forumarticles Section Audio La Fanzinotheque brochures journaux nouscontacter Acceuil
Hlavní strana > Other langages / Otros idiomas / Altri idiomi / Andere Sprachen… > čeština > Sabate – městská guerilla ve Španělsku – 1

Sabate – městská guerilla ve Španělsku – 1

Antonio Téllez

pondělí 9. ledna 2012

Dostupné překlady tohoto článku: [čeština] [čeština]


 Úvod

Tato kniha vypráví o životě, akcích a smrti anarchistického partyzána.

Mnohé se změnilo od doby, kdy byla poprvé vydána na konci šedesátých let dvacátého století. Zkušenosti z ozbrojeného boje v Evropě již nejsou omezeny na soudruhy, kteří pokračovali v boji proti frankistickému Španělsku. To ale ani v nejmenším nesnižuje teoretickou a praktickou důležitost Sabateho akcí – a zvláště pak hodnotu této knihy.

Naše rozprava by mohla být dlouhá, ale pokusíme se ji zkrátit, abychom celou věc nezkomplikovali.

Zdálo by se, že všichni anarchisté se shodnou na jistých bodech; nepřidrží se sice úplně stejného názoru, ale přinejmenším neupadnou do žádných protikladů. První takovou otázkou je útok na třídního nepřítele (například vykořisťovatele), jak v makroskopickém rozměru Státu, tak mikroskopickém rozměru jednotlivce, odpovědného za vykořisťování. Když se ale soudruzi organizují, aby postoupili od slov k činům, nikdy nechybí ti, kteří vystoupí do popředí s pochybami, úžasem, podezřívavostí a nejistotou. Vždy se najdou někteří anarchističtí soudruzi, kteří anarchismus proměnili na svého druhu ochranný štít proti vlastní slabosti a kompromisům. Tito lidé očividně nemohou souhlasit s někým, kdo přispívá k jejich odmaskování prostřednictvím akce; někým, kdo čeří stojaté vody pomocí útoků na třídní nepřátele a často na sebe přitahuje pozornost represivních složek.

Na soudruhy, kteří mají v úmyslu jednat nyní, právě teď, je neustále směřována kritika ve stylu „Nenastal pravý čas“, „Podobné věci se dělají pouze tehdy, když je revoluce nablízku“ nebo „Musíme čekat, abychom si byli jisti, že masy jsou s námi“.

Co se týče Sabateho akcí, on sám ve skutečnosti zůstal osamocen pouze s hrstkou soudruhů, kteří ve spojení s ním čas od času individuálně pokračovali v boji. Tyto akce se ale musely odehrát uvnitř Španělska. Když došlo na záměr učinit něco v zahraničí, aby byl zasazen úder fašistickému režimu, objevila se záplava neshod. Rovněž později, když došlo k navázání mezinárodní spolupráce (například únos monsignora Ussia), nesouhlasných projevů nebylo zrovna málo. Byla rovněž zdůrazňována skutečnost, že na akci se má pohlížet ve světle jejího výjimečného cíle zachránit životy soudruhů odsouzených k smrti.

Čtenář si uvědomí, že od doby, kdy Sabate vedl v naprosté izolaci svůj boj, se změnilo jen málo, pokud vůbec něco. Dokonce i zcela nedávno, když se anarchisté organizovali, aby přešli do útoku, takzvané „oficiální“ hnutí raději zůstalo zticha, což znamená pokud rovnou nevydalo deklarace plné pochybností nebo otevřeného odsuzování.

Je to nevyhnutelný osud všech organizací? Nevěříme. Organizace, která se sama definuje jako strážkyně ideologických tradic anarchistického hnutí, se ale musí nezbytně stát konzervativní a vzhledem ke všem útočným iniciativám – zvláště, pokud nejsou pod její kontrolou – se staví obezřetně a podezřívavě. Naopak organizace, zrozená přímo jako útočná struktura, schopná modifikovat se podle momentálních potřeb, vyhýbající se byrokratizaci a nemající žádné úmysly udržovat jakoukoli „památku“, se může stát nezbytnou základnou pro revoluční akci. Sabateho snahy směřovaly zásadně k takovému druhu organizace a stejně tak snahy jakýchkoli dalších anarchistických revolucionářů, kteří zamýšlejí útočit na třídního nepřítele.

Právě na dvou stranách této dělící čáry se vyvíjejí dva odlišné modely působení.

Na jedné straně kontra-informační model jako cíl sám o sobě, struktura, donekonečna opakující sama sebe, přežívající díky vlastnímu obrazu a čas od času poskytující pokročilejší zpracování toho, co se rozhodly pustit do oběhu mocenské struktury.

Na druhé straně minimální struktura organizující se za účelem jednat, která se udržuje v plném souladu s realitou, ale pouze proto, aby vypracovávala projekty vlastního působení a revolučních akcí, a ne je distribuovala za účelem jejich konzumace. V této perspektivě se vše začíná jevit v odlišném světle. Na prvním místě se ocitá dostupnost prostředků. Kdokoli se omezuje na kontra-informační bázi, staví na dobré vůli soudruhů a jejich příspěvcích. Kdokoli má zřetelný útočný projekt, musí zajít dále a vyvlastnit nezbytné finance od kapitalistů. Úroveň zapojení je ale rovněž odlišná, v druhém případě naprostá a totální.

Samozřejmě že existují rizika. Nikoli ve smyslu vlastního života, který je pro revolucionáře ve všech rozhodnutích vždy v sázce, ale rizika separace a izolace.

Hloupost jiných, jejich špatná víra, spočívající v neochotě porozumět, jejich mrtvolnost: to vše smrtelně zraňuje, často vážněji než projektily nepřítele. Sympatický zájem ve formě morbidní zvědavosti je rovněž smrtonosný.

Sabateho poranily všechny tyto bolestivé trny v patě ještě předtím, než byl zabit Guardia Civil.

Nikdy se ale nezastavil, nikdy neustoupil. Nikdy nedopustil, aby jej přemohly pochybnosti. Musíme také říci (protože někdo tvrdil opak), že neměl vše snazší, protože tehdy každý souhlasil s bojem proti fašismu. To je v pořádku pro pokrytce, maskující se jako revolucionáři, ale jistě ne pro anarchisty. Fašismus se neustále tyčí přímo před námi, dokonce i když je oděn do mnohobarevných šatů relativně blahovolného sociálního státu paní Thatcherové.

Každý to vcelku snadno pochopí. Těžší je ale rozhodnout se jednat. Proto je podobná kniha vždy užitečná, neboť její čtení nás posouvá k akci, vzbuzuje nadšení. Protože ukazuje tisíc a jeden způsob, jak je možné zasáhnout nepřítele; neponechává žádný prostor rezignaci a pochybám.

Je nezbytné pochopit, že nemůžeme čekat na jiné – nejen na vlastní soudruhy – kteří nám poskytnou znamení k akci, jakousi konečnou indikaci. Ta musí vyjít od nás. Každý z nás, vzato individuálně, musí nalézt vlastní soudruhy a soudružky a založit malé místní skupiny, které jsou zásadním elementem pro vdechnutí života celé útočné organizaci, jakou potřebujeme. Akce přijdou snadno, jako přirozený následek rozhodnutí jednat ruku v ruce proti společnému nepříteli. Velká slova, prohlášení, která se zapíší do dějin, velké organizace slavné minulosti a obsáhlé programy pro budoucnost, to vše není k žádnému užitku, pokud chybí vůle jednotlivých soudruhů.

A v tomto smyslu Sabate nikdy nebyl sám. Jeho boj stále pokračuje i dnes.

Alfredo Bonanno.


 Předmluva k prvnímu českému vydání

Přinášíme vám další text do Anarchistické knihovny. Tentokrát jde o text poněkud netypický. Možná i proto, že se někomu může zdát téměř neuvěřitelný. Je to příběh nekompromisního anarchistického partyzána. Začíná spolu s revolučními změnami ve Španělsku, do kterých se mladý Francisco Sabate s vervou zapojil. S porážkou revoluce, ale Sabateho příběh neskončil, právě naopak. Vzápětí se vrhá zpět do fašistického Španělska, aby za každou cenu a všemi prostředky bojoval proti frankistickému režimu a pomáhal těm anarchistickým soudruhům a soudružkám, kteří ve Španělsku zůstali. Netrvalo dlouho a partyzán Sabate si vysloužil u fašistů přídomek „veřejný nepřítel číslo jedna.“ Co víc k tomu dodat? Tento text si klade za cíl velmi podrobně a v historických souvislostech přinést příběh anarchisty, který svůj život plně zasvětil boji za opravdovou svobodu a tomuto boji obětoval téměř vše a to i přesto, že mnohdy zůstával sám. Musel se velmi často konfrontovat s názory těch, kteří ho kritizovali za údajnou zbrklost a jednání na vlastní pěst. Sabate neměl ve zvyku pouze čekat, až mu ostatní řeknou, že „už nastal ten správný čas.“ Alfredo M. Bonnano ve své předmluvě píše: „Nikdy se ale nezastavil, nikdy neustoupil. Nikdy nedopustil, aby jej přemohly pochybnosti. Musíme také říci (protože někdo tvrdil opak), že neměl všechno snazší, protože tehdy všichni souhlasili s bojem proti fašismu. To je v pořádku pro pokrytce, maskující se jako revolucionáři, ale jistě ne pro anarchisty. Fašismus neustále stojí přímo před námi.“ Největší poselství tohoto textu však nespatřujeme pouze v připomínce příběhu života a smrti velmi odvážného a odhodlaného anarchistického soudruha a revolučního antifašisty, ale v poselství, které za svým životem zanechal všem, kteří se dosud snaží o emancipaci člověka. Poselství,ve kterém Francisco „El Quico“ Sabate ukazuje, že sebevážnější překážka nemůže zastavit odhodlání bojovat proti nadvládě člověka nad člověkem. Doufáme, že pro vás všechny bude toto poselství stejnou inspirací, jako pro nás.

Petr Křápek


Francisco Sabate Llopart
30. 3. 1915 – 5. 1. 1960

 Kapitola - I - Sabate

Manuel Sabate patřil ke Guardia Urbana [1] města Hospitalitet de Llobregat [2], které se svými sedmdesáti tisíci obyvateli náleželo k velkému rozpínajícímu se komplexu Barcelony. Jeho manželka Madrona Llopart, sebezapírající se, těžce pracující, naprosto oddaná péči o domov a rodinu, představovala typickou španělskou ženu v domácnosti.

Měli pět dětí. Tři z nich sehrály roli v našem příběhu: José, nejstarší, narozen v roce 1910; Francisco, narozený 30. března 1915 a Manuel, narozen v roce 1927. Čtvrtý Juan a sestra Maria se nikdy nezúčastnili aktivit svého bratra. Francisco, známější pod katalánskou zdrobnělinou jako Sisco, Sisquet nebo Quico, byl sebevědomý a vyzařovala z něj síla dokonce již jako z chlapce.

Rodiče, naprosto nevědomí o podmínkách v soudobých výchovných ústavech a jednající na základě špatné rady, se rozhodli poslat nezdolného chlapce do domova Duran v Barceloně již ve věku sedmi let. Tato instituce, kontrolovaná kněžími, byla skutečnou trestnicí pro děti. Domov Duran byl doslova školou buřičů. Dalším z jeho chovanců byl například Mariano Rodriguez Vazquez, známý pod přezdívkou Marianet, který se později během španělské občanské války stal generálním sekretářem [3] Národní konfederace práce (CNT) [4], nejdůležitějšího ze všech odborových svazů ve Španělsku.

Během občanské války byl domov Duran srovnán se zemí a mnišská komunita rozpuštěna. Po válce se znovu ustavil a zakoupil farmu Torre Vilana se všemi nemovitostmi v jednom z nejaristokratičtějších barcelonských předměstí. Disciplína nicméně zůstala v souladu se známými zásadami staré stavby [5].

V době, kdy se zde nacházel El Quico [6], v domově panovala vězeňská disciplína s častým ponižováním a tělesnými tresty, což jej hluboce zasáhlo a po celý zbytek života bojoval za spravedlnost a svobodu. Netrvalo dlouho, než malý chlapec dohlédl na konec řetězu. Jednoho dne přešplhal zeď na dvoře s pomocí stromu a improvizovaného provazu a vrátil se domů. Na kolenou prosil rodiče, ať ho neposílají zpátky do Instituce a řekl, že pokud tak učiní, okamžitě znovu uprchne – tentokrát navždy. Slíbil, že bude „hodný hoch“, jen ať ho nepošlou zpět. Netrvalo dlouho a vprostřed proseb a výhrůžek se mu podařilo dosáhnout svého.

V tehdejším Španělsku se vláda o vzdělávání téměř nestarala. Státních škol bylo velmi málo a soukromé placené školy se nacházely v rukou mnichů a Maristů [7], mimo dosah obyčejných pracujících, natož těch s početnými rodinami, jako byla Quicova. Učitelé se ve Španělsku netěšili obzvláštnímu společenskému uznání. Lidové pořekadlo „mít hlad jako učitel“ vůbec nepředstavovalo humornou nadsázku a učitelství nebyla vyhledávaná profese. Pro tisíce dětí jedinou školu představovala ulice a později pracoviště, kam se jako učni vydali ve věku okolo deseti let. El Quico nebyl žádnou výjimkou a jeho učňovská léta instalatéra byla normální: značnou měrou se skládala z pohlavkování a šikanování, což nesl těžce.

Při první příležitosti se přidal k Všeobecnému odborovému svazu v Hospitalitet, náležejícímu ke Confederacion Nacional del Trabajo (CNT) a ta se stala jeho organizací, které zůstal věrný po zbytek života – pokud ne disciplínou, pak tedy duchem. Vstoupil těsně před vyhlášením republiky v roce 1931. „Dělnická“ republika byla vším kromě toho, co naznačovalo její jméno. Zdědila všechno zlo a zkorumpované instituce monarchie. Převzala armádu, neustále připravenou zasahovat do politického života, které se příčily všechny demokratické instituce. Ponechala prostor absolutistické církvi s jejími nespočetnými náboženskými řády a dvojakou mentalitou, která byla zapřísáhlým nepřítelem kultury a pokroku. Tolerovala feudalismus v zemi, kde velkostatkáři a aristokraté panovali nad polovinou Španělska, nacházející se v nejstrašlivější bídě. Udržovala sterilní a zkorumpovanou byrokracii.

Vyhlášení republiky způsobilo vlnu bouřlivých lidových demonstrací na její podporu. Lidé si mysleli, že nastal úsvit nové éry, ale již o dva dny později, šestnáctého dubna, ministr vnitra Miguel Maura [8] řekl novinářům: „Chci, abyste ve svých listech dali na srozuměnou, že nehodlám ani o hodinu déle tolerovat jakékoli pouliční demonstrace. Lidé se nám vymykají z kontroly! Všechno rychle degeneruje do nepřijatelného veřejného skandálu!“

Maurovo arogantní chování nemůže být v tomto případě připsáno pouhému selhání nervů: po celou kariéru vykazoval příznaky toho, že je skutečně chronickým patologickým případem. Tento katolický a republikánský gentleman demonstroval celému světu svůj skutečný charakter, když o několik týdnů později – 23. července, nařídil armádě, aby zničila anarchosyndikalistické centrum v Seville, bar, nazývaný Casa de Corneliol ve čtvrti La Macarena. Tři kanóny do starého baru vypálily celkem dvaadvacet vysoce výbušných granátů a proměnily jej v trosky.

Nová republika se okamžitě postavila proti lidem, kteří již dlouhá léta požadovali zásadní proměnu ekonomického a sociálního života Španělska. Tvrdě se obrátila proti stejným lidem, kteří ji přivedli na svět. Sociální agitaci ve Španělsku během období první republiky zde nemusíme detailně popisovat, ale abychom poskytli nějakou představu o revolučním duchu španělského lidu (který se později stal prvním v Evropě, který povstal proti fašismu), můžeme se zmínit o povstaleckém hnutí z 18. ledna 1932 v hornické oblasti Alto Llobregat y Cardoner v katalánských Pyrenejích. Anarchosyndikalisté ve Figols a Sallentu vyhlásili anarchistický komunismus a zrušili veškeré soukromé vlastnictví a oběh peněz ve svých vesnicích. Nicméně revoluční dělnické hnutí bylo po pěti dnech po lítém boji zničeno. Poslední bašta revoluce, Cardoner, padla 22. ledna. Represe, které následovaly po celém Katalánsku, byly drsné. Za temného úsvitu jedenáctého února z Barcelony směrem do Baty ve Španělské Guineji vyplula loď Buenos Aires se 104 aktivisty CNT na palubě, včetně Buenaventury Durruti Dumanger [9] a Francisca Ascaso Abadia [10]. Mezitím po celých severních provinciích armáda a policie uplatňovala ley de fuega [11] a plnila hřbitovy a vězení obětmi z řad pracující třídy.

Lidové protesty proti deportacím a policejnímu násilí byly vyjádřeny mnoha stávkami po celém Španělsku a někdy dokonce i novými povstáními, například tím, které se odehrálo v Tarrase 14. února, kde lidé vyšli do ulic a po několik hodin byli pány situace, obsadili radnici, zatkli starostu a všechny reakcionářské představitele, na které přišli. Nad radnicí hrdě zavlála černorudá vlajka CNT-FAI. Nicméně z Barcelony byly spěšně vyslány jednotky, kterým se brzy podařilo dostat město pod kontrolu. Bylo zatčeno 42 lidí a obviněno podle vojenského práva. Když byli postaveni před soud, státní zástupce požadoval 42 trestů smrti [12].

Rolníci z Hospitalitet rovněž v této době stávkovali a protestovali proti feudálním podmínkám, v nichž byli nuceni pracovat. Statkáři neustoupili a stávka se protahovala. Nepřicházely žádné peníze a pracující se svými rodinami doslova hladověli. El Quico a další mladý anarchistický soudruh se rozhodli pomoci v obraně rolníků – vlastním způsobem. Přepadli jednoho z nejvýznamnějších místních statkářů a vzali mu do poslední pesety všechny peníze, které měl při sobě. Celá částka byla předána stávkovému výboru, aby byla rozdělena mezi nejpotřebnější rodiny.

Reakce rovněž brzy udeřila. Informace o tom, že generál José Sanjurjo y Sacanell, velitel Carabineros a bývalý velitel Guardia Civil [13], připravuje vojenské povstání, byly veřejným tajemstvím. Sanjurjův puč [14] vypukl 10. srpna 1932 v Madridu a Seville, ale již dva měsíce předtím, 9. června během interpelace v Kortesech o situaci v Seville [15], poslanec Miguel Garcia Bravo Ferrer přečetl leták, který obíhal v andaluské metropoli a byl podepsán Výborem revolučních dělníků a vojáků:

Guardia Civil se pod vedením zločince Sanjurja chystá nastolit vražednou diktaturu. Občané, připravte se, neboť hodina boje udeřila. Vojáci, občané a dělníci – bojujme společně proti Sanjurjovi a Guardia Civil [16]. Sevřete pevně pušku, kterou třímáte v rukou a splňte svou povinnost. Lide: Viva la anarquia!

V Madridu povstání nicméně uspělo pouze v tom, že dostalo pod kontrolu budovy ministerstva války a komunikací.

Castilblanco byla vesnice se čtyřmi tisíci obyvateli v provincii Badajoz. Prvního ledna 1932 zde pět set stávkujících rolníků uspořádalo demonstraci, která byla rozehnána Guardia Civil pomocí zběsilé palby. Rozzuření vesničané zaútočili na obhájce nepřítomných statkářů a na konci dne bylo skóre čtyři gardisté a jeden rolník zabití a mnoho demonstrantů težce zraněných. Vesničané, obvinění ze zabití příslušníků Guardia Civil, byli odsouzeni k smrti, ale veřejné pobouření bylo takové, že vláda byla přinucena anulovat verdikt a nakonec vesničany amnestovat [17].

Pátého ledna v Arendu (Logroňo) Guardia Civil znovu zaútočila na demonstraci střelbou z pušek. Demonstrace se účastnily také ženy a děti a výsledkem byl skutečný masakr. Bylo zabito šest lidí – z toho čtyři ženy – a třicet dva dalších zraněno. Rozhořčení po celém Španělsku bylo jednomyslné a představovalo hlavní příčinu Sanjurjova odvolání. Muž, který zaujal jeho místo, generál Miguel Cabanellas, byl další rovnocenně zrádcovskou postavou v historii Španělska.

V Seville anarchosyndikalisté vyhlásili generální stávku a dobyli kasárna. Je ironické, že tím zachránili republiku, která je krutě perzekvovala. Právě v tomto období permanentních sociálních nepokojů Sabate společně s dalšími mladými muži založil jednu z prvních akčních skupin – Los Novatos. Nejstarším ze skupiny byl Jose, bratr El Quica, kterému tehdy bylo dvaadvacet let. Los Novatos náleželi k lokální federaci Iberské anarchistické federace [18]. Skupina provedla první velkou akci téměř okamžitě. Osmého ledna 1933 vypuklo nové revoluční hnutí, inspirované FAI, v protestu proti systematické a zarputilé perzekuci pracujících ze stran vlády, vedené Manuelem Azaňa y Diaz, schopným a úspěšným utlačovatelem. V Zaragoze a Barceloně proběhla rozsáhlá zatýkání ještě před tím, než byly viditelné jakékoli známky revoluce. Nicméně protestní hnutí nakonec vypuklo na mnoha místech. V Ribarroja a dalších vesnicích Levanty byl vyhlášen anarchistický komunismus a další pokusy následovaly v Andalusii.

V Casas Viejas, oblast Cádiz, republika postupovala s barbarstvím, kterému se v její historii stěží vyrovnalo cokoli jiného. Sedmdesátiletý rolník Francisco Cruz, lépe známý jako „Seisdedos“ (Šestiprstý), se odmítl vzdát Přepadovým gardám. Společně s rodinou a podobně smýšlejícími anarchisty, toužícími po sociální spravedlnosti, se zabarikádoval v zemědělské budově. Republikánští žoldnéři stavení nechali bombardovat a v souladu s rozkazem, vydaným předsedou vlády Azaňou zabili všechny, včetně žen a dětí:

„Nešetřete raněné, neberte zajatce. Postřílejte je jako psy“. [19]

Výsledkem tohoto rozkazu, vydaného budoucím prezidentem republiky, bylo z dvaceti čtyř bojujících všech dvacet čtyři zabito.

V létě roku 1933 se Sabateho skupina zúčastnila jednoho z mnoha setkání, zorganizovaných FAI. Konalo se na velmi dobře známém místě Fuente del Oso, v horách poblíž Esplugas, okrese San Feliu de Llobregat a zde se setkali, aby se cvičili v zacházení se zbraněmi a výbušninami. Když bylo setkání v plném proudu, hlídky na přístupových cestách upozornily na příjezd dvou nákladních vozů s Guardia Civil a Mozos de Escuadra – katalánskou milicí, zorganizovanou Generalitat z řad lovců za účelem potlačování pytláků a tuláků. Setkání se rozpadlo. Někteří snadno uprchli přes nedaleký borovicový les, zatímco další se rychle rozeběhli do okolní otevřené krajiny, aby rozdělili nepřátelské síly. Mezi nimi se nacházel i El Quico. Honička trvala za nepřetržité palby déle než půl hodiny, ale faistas naštěstí neutrpěli žádné ztráty ani zranění. Pro Los Novatos to byl křest ohněm. Příštího dne ústřední deník odborového svazu CNT Solidaridad Obrera přinesl na titulní straně článek pod nadpisem „Žádný úlovek z borovicového lesa“.

Zhruba v této době byly na 19. listopadu 1933 oznámeny volby. CNT vyzývala k jejich totálnímu bojkotu. Během předvolební agitace konfederace rozšířila ohromné množství propagace a v posledních dnech zorganizovala masový mítink na monumentální Plaza de Toros v Barceloně, kterého se zúčastnili dobře známí aktivisté CNT/FAI jako Bunaventura Durruti. Heslem protivolební kampaně bylo „moc lidu – ne politikům“. Ve volbách zvítězila pravice a CNT dodržela svůj slib.

Osmého prosince 1933 znovu vypuklo povstání v Barceloně, Zaragoze, Valencii a Granadě, nicméně nejprudší revoluce se odehrála v oblasti Aragonu a Rioja, kde znovu zavlály černorudé prapory nad vesnicemi, které vyhlásily anarchistický komunismus. Los Novatos se na účast v revoluci intenzivně připravovali a vrhli se do ulic, kde snadno přemohli vládní síly v Hospitalitet. Zmocnili se všech vládních budov v centru a shromáždili všechny záznamy a spisy, kterých se stihli zmocnit (později se z nich stalo velmi dobré palivo na mnoho slavnostních ohňů, zorganizovaných během následných oslav). Povstání bylo nakonec potlačeno čtrnáctého stejného měsíce, ale pouze poté, co se řady pracujících ztenčily o mnoho mrtvých a raněných. Tisíce cenetistas skončily ve vězení. V Zaragoze byl zatčen celý Národní výbor CNT a stejně tak Revoluční výbor, skládající se mj. z Bunaventury Durrutiho, Cipriana Mera Sant a Issaca Puente Amestoy [20]. Solidaridad Obrera byla zakázána, přestože tak byla v roce 1933 postižena poprvé. Od tohoto data až do roku 1934 (dne povstání Generalitat), byla pozastavena ještě třikrát, z toho jednou na 104 dnů. Jednotlivá vydání byla zabavena v celkem třiceti čtyřech případech. [21]

Bratrům Sabatovým se podařilo uniknout represím, ale španělská vězení byla přeplněna anarchosyndikalistickými aktivisty.

Represe nicméně nezabránily vyhlášení mnoha zarputilých stávek a nevídanému vzestupu hnutí odporu. Nejvýznačnější byla stávka v Zaragoze. První Máj byl v metropoli Aragonu oslaven úplným a totálním zastavením práce. Zaměstnavatelé následně propustili všechny pracující. Odborové svazy obratem vyhlásily generální stávku na podporu opětovného přijetí propuštěných a jak ani jedna strana nechtěla ustoupit, město zůstalo paralyzováno po třicet šest dnů. Stávkující upadli do naprosté chudoby. Editor Solidaridad Obrera Manuel Villar Mingo [22], zorganizoval peněžní sbírku, aby děti stávkujících mohly být převezeny do Katalánska a ulevilo se tak jejich rozrušení a pomohlo rodičům zvítězit v bitvě. Sbírka měla bezprecedentní úspěch a během několika málo dnů se v redakci Soli nashromáždila suma, v oné době považovaná za opravdu značnou. Lidé Barcelony byli připraveni přijmout první příliv dětí ze Zaragozy, který měl dorazit před budovu redakce konfederačních novin v šest hodin v sobotu večer. Před tiskárnou se shromáždil velký počet lidí a čekal na jejich příjezd. Generalidad se ale rozhodla vstoupit do hry a zabránit tomuto projevu solidarity Bez jakéhokoli předchozího varování vláda zastavila autobusy s dětmi a nechala střílet do demonstrujících – mezi nimiž bylo mnoho žen a dětí – přičemž zabila jednoho dělníka a zranila několik dalších. Solidaridad Obrera byla kvůli veřejnému tvrdému odsouzení tohoto postupu pozastavena vládním dekretem. Autobusy musely jet jinou cestou a do Barcelony dorazily se značným zpožděním. Děti pak byly předány do rukou dělnických rodin, které na ně čekaly, aby je převzaly [23].

V odpovědi na tuto provokaci se Katalánský regionální výbor CNT rozhodl vyhlásit v hlavním městě čtyřiadvacetihodinovou protestní generální stávku. Rozhodnutí oznamující stávku mělo být vydáno jako veřejné provolání. Francisco Sabate a další mladí lidé dostali za úkol vyzvednout vytištěný dokument. Měli se setkat v baru La Tranquilidad v centru Barcelony, na Paralelo. Když oba přátelé dorazili na dohodnuté místo, soudruzi jim řekli, že si mají manifest vyzvednout v baru na Montjuich. Když tam čekali, dorazila policie a zatkla všechny přítomné. El Quico poprvé zakusil, jak chutná vězení. Strávil noc v celách komisariátu na Pueblo Seco a příští den v Palacio de Justicia, kde byl řešen jeho případ a následně dva dny v barcelonském vězení Modelo. Obvinění z „ilegálního spolčování“ ale neprošlo a tak byli po dvaasedmdesáti hodinách všichni propuštěni.

Šestého října 1934 znovu vypuklo povstání a po patnáct vítězných dní se všechny levicové síly v Asturii spojily pod společným heslem „Sjednoťte se, proletářští bratři!“ (UHP), ale v Katalánsku povstání skončilo katastrofou, protože bylo připraveno nacionalisty a CNT/FAI se ani nepokusila zasáhnout do událostí. Skupina Los Novatos se věnovala sbírání zbraní, které na ulicích a v kanálech odhodili lidé Generalitat. Byly to právě tyto zbraně, které později pomohly v červenci 1936 v Katalánsku zlomit fašistické povstání. El Quico v roce 1935 obdržel povolávací rozkaz, ale coby přesvědčený antimilitarista nenastoupil službu a bylo po něm vyhlášeno pátrání jako po dezertérovi. Rovněž zhruba v této době provedl svoji první vyvlastňovací akci, aby pomohl fondu Výboru na pomoc politickým vězňům, na vrub bankovní pobočky v Gava, vesnici s 6.000 obyvateli v okresu San Feliu de Llobregat, na samém okraji Barcelony. Na konci roku 1935 se také setkal s Leonorou Castells Marti, ženou, která se měla stát jeho partnerkou v následujících letech. Brzy poté co se poznali, po sotva šesti měsících poklidného života, Španělsko explodovalo. Nastal 18. červenec 1936.

Leonora v jednom z dopisů říká:

„Pamatuji si, jako kdyby to bylo včera. Po mnoha dnech mítinků, bez spánku a téměř aniž by pozřeli sousta, soudruzi přišli do malého domku, který jsme postavili s láskou a tvrdou prací. Francisco, vždy aktivní a statečný, ode mne odešel, mohla bych říct navždy… Revoluce začala – Francisco mě objal, já jsem ho krátce podržela v náručí a pak už byl pryč“.

 Kapitola - 2 - Občanská válka

Osmnáctého července 1936 vypuklo fašistické povstání a aktivisté CNT-FAI se okamžitě začali připravovat na konfrontaci. Francisco a Jose vstoupili do místní Obranné skupiny a Revolučního výboru Hospitalitet, který povstání očekával a z vlastní iniciativy již několik dní před pronunciamento obsadili domy známých fašistů a sympatizantů. Tímto způsobem se jim podařilo shromáždit nějaké zbraně a rovněž odříznout povstání od možné podpory v oblasti. Za jediný den měli situaci v Hospitalitet zcela ve svých rukou a mohli 19. července pomoci soudruhům v Barceloně. Vojenské povstání bylo v Katalánsku potlačeno za několik málo dnů a většina členů Sabateho skupiny Los Novates odjela 24. července na aragonskou frontu v koloně, vedené Buenaventurou Durrutim, jehož vojenským poradcem a zástupcem byl Enrique Perez Farras.

Dvacátého sedmého srpna Jose a Francisco rovněž odjeli na aragonskou frontu s Los Aguiluchos,
první kolonou, zorganizovanou CNT-FAI ve spolupráci s Výborem antifašistických milic [24]. Tato kolona byla zorganizována Juanem Garcia Oliver a později po vytvoření Lidové armády pomohla postavit dvě konfederační divize pod vedením Miguela Garcia Vivancos [25] a Gregoria Jover Cortes [26]. Jose Sabate byl zvolen centurionem (odpovědným za sto mužů), zatímco El Quico byl zvolen odpovědným za dvacet mužů. Aktivity bratří Sabatových nebyly o nic méně vynikající než dalších tisíců, připravených spíše obětovat své životy na frontě, než žít pod fašistickým režimem. El Quico, předstihující kubánské barbudos ze Sierra Maestra, si přestal stříhat vlasy a holit vousy a prohlásil, že tak neučiní, dokud na celém poloostrově netriumfuje lid. Domů do Barcelony se nedostal na dovolenku až do prosince. Když konečně dorazil, způsobil na Plaza de Espaňa, kde zaparkoval své auto, menší pozdvižení. Všichni si mysleli, že je sovietico – a nikdy v životě se tak nenasmál, když ho oslovovali milicionáři všech národností a zkoušeli čerstvě naučené ruské fráze.

Zde se můžeme zmínit, jak došlo k tomu, že Francisco byl po smrti frankistickým tiskem označován za zloděje aut. Tehdy se frontovým jednotkám, zvláště konfederačním silám (náležejícím k CNT-FAI), neustále nedostávalo dopravních prostředků. Stalo se tedy zvykem vybrat skupiny lidí, aby zajely do města a „zrekvírovaly“ velký počet automobilů, používaných byrokraty a odvezly je zpět na frontu, kde byly začleněny do bojových jednotek. Sabate byl tehdy přidělen k 126. brigádě ze 4. praporu, tehdy umístěného na frontě u Huesky (Almunia), Sabate „zrekvíroval“ krásné De Soto, zaparkované před ministerstvem letectví a vrátil se s ním na brigádní velitelství, kde ho soudruzi ve zbrani přivítali smíchem a provoláváním slávy. Přátelé ale zdůraznili, že tak překrásný automobil musí být samozřejmě rozpoznán okamžitě poté, co bude nasazen do služby, ale El Quico si myslel svoje a ignoroval žerty. Odřízl zadní část auta pomocí acetylenového hořáku a navařil ji ke karosérii již nepoužívaného služebního nákladního vozidla. Pak ještě několik vrstev nové barvy a krásné De Soto se proměnilo na užitečný náklaďáček. Brzy poté byl Sabate přeložen k 25. divizi (bývalá kolona Ortiz) a „svůj“ náklaďák si coby zbrojíř přivezl sebou.

V polovině roku 1937 Komunistická strana zahájila tažení za ovládnutí armádních velitelských funkcí po celém Španělsku. Heslem Moskvy bylo „kdo ovládá armádu, diktuje politickou orientaci země“. Tomuto pokusu se postavila na odpor drtivá většina Španělů, ale naneštěstí pro španělskou pracující třídu, Strana dosáhla svého poté, co použila veškeré dostupné prostředky, aby zmíněnou zásadu uvedla ve skutečnost.

V této době mnoho mladých mužů odjíždělo do Sovětského svazu, aby se vycvičili jako bojoví piloti. El Quico se také chtěl stát pilotem, protože si uvědomil, že letectvo se stane nejrozhodnější vojenskou složkou ve válce.

Letectvo se nicméně nacházelo pod kontrolou Komunistické strany [27] a pokud se někdo chtěl stát pilotem, bylo nezbytné, aby se stal členem JSU (Sjednocených mladých socialistů) [28] nebo přinejmenším disponoval speciálním doporučením jako persona grata. El Quico jeden čas přemýšlel o tom, že vstoupí do JSU, pokud nebude vyhnutí a koneckonců, jak řekl „podle šatů ne vždy poznáš člověka“. Nicméně svoji myšlenku nemohl uskutečnit kvůli sérii katastrofických událostí, které, jak brzy uvidíme, jej měly přinutit setrvat až do konce války v anonymitě.

„Nacionalistické“ tažení na severu skončilo dobytím Bilbaa, Santanderu a Gijónu. Tehdy se fronta rozpínala na více než 1.800 kilometrech – od Pyrenejí na severu až na východě ke Canfrancu a jižně k Motrilu na předměstích Granady na středomořském pobřeží. Za frontou se nacházelo několik důležitých nacionalistických bašt, jako například v oblasti Teruelu.

Patnáctého prosince republikánské síly zaútočily na metropoli dolního Aragonu, Teruel. Náčelník štábu Centrální oblasti, podplukovník Vicente Rojo, nashromáždil jednotky v síle přibližně 100.000 mužů společně s nezbytnou dělostřeleckou, logistickou a leteckou podporou ofenzívy. Teruel se republikánským jednotkám nakonec vzdal 7. ledna a tak skončila útočná fáze bitvy.

Frankistický protiútok se rozvinul rychle a Sabate, který se nacházel v jedné z republikánských jednotek, vyslaných posílit úsek, hájený 116. 117. a 118. smíšenou brigádou XX. armádního sboru, která byla původně záložním oddílem, rozloženým ve vesničce Corbalan poblíž Teruelu, a dostala rozkaz přejít na frontu a zastavit náhlý postup nacionalistických armád.

Jednou z mnoha metod, používaných Komunistickou stranou v boji za naprostou kontrolu nad armádou, byla snaha doslova vyhladit konfederační síly. Tato taktika v praxi znamenala umisťovat anarchosyndikalistické jednotky do nejnebezpečnějších pozicí, téměř v duchu sebevražedných „kamikaze“ útoků, které měly jistě vyústit v masakr anarchistických oddílů. Hlavní výhodou těchto masových vražd byla z hlediska Komunistické strany v jejím boji proti početně silnějším anarchistickým odborovým svazům její legálnost. Během jedné z těchto „likvidačních“ operací ztratila jedna konfederační rota které veleli bolševičtí důstojníci 80% své bojové síly. Vojáky popadla taková zuřivost, že generální štáb byl přinucen předvolat kapitána a komisaře jednotky jménem Ariňo, aby podali vysvětlení.

Nicméně Sabate a tři z jeho soudruhů se nespokojili s oficiálními stížnostmi a hodlali vyřídit účty patřičným způsobem. Počíhali si na „mandaríny“ (jak se bolševickým důstojníkům hanlivě přezdívalo mezi mužstvem) na zpáteční cestě z velitelství roty. Komisař Ariňo se vracel první a když zjistil, že silnice je zablokovaná, tasil pistoli, aby si prostřílel cestu. El Quico ale zareagoval rychle a přestože bylo proti jeho zásadám střílet jako první, zneškodnil ho jediným výstřelem a zanechal umírajícího ve sněhu.

Po návratu k praporu si čtyři přátelé uvědomili, že je někdo mohl spatřit a vážně hrozilo, že se dostanou před popravčí četu. Když tedy nacionalisté 22. února znovu obsadili Teruel, rozhodli se dezertovat a vyrazit do Barcelony. Válka byla najisto ztracena – republikánská porážka u Teruelu společně s obrovskými ztrátami v bitvě na Ebru o několik měsíců později rozhodla o jejím průběhu.

Naše čtyřka se dostala do Barcelony a přivezla sebou své De Soto. Dva ze Sabateho soudruhů pocházeli z Almundebaru v provincii Huesca, jeden se jmenoval Matisa a druhý Alejandro – jméno třetího nám zůstalo neznámé. El Quico v Barceloně zašel na Regionální výbor CNT, podal zprávu o incidentu s komisařem Ariňem a požádal o přeložení k jiné konfederační jednotce, kde by mohl zůstat v bezpečí. Žádost byla přijata kladně, ale nemohla být vyřízena okamžitě a Sabate musel v barcelonské metropoli nějaký čas zůstat. Zatímco přebýval v Barceloně, Obranný výbor Iberské federace anarchistické mládeže (FIJL) jej požádal, aby podnikl několik riskantních misí – jednou z nich bylo osvobození soudruha, náležejícího ke Kontrolním hlídkám [29], který byl zraněn a zajat během přestřelky se silami Generalitat. „Čeka“ [30] číhala, až se uzdraví dostatečně na to, aby ho mohla podrobit svému „výslechu“. Sabate společně s Jaime Pares Adan, známým jako El Abysinio, provedli záchranou operaci s naprostým úspěchem.

Dalším úkolem, který Sabate úspěšně provedl, bylo zorganizování útěku čtyř soudruhů, zatčených po Májových dnech 1937 [31], během převozu z barcelonského vězení Modelo do pevnosti Montjuich.

Další Sabateho akcí z této doby byl atentát na nenáviděného místního fašistu Justo Oliverase z Hospitalitet. Když fašisté povstali, Oliverasovi, muži bez skrupulí, se podařilo zachránit si život pomocí nejrůznějších zrádných manévrů a uchýlením se do ilegality v klíčovém okamžiku. Měli
bychom přesto poznamenat, že v Hospitalitet bylo zastřeleno jen několik málo lidí. Oliveras se dlouhou dobu skrýval a mezitím byla jeho dopravní firma vyvlastněna. Později, když se všichni mladí lidé z vesnice a okolních oblastí nacházeli na frontě a další se pustili do práce a snažili se vybudovat svobodnou společnost, Oliveras vycítil, že nebezpečí přešlo a znovu se začal objevovat. Rozhodl se dvojnásobně získat vše, co mu revoluce vzala. Činil tak zcela otevřeně a troufale a vykořisťoval lidi tím, že prodával základní životní potřeby a potraviny za astronomické ceny a jen on sám mohl říci, odkud je vůbec vzal.

Oliveras vůbec nebral na vědomí neustálá varování, která ho vybízela, aby ustal v takovém nestoudném okrádání a nakonec, když nebyla jiná cesta, jak ho zastavit, navštívil ho El Quico. Sabate se dostavil do Oliverasova podniku večer v zavírací hodinu. Zamkl dveře a umístil jednoho soudruha u vchodu na stráži a vešel s jasným vědomím, že Oliveras již nikdy nesmí vyjít ven, aby vykořisťoval lid. Smrt tohoto šmelináře nebyla Sabatemu nikdy připisována.

Další akce, které se Francisco zúčastnil, měla tragické následky pro jednoho ze členů skupiny Los Novatos, Francisca Aleu, spíše známého jako El Nano del Sans. Jednoho dne se Sabate potkal s přítelem z Hospitalitet, otcem početné rodiny, který právě obdržel povolávací rozkaz. Sabate, neochvějný antimilitarista, rozhořčený kvůli tomu, jak válka zasáhla revoluci a jakým směrem se vydala a pobouřený poraženeckým přístupem, který španělské anarchistické hnutí zaujalo k stále se rozšiřující bolševické hegemonii, nastolované Moskvou, se rozhodl pomoci mu vyhnout se nástupu. Řekl, že obstará falešné doklady, které umožní, aby zůstal v zázemí spolu s rodinou. Jeden Quicův přítel, provozující tiskařskou dílničku, se ujal vytištění falešných dokladů. Naneštěstí policie, která pojala podezření, provedla v dílně razii a přistihla ho přímo při tisku falzifikátů. Tiskař byl přinucen přiznat jména zákazníků a policie ho přiměla, aby si s nimi pod nějakou záminkou sjednal schůzku. Dva soudruzi – El Nano del Sans a Fontanet – oba členové Los Novatos [32], dorazili na schůzku, aby zjistili, co je za problém. Jakmile El Nano vkročil do dílny, byl okamžitě rozstřílen salvou ze samopalů, ale Fontanetovi se podařilo uprchnout pouze s jednou kulkou v noze. Naneštěstí pro Sabateho policie našla v kapsách mrtvého El Nana jeho fotografii a seznam adres, na kterých se zdržoval. Policie se vydala zatknout Sabateho a nakonec se jí podařilo dostat ho, když večer vycházel z kina. Přestože ozbrojen, uvědomil si, že je obklíčen policií a nemohl by se efektivně postavit na odpor. Tentokrát se ale ocitl v rukou SIM (Servicio Informacion Militar) [33], která po něm neúnavně pátrala, aby vyrovnala účet za smrt komisaře Ariňa.

Sabate si uvědomil, že jde opravdu do tuhého již před několika dny v Barceloně, když byl identifikován a bez varování zastřelen jeden z přátel, kteří s ním dezertovali, Alejandro. Poté, co agenti SIM dorazili na policejní stanici – komisariát Sans – rozhodli se poněkud si se Sabatem pohrát, protože ho dobře znali. Ve výslechové místnosti nechali na stole ležet jeden ze svých samopalů. Pak mu sundali pouta a naznačili, že odcházejí z místnosti a El Quico, přesně jak očekávali, sedl na lep a zmocnil se zbraně. Jakmile tak učinil, váleli se po zemi smíchy. Sabate si pozdě uvědomil, že zbraň není nabitá. Pak ho zmlátili tak, jako nikdy.

Když se Regionální výbor CNT doslechl o Sabatově zatčení, použil veškerý vliv, aby byl převezen do barcelonského vězení Modelo. Věděli, že v celách „Čeky“ by byl zavražděn bez soudu [34]. Nicméně výsledkem Sabateho zatčení a nalezení nějakých osobních dopisů mezi jeho věcmi vyšly najevo informace o místě pobytu Matiase, třetího z dezertérů. Matias se nacházel v nemocnici Aguas de Ribas v Geroně kvůli zranění, utrpěnému na frontě. Naštěstí na vedlejším lůžku byl další soudruh ze stejného praporu, Alejandro T., který poté, co zahlédl „Čeku“, která dorazila, aby zatkla Matiase, okamžitě zatelefonoval sekretářovi Katalánského regionálního výboru Iberské federace anarchistické mládeže, Ramonovi Liarte Siu. Okamžitý zásah z této strany přinutil „Čeku“, aby Matiase vrátila do nemocnice. Matias, který se dozvěděl o Sabateho zatčení a Alejandrově smrti, nevěřil, že ho lékaři propustí a podařilo se mu uprchnout ze střeženého nemocničního lůžka a nalézt útočiště v konfederačním praporu v Remiru, kde zůstal až do konce války a posléze uprchl do Francie [35].

Jakmile se Sabate octl ve vězení, jeho myšlenky se soustředily pouze na útěk. Pod jeho celou se nacházel obyčejný sklep a jakmile se naskytla příležitost, začal se do něj dobývat ve snaze vykopat tunel. Pokračoval to tak po celé týdny – pomalu a trpělivě se prokopával zdmi a základy na cestě za svobodou. Zrovna když téměř dobudoval svou únikovou cestu, vězeňská správa nechala zastavět vchod do sklepa a znemožnila mu přístup. Rezignace nebyla pocitem, na který by El Quico přistoupil - „Taková práce kvůli ničemu? Nikdy!“.

Protože sklep byl přímo pod jeho celou, rozhodl se vykopat z něho přímou cestu. Podařilo se mu to a mohl dále pokračovat v tajném dolování. Brodil se kanály – v jednom se málem utopil – a prorazil si cestu skrz jejich pevné zdi. Nakonec si myslel, že jeho snahy konečně došly odměny. Podle kalkulací byla jedinou věcí, stojící mezi ním a svobodou už pouhá jedna jediná zeď, ale když se přes ní konečně prokopal, ocitl se v opuštěné cisterně – stále uvnitř vězení. Aniž by ztrácel čas, začal pátrat po dalším východu a když vyháčkoval kanálový poklop, náhle do jeho tváře zasvítilo slunce. Chtěl počkat až do noci, aby ulehčil svůj útěk, ale stejného dne vězeňská hlídka objevila výsledky jeho pečlivé práce a El Quico byl předveden před ředitele věznice.

„Varovali mě, abych si na vás dal pozor, ale já jsem jim dostatečně nenaslouchal“, řekl ředitel. „Z toho, co jste dokázal, na mě jde hrůza a pokud bych to nespatřil na vlastní oči, nikdy bych nevěřil, že něco takového je možné. Jistě musíte pochopit, že mojí povinností je ujistit se v tom, že to nezkusíte znovu“.

Sabate byl převezen do trestného oddělení věznice Vic. Neúspěch v Barceloně jeho šance na útěk nijak neusnadnil, takže se rozhodl změnit taktiku. El Quico dostával zvenčí ve formě potravin a peněz značnou pomoc. Pomyslel si, že nejpraktičtějším nápadem bude získat důvěru a přátelství dozorců prostřednictvím chamtivosti. Začal jim tedy za sebemenší službičku dávat velké spropitné. Jednoho dne je podplatil, aby mu dovolili obejmout ženu. Od této chvíle se její návštěvy staly častější a častější, dokud si na ni dozorci nezvykli a neobtěžovali se prohledávat ji obvyklým způsobem. Vězeňský dozorce nakonec sám navrhl, že za menší obnos by Sabatemu dovolil, aby se svou ženou strávil několik hodin v neobývané cele. Ten souhlasil a dozorce do cely umístil dokonce malou postel. Od této chvíle se Sabate se ženou setkával zcela o samotě.

Poté, co zjistil, že se mu podařilo vybudovat atmosféru vzájemné důvěry, navrhl Leonoře, aby mu na příští návštěvu přinesla pistoli a ruční granát. Jak řekl, tak se stalo. Se zbraněmi ve svém vlastnictví okamžitě začal společně se třemi dalšími soudruhy, kteří měli uprchnout s ním, plánovat útěk.

V naplánovaný den útěku Sabate zavolal chodbaře, bývalého maurského boxera jménem Ali a když dorazil, čtyři uprchlíci se na něj vrhli. Po krátkém boji byl Ali přemožen. Hluk nicméně přivolal nedaleko se nacházejícího dozorce, který byl rychle umlčen. Odňali mu pistoli a oba je svázali a spoutali želízky. Pak zavřeli do cel některé z obyčejných vězňů, kteří s nimi nechtěli uprchnout, aby nebyli označováni za spolupachatele. Do útěku byl zapojen také jeden Ital, který pracoval ve vězeňské kanceláři a věděl, jaké dokumenty jsou zapotřebí k opuštění věznice. Vrazili do kanceláře a snadno přemohli dva pomocné strážce a jednoho dozorce, kteří zde seděli a hráli karty. Byl to shodou okolností stejný dozorce, který Sabatemu dovolil scházet se se ženou. V kanceláři se zmocnili dalších dvou pistolí. Jakmile svázali tyto tři, pokračovali do ředitelovy kanceláře, kde nalezli ředitele jak hovoří se svou francouzskou ženou, která tehdy byla těhotná. Sabate s pistolí v ruce vysvětlil, že nemá v úmyslu použít násilí, ale právě opouští vězení a nikdo mu v tom nezabrání. Všechny pak zamkli do sklepa pod kanceláří. Nejobtížnější část stále zůstávala před nimi: projít přes ozbrojené stráže u brány do věznice. K tomu byla potřeba zvláštní propustka od ředitele. Potřebné formuláře nalezli v kanceláři a Sabate je přinesl řediteli.

„Víme, že riskujeme životy, ale to je riziko, které na sebe musíme vzít“, řekl. „Nyní podepište a nesnažte se nás obelstít, protože pokud tak učiníte, my vám to nezapomeneme. Podepište se správně a pamatujte, že na tom závisí váš život“.

Ředitel se podepsal. Vše šlo jako po másle. Jeden z vězňů odevzdal propustku službukonající stráži a nikdo ho neobtěžoval. Po několika minutách Sabate a další učinili to samé. Byli na svobodě!

Útěk byl odhalen až pozdě odpoledne při roznášení večeře. Regionální výbor CNT stanul v úžasu. Sabate byl znovu v Barceloně!

Dva mladí Španělé, kteří uprchli spolu s ním, byli Regionálním výborem posláni k 133. brigádě, 24. divizi (později dezertovali a byli popraveni bolševiky, ještě než mohli dorazit do Barcelony).

Bylo samozřejmě nutné Sabateho no určitou dobu skrýt do ústraní. Pokud by byl znovu zatčen, žádná pozemská síla by ho už nezachránila před popravčí četou. Poradili mu, aby odjel do dětského domova v Masqueta, okres Igualda, který zařídila CNT a vedl jej soudruh Batista Albesa, v něhož měli plnou důvěru. Tam mohl Sabate zůstat nějaký čas v naprostém bezpečí. Sabate souhlasil, ale kvůli odvrácení možných nepříjemností se rozhodl oněch asi šedesát kilometrů ujít pěšky. Odešel spolu s nevlastním bratrem Castells Marti [36]. Během nočního pochodu oba soudruzi nevědomky zabloudili do skladu se střelným prachem. Když měli ráno pokračovat v cestě, uvědomili si, že se nacházejí v krajně obtížné situaci. Zjistili, že jsou ze všech stran obklopeni zátarasy z ostnatého drátu. Opatrně vyklouzli z pasti, do které bezstarostně vkráčeli, ale sotva ušli pár metrů, zastavila je hlídka Carabineros. Byli špinaví, neoholení, oblečeni do kožených bund a na zádech nesli batohy. Hlídce museli připadat podezřelí.

Carabineros se rozhodli, že oba předvedou na nedalekou strážnici, což se neobešlo bez hlasitých protestů. Pro El Quica byla situace více než kritická. Pokud připustí, aby ho přivedli na velitelství, bude to znamenat identifikaci a jistou smrt – o tom nebylo pochyb. Co dělat? Sabate se snažil přesvědčit hlídku, aby jim dovolila pokračovat v cestě a říkal carabineros, že jsou na dovolence a vrací se do vesnice, ale za tmy se ztratili. Protestoval tak hněvivě, až ho jeden z carabineros požádal o předložení dokladů.

„Jistě“, odpověděl Sabate, „to jste měli udělat jako první“.

Byla to žádost na kterou čekal. Sabate si rozepnul bundu, vytáhl pistoli a zastřelil všechny čtyři carabineros ještě předtím, než si stihli cokoli uvědomit. Znovu byl na svobodě – dilema zabít nebo být zabit bylo vyřešeno, ale tentokrát na úkor čtyř mužů, konajících svou povinnost. Zdálo se, jakoby Sabate byl odsouzen vést život naplněný strastmi a násilím. Dokonce když se snažil jít v klidu svou cestou, problémy ho vyhledaly samy. Tentokrát byly tak vážné, že dokonce zmíněný prozatímní úkryt byl zcela mimo diskuzi. Když prchali z místa, Sabate si příliš pozdě uvědomil, že zapomněl na svůj batoh. V něm byla spousta knih, které nakoupil v Anarchistickém knihkupectví v Hospitalitet, než se vydal na cestu. V jedné z knih byl účet vystavený na jeho jméno. To už mohl rovnou Hijos de Negrín poslat písemné doznání [37].

Pro větší bezpečnost se rozdělili a Sabate se znovu vydal do Barcelony. Kdykoli se objevilo nebezpečí, Sabate své naděje spojoval s Barcelonou. Odjel vlakem ze stanice poblíž Martorell. Tentokrát si byl až příliš jistý, což je podivné pro toho, kdo obvykle podnikal až přehnaná bezpečnostní opatření. Nevěřil, že by na něj ve městě mohli čekat tak brzy. Chladnokrevně, ale maje se na pozoru, vystoupil na stanici Francia. Když procházel po nástupišti, spatřil velký počet policistů a strážníků kontrolujících doklady cestujících. Okamžitě vpadl do jednoho z osobních vozů a namířil si to přes koleje. Jeden ze strážníků si ho nicméně povšiml a okamžitě ho začal pronásledovat. Sabatemu se podařilo setřást pronásledovatele tak, že skákal z jedné soupravy do druhé přes koleje, ale když se ocitl před stanicí, uviděl, že policie vysílá hlídky, aby odřízla přístup do města. Tehdy byli v Barceloně kvůli nedostatku benzínu v módě fiakry. Sabateho anděl strážný zapracoval, protože ve stejnou chvíli projížděl jeden z nich, s pasažérem uvnitř. Sabate za jízdy naskočil za vozku. Ten s pistolí na zádech projel policejním kordónem, aniž by mu někdo kladl otázky.

Tentokrát se El Quicovi podařilo bez dalších obtíží přidat k 121. brigádě 26. divize (Durrutiho), kde se octl mezi soudruhy a mohl obnovit svůj boj proti fašismu. V posledních dnech války se podílel na zoufalém odporu u Montsechu – za což dostal Medaili za statečnost – kde v zákopech padly v nepřátelské palbě celé roty. Se svou divizí protáhl po celé délce okolo řeky Segre až k Sierra de Cadi, kde se zamýšlela postavit na odpor do posledního muže. Tato myšlenka byla nakonec odmítnuta nejen vrchním velením, ale rovněž výbory CNT, které již odcházely do francouzského exilu.

Desátého února 1939 jednotky 26. divize vstoupily v sektoru Puigcerda do Francie. Byly posledními pravidelnými jednotkami, které opustily Barcelonu. Sabate a jeho soudruzi z divize byli internováni v koncentračním táboře Vernat d’Ariege.

Jak jsme viděli, El Quico nebyl typem člověka, který dobrovolně zůstane delší dobu za dráty a při první příležitosti uprchl. Je mimořádně podivné, že tento člověk, který neznal strach a neuznával autoritu státu, učinil dosti nepravděpodobnou věc. Poté, co se potuloval po Pyrenejích, hladový a trpící bolestmi na hrudi, zvolil dobrovolný návrat do koncentračního tábora – tentokrát do nemocnice, kde rezignovaně přijal svůj osud. Francie ho skličovala: „Mluvíte a mluvíte a nikdo nerozumí, co říkáte a oni hovoří a vy vůbec nevíte, co říkají!“

 Kapitola - 3 - Druhá světová válka

Když byla třetího září 1939 oficiálně vyhlášena II. Světová válka, jedním z prvních následků ve Francii bylo otevření koncentračních táborů, v níž Republikánská armáda po mnoho měsíců trpěla a vedla neslavnou bitvu proti hladu, hmyzu, neštovicím a dyzentérii.

Tisíce a tisíce Španělů byly nasazeny na výrobní frontu, obecně v továrnách, zapojených do válečné ekonomiky jako muničních a leteckých závodech, provozech na výrobu výbušnin nebo souvisejících aktivitách, například výstavbě přehrad a silnic.

Asi 50.000 „rojos“ („rudých“, jak se jim říkalo), bylo zorganizováno vojenským způsobem do pracovních praporů. Další byli po prohlídce jak na trhu otroků naverbováni do Cizinecké legie nebo ženijních oddílů, aby byli použiti jako úderné jednotky na Východní frontě. Kanonefurtu bylo tolik, že náboroví důstojníci odmítli každého, kdo měl byť jen podezřelou jizvu nebo dokonce zubní kaz.

Sabate opustil tábor v prosinci 1939 a byl poslán na staveniště továrny na střelný prach v Angouleme.

Válka pro Francouze ve skutečnosti začala až 10. května 1940. Předtím se po déle než osm měsíců oba bojechtivé tábory navzájem pozorovaly a pak se teprve všechno odehrálo najednou. Hurikán oceli a ohně protáhl Francií. Čtrnáctého června německé jednotky XVIII. armády pod vedením generála von Kuchlera vstoupily do Paříže a pouze třicet šest dní poté, co na holandské hranici začala ofenzíva, svastiky zavlály nad Eifellovou věží a Vítězným obloukem.

Když se francouzská fronta zhroutila, Sabate se pokusil uprchnout, ale uvědomil si, že německé tanky se pohybují rychleji, nežli on. Rozhodl se přizpůsobit jak jen to bude možné panující situaci.

Vítězové nejprve ustavili iluzorní „svobodné“ a „okupované“ zóny. Ta druhá se rozprostírala po celém atlantickém pobřeží až ke španělské hranici, kam první německé jednotky dorazily 27. června.

Sabate mezitím přijal práci v továrně, produkující stroje na spalování dřevěného uhlí (náhrada za benzín) a v roce 1941 se narodila jeho první dcera, Paquita.

Zhruba ve stejné době se do hor vydaly první skupiny hnutí odporu, které uprchly z německých pracovních táborů a zakrátko vešly ve známost jako maquisards, maquis nebo franctireurs. Ve městech byly zorganizovány sabotážní skupiny, ale většina z nich byla později zlikvidována Němci.

Nevíme přesně, z čeho se v tomto období podzemního boje skládaly Sabateho aktivity, ale je jisté, že byly již od počátku přímo spojeny s hnutím odporu.

Desátého prosince 1942 byly v odvážné sabotážní akci zničeny dva sklady plné výbušnin, náležející k Poudriére Nationale d’Angouleme (státní továrně na střelný prach). Na základě podezření z účasti na explozích bylo zatčeno mnoho Francouzů a jeden z nich měl u sebe skupinovou fotografii, na níž byl také Sabate. Není třeba dodávat, že se jednalo o stejnou továrnu na střelný prach, v níž Sabate pracoval, když v roce 1939 opustil francouzský koncentrační tábor.

Klidné přechodné období znovu skončilo: Sabate, doprovázen ženou a dítětem, se v roce 1943 přestěhoval do Perpignanu – což se neobešlo bez potíží, neboť neměl ani vyhlídky na získání místa, ani platné doklady. Nicméně s velkým štěstím se mu podařilo setkat se starostou Prades, dobrým přítelem a sympatizantem španělských uprchlíků, který mu obstaral potřebné průkazy.

Poté, co vyřešil tento problém, Sabate si uvědomil, že by mohl obnovit svůj boj. Zde byla španělská hranice přímo na dohled. Přísahal si, že naváže na přerušený boj – a jak lépe, než tím, že se nejprve zabydlí v oblasti.

Společně s manželkou a dcerou se El Quico přestěhoval do malé vesničky Comes, severně od Prades, která byla již nějaký čas opuštěná – a jedinými obyvateli byla další španělské rodina. Od samého počátku se ale Sabate i s rodinou ocitl v rozepřích s novými sousedy a po krátkém období stráveném v nesnesitelné atmosféře, se Sabate rozhodl znovu přesunout a pronajal si domek v Eus nedaleko Prades.

Nakoupil instalatérské nářadí a začal provádět menší opravy a domácí práce v malých staveních na úpatí Pyrenejí. Tímto způsobem poznal všechna zákoutí okolní krajiny oblasti Vallespir. Později se nakrátko přidal ke skupině hnutí odporu a prováděl uprchlíky z okupované Francie do Španělska. To mu umožnilo se podrobně seznámit s horami a průsmyky Pyrenejí, které později velmi často používal. Hlavní trasa, kterou používal pro průchod Pyrenejemi a kterou zakrátko znal jak své boty, byla stezka před Gerdanu.

Jednoho dne když se procházel ulicemi Perpignanu, potkal starého přítele z 26. divize, přezdívaného El Roset. Toto náhodné setkání se ukázalo být rozhodující pro Sabateho další život, protože zapůsobilo jako katalyzátor všech jeho myšlenek a ukázalo mu definitivní cíl, na který se zaměřit. Duch, který sjednotil oba soudruhy během bitvy o Almudebar v listopadu 1936, je nyní sjednotil v podzemním boji proti frankistickému režimu.

 Kapitola - 4 - Naděje

V květnu 1945 se konal v Paříži kongres lokálních federací Španělského libertinského hnutí [38]. Bylo to nepochybně nejdůležitější shromáždění pracující třídy v historii španělské emigrace.

Zdálo se, že dvě křídla libertinského hnutí – to, které odporovalo a které souhlasilo s participací na republikánské vládě během války –"potlačila rozdíly a souhlasila s napřením všech aktivit na boj proti Frankovi. V následujících měsících bylo do země vysláno množství delegátů.

Jako doprovod první delegace nominoval Národní výbor zkušeného aragonského průvodce Antonia C. G., doprovázeného Josem C. a Valerem G.. Tato delegace se skládala ze dvou soudruhů: Angela Martin Pastor (stár 28 let), člena Národního výboru a Lucia G. Francisco Sabate, Emilio C., Jaime Pares Adan (El Abysinio) a El Roset sloužili jako osobní stráž delegace na cestě do hlavního města Katalánska. Úkolem komise bylo sestavit komunikační skupinu, která by zorganizovala užší spojení mezi organizací ve Španělsku a exilovým hnutím pod dohledem Národního výboru v zemi, jehož sekretářem tehdy byl Cesar Broto Villegas. Dorazila do Barcelony bezpečně na počátku října 1945. Sabateho hlavním důvodem pro cestu do Španělska bylo při této příležitosti ustavit základny pro budoucí guerillové operace v zemi.

Poté co dorazil do Barcelony bez jakéhokoli incidentu, Sabate začal ve městě získávat vlastní kontakty. První setkání se odehrálo v horách u San Pedro Martir, těsně u městské hranice Esplugas. Toto místo bylo anarchistickým militantům známo již dlouho a bylo často používáno pro stejné účely během období republikánských represí. Sabate dorazil na dostaveníčko po zuby ozbrojen samopalem, pistolí a dvěma ručními granáty. Informoval shromážděné soudruhy, že byl pověřen úkolem zreorganizovat oblasti Alto a Bajo Llobregat a rovněž že v nejbližší budoucnosti připravuje řadu akcí. Nicméně, pokračoval, nechce kompromitovat jakékoli soudruhy, kteří již měli své spisy na policii nebo byli přímo sledováni.

Místní soudruzi poté, co vyslechli, co jim Sabate chtěl říci, mu poskytli popis infrastuktury organizace v oblasti: veškerá koordinační setkání sestávala výlučně za skupiny delegátů a byly vydávány ilegální místní tištěné edice konfederačních novin – CNT a Solidaridad Obrera. Sabatemu byla rovněž sdělena jména soudruhů, zavražděných v oblasti fašisty a jména těch, kteří byli odpovědní za jejich smrt.

K provedení svých plánů, mezi nimiž vyčnívaly zejména attentados justicieros (odvetné atentáty), Sabate na prvním místě potřeboval peníze, aby zakoupil vozidlo, uschoval nezbytné zbraně a výbušniny, zorganizoval operační základny a zprovoznil efektivní propagační tiskovou a distribuční službu.

Společně s „Habešanem“ a dalším soudruhem tedy provedli množství loupeží v rodném městě Hospitalitet. Jednou z prvních obětí byl Juan Panellas Torras, extrémně bohatý člověk. Další byl Manuel Garriga Pugador, blahobytný obchodník, který vlastnil provozovnu na Calle del Generalissimo Franco. Poté, co tři soudruzi svázali Garrigu i jeho ženu, odnesli dva psací stroje, 30.000 peset a dva batohy plné potravin. Než opustili prostory, Sabate zanechal svým obětem zprávu, která říkala:

„Nejsme zloději, ale bojovníci anarchistického hnutí odporu. To, co jsme si právě vzali, pomůže zatím jen malou měrou nasytit sirotky a hladovějící děti těch antifašistů, které jsi ty a tobě podobní zastřelili. Jsme lidé, kteří nikdy nebudou žebrat o to, co jim náleží. Pokud to bude v našich silách, stále budeme bojovat za svobodu španělské pracující třídy.

Co se týče tebe, Garrigo, přestože jsi vrah a zloděj, ušetřili jsme tě, protože my, anarchisté, si ceníme lidského života, což je něco, čemu ty v žádném případě nemůžeš porozumět“.

Příští obětí byl jeden z předních fašistů v Hospitalitet, muž jménem Canary. Sabate a jeho soudruzi se vloupali do jeho domu ve čtyři hodiny ráno a poté, co svázali Canary i jeho ženu, odešli s 25.000 pesety, pytlem fazolí a pytlem brambor. Než odešli, zanechali na místě poznámku v podobném stylu.

Po těchto původních „vyvlastněních“ jméno Sabate vešlo v obecnou známost a začalo být respektováno lidmi v ulicích, v továrnách a na tajných místech setkávání.

Kromě sympatií zmíněné činy skupině vynesly počáteční kapitál více než 90.000 peset. Organizaci byl mimo jiné předán jeden z psacích strojů, získaných v Garrigově domě. Ten se nakonec octl v rukou Jose G., člena nedávno dorazivší delegace z Francie, která byla přes Pyreneje převedena veteránem guerillového boje Franciscem Denis, mezi přáteli spíše známým jako El Catala.

Skupina se velice pečlivě zakotvila v prostředí a připravila své plány, protože jejím bezprostředním nepřítelem byl komisař Eduardo Quintela Boveda [39], který vedl vysoce organizovanou, efektivní a bezohlednou zpravodajskou službu a byl schopný i těch nejzrádnějších manévrů.

Netrvalo dlouho a efektivita Sabateho organizace začala přinášet výsledky. Jedním z nejvýznamnějších počátečních úspěchů bylo osvobození skupiny vězňů, zatčených v souvislosti se Sekretářem pro obranu Výboru pro zahraniční vztahy CNT, kterým byl tehdy Ital jménem Antonio Pereira [40]. Jednalo se o dva soudruhy, kterým hrozil trest smrti a měli být převezeni do jiného vězení, společně s třetím člověkem, členem Komunistické strany. Skupina připravila plán s pomocí informací, získaných od dalšího soudruha Victoria Gual Vidal [41], které se ukázaly být zcela přesné. Operace se zhostili Sabate, El Roset a El Abisino.

Osvobozovací operace se odehrála 20. října 1945. El Quico a El Roset se přiblížili k dvěma příslušníkům Guardia Civil, eskortujícím vězně. Když se dostali na stejnou úroveň, vytáhli pistole a odzbrojili překvapené četníky. El Abisino je kryl zezadu s připraveným samopalem za volantem zaparkovaného vozu o několik metrů dále. Zdálo se, že vše půjde hladce, bez násilí, ale najednou jeden z četníků, na kterého dohlížel El Roset, vytáhl pistoli a namířil ji na Sabateho. Ten chvíli váhal – což ho mohlo stát život – ale El Roset chladnokrevně zahájil zblízka palbu a četník se zhroutil těžce raněn. Druhý četník uprchl a zanechal vězně jejich osudu. Tento incident poskytl Sabatemu lekci: nikdy nejednej s četníkem, aniž bys ho předtím odzbrojil. Vězni i jejich osvoboditelé běželi k autu, kde na ně čekal El Abisino. Najednou se ale přiřítila nedaleko se nalézající četnická patrola, která zaslechla palbu a začala na skupinu střílet. El Abisino na ně vypálil několik nábojů ze samopalu, což zchladilo bojový zápal strážců zákona. Obrátili se a utekli. Operace byla naprosto úspěšná, až na to, že třetí vězeň, člen Komunistické strany, odmítl následovat své osvoboditele a dobrovolně se vrátil do vězení [42].

Policie nemusela vynaložit velké úsilí, aby zjistila identitu lupičů z Hospitalitet. Sabate oběti velmi dobře znal a stejně tak ony jeho. Možná právě proto si je vybral jako první cíle. Nikdy nejednal v anonymitě. Jeho normální jednání od té doby sestávalo z přiblížení k oběti nebo obětem a pronesení třech magických slov: „Soy El Quico“ (Jsem El Quico). Většinu lidí to snadno paralyzovalo. Civilisté stejně jako vojáci se ani nepokoušeli postavit na odpor.

Třicátého listopadu 1945 barcelonská policie zahájila rozsáhlou represivní kampaň a zatkla mnoho aktivistů, mezi nimi Jose G., nedávno dorazivšího delegáta z Francie, kterému Sabate daroval psací stroj, získaný z Garrigova domu v Hospitalitet. Tehdy bylo zvykem, že v případě zatčení velkého množství soudruhů každý jednotlivec přiznal vinu za malou část provedených akcí, a tak zredukoval celkovou výši obvinění. Jose G., který se přiznal ke vlastnictví psacího stroje, si nedovedl představit, co tím na sebe přivolává. Byl nemilosrdně zmlácen, ale samozřejmě nemohl policii poskytnout jakékoli vysvětlení ohledně původu psacího stroje, protože o tom vůbec nic nevěděl. Policii by tím ale stejně nic nevysvětlil, protože co se jí týkalo, Sabate, delegace a organizace byli jedna a ta samá věc.

Často byla objevují tvrzení, že aktivity ozbrojených městských guerillových skupin byly z revolučního hlediska kontraproduktivní, protože nevyhnutelně měly katastrofální následky pro politický segment organizace, věnující se propagaci a sociální akci. Takové argumenty nikdy nebyly pečlivě prozkoumány – a to, co bylo nepochybně katastrofické, nebyly ozbrojené akce, ale nedostatečná struktura podzemních organizací. Jedná se o téma, ocitající se mimo záběr této knihy, ale měli bychom učinit jisté poznámky, protože věc je relevantní i k boji, vedenému dnes, a to nejen ve Španělsku.

Španělské libertinské hnutí nikdy nepřijalo jasnou a konkrétní pozici vzhledem k boji proti Frankovi a ani se nepokusilo oddělit aktivity guerillových a politických křídel v rámci svých řad. Lidé, kteří neměli ani ten nejmenší úmysl účastnit se guerillových operací, se podíleli na jejich plánování, „legální“ politická organizace (ve Francii) kontrolovala sestavování ozbrojených skupin - a zatvrzele ignorovala skutečnost, že v jejích řadách se nacházejí informátoři, šarlatáni a pokrytci všeho druhu; zatímco administrativa se nacházela v rukou politických byrokratů – což bylo šílenství nejhoršího druhu, ignorující dokonce i tak zjevná nebezpečí jako to, že situace může dát povstat (k čemuž došlo) „funkcionářům“, majícím talent k vynalézání toho, čemu říkali „metody akce“ a „aktivity“, nevyhnutelně vedoucí k neakčnosti a neaktivitě.

Tyto chyby, stručně nastíněné výše, hnutí draze zaplatilo krví a životy některých svých nejskvělejších soudruhů. Členové akčních skupin neustále, ale neúspěšně argumentovali, že organizace by měla vpustit dovnitř nový vzduch, napravit tento politováníhodný stav věcí a vytvořit autonomní hnutí odporu, složené přímo z angažovaných skupin, které by neslo vlastní odpovědnost za vlastní akce a vyhnulo se tak mimo jiné následkům represí, pociťovaných soudruhy, zapojenými do propagace a sociální akce. MLE nicméně nikdy nepřistoupilo na žádný kompromis vzhledem k akčním skupinám – a stalo se pouhým služebníkem exilové legality. V rámci Španělského libertinského hnutí nebylo nikdy nic zcela autorizováno a nic otevřeně zamítnuto – a postavení akčních skupin v organizaci se neustále měnilo. Například lidé, kteří mohli v jednu chvíli náležet k městské guerillové skupině, mohli náhle zaujmout vysoké posty v organizaci – a naopak. Tento problém, patrně nejdůležitější ze všech, nebyl nikdy skutečně řešen navzdory ostudným událostem, které se s ubývajícími léty opakovaly stále častěji – a přinášely demoralizaci a zmatek.

 Kapitola - 5 - Zmatek

Frankovo „národní osvobození“ se odehrálo v podobě krvavých orgií, naplněných vražednou zuřivostí, přetrvávající po mnoho měsíců. Od Barcelony k Seville a La Coruňi až k Valencii a Madridu tekla proudem krev španělských antifašistů. Popravčí čety pracovaly nepřetržitě dnem i nocí. Člověka mohlo poslat na smrt jediné ukázání prstem. Po tomto období masového vyvražďování následovalo další, neméně efektivní a svévolné jako první, a to Válečné soudy.

Vítězové pravděpodobně došli k závěru, že v „civilizované“ zemi by měli své zločiny alespoň zakrýt pláštíkem legality. Koneckonců prohlašovali o sobě, že hájí křesťanské hodnoty. Když přestaly masové vraždy, stále pokračovalo zatýkání [43]. Často bylo jedním máchnutím zlikvidováno osmdesát nebo sto lidí. Bylo zcela jedno, jestli se obvinění mezi sebou znali nebo nikoli - většina z nich se nikdy neviděla předtím, než se ocitli v soudní síni. Prokurátor přečetl pouze ty nejvýznačnější činy některého ze souzených a rozsudek byl téměř okamžitě vyhlášen - smrt!

Kolik Španělů bylo tímto způsobem povražděno v letech 1939-1942? Přesné číslo nikdy nebude známo, přestože se musí pohybovat v řádu stovek tisíc [44]. Pak, unaveni takovým krveprolitím, falangisté změnili taktiku. Začali se snažit přesvědčovat. Vydali se dokonce tak daleko až do Francie, aby mezi emigranty hledali tvárný materiál. Různými metodami, včetně donucování, se snažili naverbovat aktivisty z řad pracujících do tzv. Nacionálně-syndikalistického centra (CNS). Nalezli v sobě dokonce troufalost oslovit muže tak pevného charakteru jako Juana Peiro Bellis [45] a Joseho Villaverde [46], kteří byli oba zavražděni, když odmítli zaprodat své zásady kolaborací s fašisty. Nebylo tedy podivné, že se fašisté o totéž pokoušeli s lidmi menší cti a nižší sebeúcty. V této nové fázi se Frankovi policejní agenti nejen snažili začlenit militantní syndikalisty a lidi ostřílené v sociálních vztazích, do CNS, ale rovněž se je snažili přinutit podřídit se vůli státních úřadů poté, co jim poskytli dojem, že budou užívat naprosté nezávislosti. To se například stalo se zakladateli tzv. Strany práce, čerpající své členy z různých zdrojů včetně CNT a Syndikalistické strany [47], založené Angelem Pestaňou [48] v dubnu 1933.

Kvůli své minulostí, kontaktům a vědomostem o prostředí, v němž byli aktivní tolik let, tito lidé představovali závažnou překážku vývoji revolučního hnutí po republikánské porážce - tím více že se jim podařilo získat kontrolu nad rozhodujícími složkami podzemní organizace v Katalánsku. Předstírali, že pomáhají soudruhům, kteří se octli v obtížích a hráli zrádnou partii, která se ukázala mít katastrofální následky na celé hnutí práce. Jejich úsluhy zahrnovaly propuštění vězňů a zahlazení projednávaných případů. Tímto způsobem se jim podařilo přesvědčit některé důvěřivé lidi v organizaci, že jednají upřímně a jejich služby jsou cenné, ale ve skutečnosti byli pouze opovrženíhodnými nástroji v rukou policejního ředitelství. Zvláště bychom se v této souvislosti měli zmínit o Eliseo Melis Diazovi a Antoniovi Seba Amoros, jejichž aktivity byly v tomto ohledu obzvláště zrádné.

Melis býval aktivistou syndikátu textilního a oděvního průmyslu v Barceloně, v letech 1931-1935 aktivní jako předák a často přispíval do konfederačních novin Solidaridad Obrera. Byl inteligentní a činorodý, ale přestože velmi známý, během občanské války nikdy nedosáhl na žádný důležitý post. Jeho pozdější aktivity nám dovolují předpokládat, že v kontaktu s Hlavní bezpečnostní správou byl již tehdy, v létech, předcházejících výbuchu občanské války. Na konci války Melis zůstal v Barceloně a velice brzy se začal objevovat na veřejnosti společně s Quintelou. Nicméně se mu stále dařilo přesvědčovat některé soudruhy, aktivní v guerille, že zevnitř policejního ředitelství pracuje ve prospěch CNT. Dokonce se mu podařilo stát se sekretářem podzemního Regionálního výboru a když byl přehlasován a odstraněn z funkce, pokračoval v aktivních intervencích v organizaci na základě údajné příslušnosti k fiktivní anarchistické skupině.

Jeho hlavní funkcí bylo získat důvěru soudruhů, aby policie případně mohla tajnou organizaci snadno rozbít, pokud by cítila, že se jí věci vymykají z rukou. Katalánská policie byla Melisovi neskonale vděčná - a výsledkem jeho práce bylo, že založení efektivního hnutí odporu bylo odsunuto o mnoho let.

Quintela, který teprve nedávno zemřel, vždy upřednostňoval dohled nad zárodečnou organizací CNT, kde mohl byt podrobně informován o jejích aktivitách a nových členech; a především o jejich úmyslech. Velitelství tajné politické policie (Brigáda Politico Social - ekvivalent Protiextremistického oddělení) se obávalo pouze vytvoření skupin, jako byla Sabateho, které se nenacházely pod ničí přímou kontrolou.

„Placení odborářských příspěvků mě ani v nejmenším neznepokojuje“, říkával Quintela.

Další odpornou postavou byl Antonio Seba, přestože ne v takové míře jako Melis. Jeho hlavní aktivita - přestože už to bylo zcela dostatečné - bylo sloužit jako Melisův pobočník. Několikrát se stal sekretářem nejrůznějších Regionálních výborů v Katalánsku. Během občanské války byl Seba velitelem 153. smíšené brigády neboli kolony „Půdu a svobodu!“, jak byla známa před militarizací. Společně s lidmi z 25. divize pomáhal dobýt Belchite a rovněž se zúčastnil bitvy na Segre v srpnu 1938.

Antonio Seba utrpěl střelné zranění a v únoru 1949 uprchl z Barcelony do Valencie po vyčišťovací operaci, provedené skupinou Los Manos, kterou vedl Wenceslao Gimenez Orive. Zranění nebylo vážné, ale pochopil, že jeho éra se chýlí ke konci.

Tato zmatená situace činila život mimořádně složitým zvláště pro hnutí odporu. Zásluhy za konečné vyřešení problému musí být připsány anarchistické mládeži, která měla v tomto ohledu obzvláště trpké zkušenosti. Jeden z prvních Regionálních výborů Iberské federace anarchistické mládeže (FIJL) [49], byl v březnu 1943 kvůli Melisovi kompletně zlikvidován a jeden z jeho členů jménem Pallarols [50] byl osmého stejného měsíce zastřelen bez jakéhokoli soudního řízení. Pallarolls náležel k anarchistické mládeži z La Torrasa.

Jedna z věcí, které tehdy podpořily mladé Katalánce, bylo to, že v roce 1945 se ve Francii zorganizovala Anarchistická mládež v exilu, která v dubnu uspořádala svůj první kongres v Toulouse. Bezprostředně po kongresu se někteří z nejlepších lidé z řad anarchistické mládeže vrátili do Španělska, aby obnovili boj a mnoho jich bylo následně zabito nebo uvězněno. Abychom uzavřeli tento oddíl o organizaci Libertinského hnutí v Katalánsku a zmatku, zasetém jistými elementy, můžeme se zmínit ještě o Angelu Marin, delegátovi Národního výboru z Francie, kterého Sabate doprovázel do Barcelony. Byl zatčen v říjnu 1945 a s Quintelovým svolením navázal kontakt s Melisem. Výsledkem tohoto setkání bylo, že v prosinci Marin opustil vězení, aby se věnoval „jiným záležitostem“. Tvrdilo se, že uprchl. V oběžníku Národního výboru MLE ve Francii, zaslaném Regionálním výborům v roce 1946, se uvádělo:

„Mnoho dní jsme netrpělivě očekávali návrat delegace, vyslané do Španělska. Když dorazila do země, obdrželi jsme zprávy, že Frankova policie disponuje informacemi o jejím složení, ale nakonec se jí se štěstím podařilo vyhnout bezpečnostním složkám a bez obtíží se vrátit. Kromě toho, že se setkávala se soudruhy a shromažďovala informace, delegace měla za úkol ujistit se o osudu soudruha Marina a doručit mu dopis od Národního výboru, informující ho, že se má neodkladně vrátit do Francie. Delegáti byli instruováni, že jakmile se octnou ve Španělsku, měli by zjistit, proč zde setrval a jestli zamýšlí zůstat permanentně či nikoli - v podstatě proto, abychom rozhodli, co s ním uděláme. Byli rovněž instruováni poskytnout mu peníze, nezbytné pro cestu do Francie. Tato delegace se nyní vrátila a informovala nás, že nebylo možno kontaktovat se s Marinem bez zprostředkování Melise a Seby. Na základě vědomostí o vztahu těchto dvou s policií by bylo sebevraždou pokračovat. Angel Marin se ve skutečnosti brzy poté 17. března 1946 vrátil do Francie doprovázen dalším soudruhem Juanem Farre [51]. Byl vyloučen z Národního výboru a nikdy již nebyl v organizaci zvolen do jakékoli funkce. Dalším velice podobným případem byl soudruh Evangelisto Campos, delegát, vyslaný MLE do Barcelony v dubnu 1945, aby připravil mládežnický kongres, plánovaný na květen v Paříži. Během policejního zátahu na setkání Regionálního výboru v Barceloně v březnu 1946 byl zraněn, když se snažil uprchnout. Později se nicméně v policejní vazbě kontaktoval s Melisem, který zařídil jeho „útěk“.

 Kapitola - 6 - Akce

První úkol, který si Sabate a jeho skupina předsevzali, bylo vyhledat aktivní stoupence a spolupracovníky nejen v Barceloně, ale také okolních vesnicích a po celé délce cesty mezi Barcelonou a francouzskou hranicí. Začali vytvářet základny v horách i ve městě, které by sloužily jako úkryty pro soudruhy a rovněž jako sklady zbraní a zásob.

Nebudeme patrně přehánět, když prohlásíme, že v letech 1945 a 1946 El Quico poznal téměř každý kámen v každičké vesnici v Katalánsku. V únoru 1946, když se nacházel v Barceloně, obdržel telegram, informující ho, že Leonora před dvěma dny porodila dvojčata. Okamžitě se vydal zpátky do Francie. Navzdory hlubokému sněhu, který místy sahal až po pás, překročil hranici mezi Baňolas a Coustouges a dorazil do Perpignanu, kde jeho žena stále zůstávala na klinice. Jedna z holčiček zemřela o několik dní později, ale druhá přežila a byla pojmenována Alba.

Sabateho rodina se krátce poté přestěhovala do Marquixanes a opustila svůj domov v Eus(mezi Prades a Vinta). Sabate pobyl několik dní v Rosellonské metropoli a pak se s rodinou posunul do nového domova, La Clapére, na břežích řeky Tech, asi tři a půl kilometru od Prat-de-Mollo.

Jakmile se usadili v La Clapére, Sabate si pronajal malý casa del campo dále v horách na druhém břehu řeky a doufal, že tak cizím lidem znesnadní přístup. Malá chata byla místním známa jako La Soranguera a zde si El Quico zřídil první operační základnu pro cesty přes hranici. Aby zakryl své ilegální aktivity na základně, pronajal si malý pozemek a dohodl se s pěti soudruhy, že jej začne obdělávat. Sabate pomýšlel na vybudování komuny na tomto místě a připadalo mu humorné, že by se nacházela na dostřel od Španělska, ale všechny pokusy splnit tento sen přišly vniveč. Lidé, s nimiž se spojil, ho podvedli a nakonec byl přinucen se myšlenky zříci.

Organizace využila El Quicovy návštěvy Francie a požádala ho, zdali by se neujal důležitého úkolu přepravit do Katalánska velkou zásilku zbraní. Dvacátého prvního dubna se tedy vydal na cestu se skupinou soudruhů (všichni to byli veteráni, kteří prošli křtem ohněm), mezi nimiž se nacházel Ramon Vila Capdevila. Materiál, skládající se ze samopalů, munice a výbušnin, měl být dopraven na dohodnuté místo na španělském území, do geroneské vesnice Baňolas, kde jej bude střežit soudruh, v něhož měli naprostou důvěru. Pětičlenná skupina se dohodla, že se v Baňolas rozdělí a později setká v Barceloně. Sabate sám odjel následující den v nákladním voze se zbraněmi pečlivě ukrytými v nepromokavém plátně.

Odpolední autobus opustil Baňolas ve dvě hodiny. Byl hezký den a vesnice byla plná turistů, což skupině ulehčilo nenápadnost na zalidněné ulici. Po obědě se tři přátelé vydali do hostince, kde bydleli. Sabate s jedním z nich hovořil a Ramon Vila je následoval v nevelkém odstupu. Jak přicházeli k autobusové zastávce, najednou se před prvními dvěma soudruhy objevili dva četníci a požadovali doklady, které byly ochotně předloženy a poskytnuty k prohlídce.

Je těžké říci, co vzbudilo podezření četníků, možná skutečnost, že doklady byly vystaveny pro osoby z Logroňo, zatímco oba kontrolovaní hovořili s katalánským přízvukem. Četníci nařídili, aby je oba soudruzi doprovodili do kasáren. Sabate začal protestovat, zatímco Ramon zůstal zticha a pozoroval situaci.

Okolo se shromáždili místní lidé a zvědavě sledovali hádku. Jeden z četníků, netrpělivější než kolega, nebo možná usilující o rázné skončení rozepře demonstrováním své autority, vytáhl pistoli. Ramon Vila, jehož očím nic neuniklo, viděl, jak se situace vyvinula, vyběhl kupředu a na místě četníka Joseho Godo Garcia zastřelil. Druhý příslušník Guardia Civil, který byl v diskusi ještě důraznější, se sotva stačil vzpamatovat ze smrti svého kolegy, když spatřil, jak jeho směrem míří ústí hlavní třech pistolí. Vyrazil jak raketa naznačeným směrem a výsledná panika na tržišti umožnila všem třem soudruhům snadno uniknout.

Stojí rozhodně za zmínku, že to nebyl Sabate, kdo tehdy vypálil smrtelnou ránu (jak nevyhnutelně začal prohlašovat španělský tisk), ale Ramon Vila. Nejlépe mohl tuto skutečnost dosvědčit četník, který upaloval jak o život, ale nepochybně pro něj představovalo prestižní záležitost připsat smrt svého kolegy notoricky známému Sabatemu, kterého později nepochybně identifikoval podle fotografií.

Ramon Vila a další soudruh se ukryli v horách. Sabate se opatrně vrátil do hostince, protože, byl stále zodpovědný za materiál, nacházející se ve dvou velkých krabicích přímo v Baňolas. Když dorazil na místo, vzal si jeden samopal a potřebnou munici a zbytek schoval do hromady hnoje na zadním dvorku hostince, kde obchodníci a nákupčí nechávali koně a povozy. Po soumraku opustil hostinec a ukryl se v chatě, patřící spolehlivému a důvěryhodnému soudruhovi.

Baňolas byla pouze malá vesnice, tehdy čítající asi 6.000 obyvatel. Policie a Guardia Civil zuřivě pobíhali mezi vesničany a prováděli osobní i domovní prohlídky, rozmisťovali hlídky a silniční zátarasy. Guardia Civil ale nadevše ostatní chtěla pomstít čest sboru.

Sabatemu se podařilo vyhnout se prohlídce ústupem, během něhož, jak sám později řekl, prožil nejhorší obavy svého života. Žena z domu, kde se skrýval, mu dala nějaké rolnické šaty a kosu a s tímto nástrojem na rameni Sabate prošel kordonem strážníků, kontrolujících cesty z Baňolas. Za ním kráčela žena, nesoucí velký koš na potraviny, v němž byl ukryt samopal. Bylo to poprvé a naposledy, co Sabate kráčel neozbrojen.

Mezitím majitel hostince, vystrašený z intenzivní policejní aktivity a snažící se zbavit možného podezření, zašel na stanici a informoval policii o zmizení podezřelé osoby, která u něj přebývala. Nebyl to až tak chytrý nápad, jak si myslel, protože policie, uvědomující si, že hostinského podezření jsou pravděpodobně oprávněná a skutečný ptáček jim uletěl, se rozhodla z něho udělat odstrašující příklad, který potřebovali, aby zachovali svoji „čest“. Podrobili ho nejstrašnějšímu mučení, aby ho donutili k přiznání a zmrzačili ho na celý život. Mezitím nařídili prohlídku hostince a v hromadě hnoje objevili tajné skladiště zbraní.

Sabate v rolnickém převleku pokračoval v cestě do Barcelony, zatímco Ramon se svým přítelem se vrátili do Francie, aby podali zprávu o tom, co se stalo.

Následkem policejního vyšetřování incidentu v Baňolas byl zatčen jeden soudruh z Gerony. Fungoval jako spojka pro akční skupiny, operující v Barceloně, zvláště Sabateho. Nevíme přesně, co vedlo k jeho zatčení, přestože předchozí události v Geroně nám nabízí vysvětlení. Je jisté, že když Sabate v říjnu 1945 doprovázel delegaci MLE, byl v Geroně navázán kontakt s jedním místním obyvatelem. Když se Sabate vracel do Francie, „místní“ mu poskytl množství důležitých dokumentů, které mimo jiné obsahovaly kompletní přehled rozmístění Frankových pohraničních jednotek. Když byly tyto dokumenty prozkoumány ve Francii, zjistilo se, že byly zhotoveny na psacím stroji, který patřil Melisovi.

Nevyžaduje si tedy přehnanou představivost dojít k závěru, že kontakt byl - vědomě či nevědomě - používán tímto barcelonským udavačem. S „místním“ byly přirozeně přerušeny veškeré vztahy. Zůstal nicméně obtížný problém, protože tento člověk nyní věděl o mnoha věcech a neboť žil ve stejném okresu, nemohl se zmýlit v identifikaci svého nástupce. V každém případě bylo zatčení jeho nástupce velkým policejním vítězstvím. Pokusil se o sebevraždu, ale bylo mu v tom zabráněno. Byl podroben extrémním výslechům a policie z něj dostala adresu domu v Barceloně, navštěvovaného Sabateho skupinou - mlékárny na Calle Santa Teresa. Dům začal být bedlivě sledován kvůli identifikaci všech, kteří vcházeli a vycházeli s cílem je v pravou chvíli všechny zlikvidovat jednou provždy.

Sabate, obezřetný jako obvykle, se dostal do Barcelony 2. května poté, co dorazil pěšky z Gerony. Nevěděl, že kontakt z Gerony byl zatčen a jeho prvním cílem bylo vyhledat soudruhy, kteří přijeli do katalánské metropole před ním. Z mnoha důvodů se s nimi nebyl schopen setkat a tak se rozhodl zajít do mlékárny, aby zjistil, kde se nalézají,

Sedmého května se ženě, která vlastnila mlékárnu, podařilo informoval Sabateho, že její obchod je sledován a policie pravděpodobně identifikovala některé ze soudruhů, kteří se tam zastavili, včetně El Abisinia, který se objevil předešlého dne. Sabate uvažoval o důsledcích toho, že policie věděla o mlékárně. Za účelem zabránění toho, aby jakýkoli soudruh upadl do nastražené pasti, musel zaútočit na mašinérii, připravenou policejním ředitelstvím. Když nenápadně obhlédl sousedství obchodu, spatřil skupinu čtyř dělníků, kteří podle všeho o něčem zuřivě diskutovali. El Quico klidně zamířil přímo k nim. Stále údajně zabráni do své diskuse, čtyři muži se vydali naproti Sabatemu. Když se nalézal jen několik metrů od podezřele vyhlížející skupiny, vytáhl svoji pistoli Mauser a namířil na ně jakoby je chtěl postřílet. Není možné popsat výraz v tvářích těchto mužů, když utíkali pryč jako by jim za patami hořelo. El Quico, který byl vynikajícím střelcem, by je mohl snadno všechny zabít, pokud by si to přál, ale nebyl nakloněn zbytečnému násilí. Jakmile se zdálo, že se octli z jeho dosahu, maskovaní policisté se obrátili a zahájili palbu ze svých pistolí, ale Sabate se nechtěl oplést do přestřelky a urychleně zmizel. Důležité bylo, aby informoval své soudruhy, že mlékárna je smrtící pastí!

Jak věděl, několik členů skupiny již bylo identifikováno, včetně „Habešana“. Ten byl nenápadně sledován a nacházel se v bezprostředním nebezpečí, protože policie znala jeho adresu - bydliště jeho sestry, která žila na Travesera de Gracia, poblíž nemocnice San Pablo. Nyní po střetu se Sabatem policie usoudila, že do pasti se již nechytí nikdo další a rozhodla se rychle jednat, než bude ztraceno všechno, v co doufala.

Celá rodina, žijící v mlékárně, byla zatčena a pravděpodobně od nich se policie dozvěděla adresu El Roseta a Sabateho. Normálně by tento objev neměl význam, protože Sabate díky obvyklé obezřetnosti do domu už nevkročil ani, aby si odnesl osobní věci. Naneštěstí ale tato stopa vedla nakonec k pádu El Roseta.

Prvním ze skupiny, který padl, byl El Abisinio. Devátého května 1946, když vstupoval do svého domova, ho policie na schodišti smetla uragánem palby. Jaime Pares zemřel, aniž by měl možnost postavit se na odpor [52].

Po vraždě Jaime Parese, „Habešana“, byl další soudruh natolik netrpělivý, že prošel ulicí, v níž se nacházela mlékárna a byl okamžitě odvezen do cel na policejním ředitelství.

El Quico samozřejmě nešel domů, ale zblízka pozoroval svůj dům přímo před nosem Quintelových mužů, kteří na něj připravili léčku, pokud se vrátí. Sabate dostal odvážný nápad střetnout se s policií v otevřeném boji. Zašel za El Rosetem, aby se setkal s kontaktem z MLE, kterým tehdy byl Antonio Lopez [53] a zeptal se ho, jestli se k nim přidá v pokusu vzít dům útokem a dát policii lekci, na kterou do smrti nezapomene. Lopez se zachoval rozumně a vyjádřil nesouhlas. Myslel si, že plán se rovná sebevraždě a je nesmyslný, s čímž nakonec Sabate i El Roset museli souhlasit.

Dvacátého šestého května se Sabate a El Roset rozdělili. Sabate chtěl zajet do Hospitalitet, aby zjistil, jak se vede rodičům. Věděl, že z Valencie měl přijet bratr José. José byl v roce 1938, když byla republikánská zóna rozdělena vedví, velitelem praporu a během konečné katastrofy byl zajat po pádu Alicante. Byl zadržován v koncentračním táboře v Albatera a věznici v Cartageně. Nakonec byl „podmínečně“ propuštěn na svobodu a napsal rodině, že by ji chtěl navštívit.

Mezitím se El Roset navzdory nesčetným varováním od Sabateho, že jeho dům je jistě sledován, rozhodl na nějakou domu odjet domů. Quintelovi muži čekali na jeho příjezd a okamžitě ho zatkli. Sabate věděl, jak je pro něj nebezpečné zajet do Hospitalitet, ale velmi chtěl znovu uvidět svého bratra. Na základě vědomostí a zkušeností s policejními metodami pečlivě přezkoumal okolní terén, než nakonec odpoledne vešel do domu. Tam nikdo nebyl, tak napsal Josému vzkaz, kterému mohl porozumět pouze on a okamžitě zadními dveřmi odešel, aby strávil noc pod hvězdami. Příštího dne za úsvitu se obezřetně rozhlédl kolem, aby se vyhnul setkání s někým, koho znal a povšiml si nějakých podezřelých pohybů poblíž domu. Zahnul hned za první roh, odkud přišel ve snaze vzdálit se jak to bude možné - a vešel rovnou do náruče Policia Armada! [54]

Bylo nemožné vzdálit se aniž by vzbudil podezření, takže sebral odvahu a jako kterýkoli jiný slušný občan prošel kolem zaparkovaných policejních aut a vesele si pohvizdoval. Teprve o mnoho let později zjistil, jak blízko se toho rána octl smrti. Policie měla rozkazy zastřelit ho na místě bez varování a v jednom z vozidel seděli spoutaní El Roset a geronský kontakt, aby ho identifikovali. Dům jeho rodičů byl důkladně sledován a je možné, že Sabate byl spatřen, jak do něj minulého dne vstoupil. Každopádně, když Sabate procházel okolo osobních aut a autobusů, přecpaných policisty, všechny zbraně mířily na něj a jeho život visel na vlásku. Kontakt i El Roset nicméně statečně tvrdili svým věznitelům, že procházející muž není Sabate.

Stejného dne byl Sabateho otec na cestě z práce zastaven Policia Armada a použit jako lidský štít při vstupu do domu. V následujících letech se to stalo zvykem.

José a Francisco, dva bratři, se znovu setkali o několik dní později v horách. El Quico pověděl Josému o svých aktivitách a současných i budoucích plánech. José se musel vrátit do Valencie, aby vyřešil nějaké osobní otázky, ale slíbil bratrovi, že zakrátko se setkají ve Francii a tam prodiskutují plány budoucích akcí. O týden později José dorazil do Francie a cele se oddal boji.

V červnu 1947 se El Quico setkal s přítelem z dětství, Juanem P., na mostě poblíž San Baudilio de Llobregat. Setkání nebylo náhodné - Sabate Juanovi vzkázal, že by s ním rád prodiskutoval nějaké záležitosti. Juan P. se teprve nedávno přestěhoval do malého katalánského města Gava po smrti svého jediného syna. Když El Quico vysvětlil, že naplánoval množství projektů, souvisejících s Gavou a vyžadujících Juanovu pomoc, ten souhlasil, že Sabatemu pomůže s čímkoli potřebným a oba muži se rozešli s tím, že za několik dní se znovu setkají. Juanův dům se nacházel asi 300 metrů od kasáren Guardia Civil v Gava a právě sem Sabate o několik dní později přišel a strávil zde noc a následující den, neděli, se svým přítelem a jeho rodinou. V sobotu v noci nemohli příliš diskutovat, protože Juan, který pracoval v nedaleké textilce, se vrátil ze zaměstnání až po půlnoci a jeho žena pracovala jako nádenice na polích, takže jedinou osobou v domě, když Sabate přijel, byla jejich čtrnáctiletá dcera. Nicméně většinu neděle strávili v intenzivních diskusích. Sabateho plánem bylo izolovat vesnici pomocí odříznutí všech komunikací, zaútočit na kasárna, zmocnit se zbraní a vykrást pobočku banky Vizcaya.

Chtěl se rovněž vypořádat s některými místními fašistickými vůdci, kteří sehráli významnou roli v represích, následujících po „nacionalistickém“ vítězství. Podobný troufalý plán si samozřejmě vyžadoval detailní informace a byl Juanův úkol se k nim dostat společně se skupinou místních soudruhů. Projekt nicméně nikdy nebyl realizován, protože v červenci byl zlikvidován Eliseo Melis Diaz, pravá ruka komisaře Quintely a následná represe Sabateho a jeho skupinu přinutila vrátit se do bezpečí ve Francii. Policie rovněž začala podezřívat Juana P., který byl na svobodě podmínečně propuštěný, což ho přimělo uprchnout i s rodinou do Francie. Plán Gava byl tedy pro tentokrát odložen stranou.

Na těchto stránkách jsme již popsali podstatu aktivit Elisea Melis Diaz. Myšlenka zlikvidovat tohoto informátora byla mnohokrát diskutována a schválena všemi podzemními organizacemi. V dubnu 1945 do Španělska odcestovali tři soudruzi, aby provedli popravu, ale nebyli toho schopni, protože policie obdržela varovné informace. Manuel Pareja, další soudruh z akčních skupin, rovněž odjel do Španělska pouze s tímto jediným cílem, ale nesplnil jej kvůli intervenci Angela Marin (delegáta MLE, který „uprchl“ z policejní vazby s Melisovou pomocí.

Předtím byl v říjnu 1945 zatčen Národní výbor CNT, vedený Cesarem Broto a další výbor, jehož sekretářem byl Lorenzo Iňigo, byl rovněž pozatýkán na začátku dubna 1946. Sekretář nového Národního výboru CNT navštívil při dvou příležitostech Pareju a trval na tom, že Melisova co nejrychlejší likvidace je nanejvýš důležitá.

V březnu 1947 bylo v Barceloně vytvořeno španělské Libertinské hnutí odporu (MLR) s úmyslem oddělit veškeré organizační a propagační aktivity od guerillových akcí. Myšlenka zněla, že MLR bude ozbrojeným křídlem Španělského libertinského hnutí a vzešla od soudruhů ze Španělska a nový delegát z Francie s ní vyslovil souhlas. Později hnutí v exilu nicméně vyslovilo nesouhlas s tímto rozhodnutím a odvolalo svého delegáta. Hnutí ve Španělsku se tak rozhodlo jednat z vlastní iniciativy a dostalo se mu podpory mnoha skvělých a zkušených soudruhů, včetně skupiny Manuela Pareja. Tato spolupráce přinesla své plody.

Bylo rozhodnuto, že pouhá Melisova likvidace nepostačuje. Soudruzi byli přesvědčeni, že nejen ve Španělsku, ale i ve Francii existují další naprosto neznámí lidé, odvádějící stejnou práci. Byl připraven plán s nadějí na odmaskování zrádců uvnitř organizace jednou provždy.

Operaci bylo dáno kódové jméno „Plán H“ a byla rozpracována do nejmenších detailů. V poledne dvanáctého července 1947 Manuel Pareja, Antonio Gil (známější jako Antonio Sancho Agoretta) a další soudruh vešli do kavárny na Plaza Buensuceso, kde Melis hrál biliár, oblečen jen v košili. Pareja přišel nepozorovaně k Melisovi a zaklepal mu na rameno; řekl, aby se nepokoušel stavět na odpor a šel ven. Melis, který již věděl od Angela Marin, jaké má Pareja úmysly, se zachoval statečně. Sebral sako a vyšel z kavárny eskortován třemi muži.

Na ulici mu Pareja řekl, že více než o jeho život se zajímají o veškeré dokumenty a doklady, které má ve svém držení, a proto je s nimi půjde vyzvednout. Melis si uvědomil, že se nachází v situaci, z níž není úniku a ve svém pocitu se utvrdil poté, když vyšel na ulici a spatřil, že kromě třech mužů na něj čekají ještě další tři, Pedro Adrover Font, známý jako El Yayo, Ramon Gonzalez Sanmarti [55] a ještě jeden. Než se vydali na cestu, Antonio Gil chtěl Melise prohledat, ale Pareja trval na tom, že to není nutné. Pareja doufal, že tím Melise přesvědčí, že jeho život bude ušetřen, pokud vydá dokumenty. To mělo tragické následky.

Melis byl přesvědčen, že vyrazil na poslední vycházku v životě, takže nekladl odpor - ale čekal na první příležitost, jak se dostat z této vpravdě hrozné situace. Náhle, když opustili Calle Elisabets (kde na ně čekali Adrover a další) a odbočili do Calle Montalegre, Melis se prudce vytrhl oběma průvodcům a podařilo se mu uprchnout do otevřených domovních dveří vzhůru po schodech. Pareja vyrazil za Melisem, ale jak se na okamžik zastavil ve tmě, Melis - který již stál na schodech - měl dokonalý výhled na jeho siluetu. Vytáhl pistoli a v úzké chodbě vystřelil na Pareju, který se zhroutil těžce zraněn. Nicméně byl duchapřítomný do takové míry, že poté, co padl k zemi, plazil se k Melisovi a pálil po něm ránu za ránou. Melis padl a Gil [56], který vešel do chodby, zrádci zasadil ránu z milosti.

Mezitím se čtyři zbývající muži na ulici strategicky rozmístili tak, aby se připravili na všechno a mohli případně krýt ústup. Gil se brzy objevil se zprávou, že Pareja je těžce zraněn a musí být odvezen. Během několika sekund soudruzi se zbraněmi v rukou unesli projíždějící dodávku s mlékem a nařídili řidiči, aby vypadl z auta. Gonzalez se chopil volantu a další Parejovi pomohli dovnitř. Pak odjeli velkou rychlostí. Pareja neztratil vědomí, ale věděl, že jeho zranění je smrtelné. Prosil soudruhy, ať ho zastřelí a sami se zachrání, ale oni neměli srdce to učinit. Dovezli ho do Úrazové nemocnice, kde ho zanechali u vchodu v hrozné agónii [57].

Když se Quintela dozvěděl, co se stalo, okamžitě vydal rozkazy, že Parejův život musí být za každou cenu zachráněn. Tento vřelý zájem nepramenil z humanitárních pohnutek, ale zoufalé snahy vyslýchat zraněného muže. Vše ale vyšlo naprázdno, protože než měl službukonající chirurg šanci dorazit, Pareja vydechl naposledy.

Melis španělské policii prokázal vynikající služby, ale nakonec zrádci pohrdají všichni. Jeho smrt si zasloužila pouze několik řádek v barcelonských novinách, v nichž se dokonce ani nezmiňovalo jeho jméno:

„V jedné z ulic, napojujících se na Calle Femando (bylo zamlčeno dokonce i skutečné místo, kde k události došlo) dva muži z nákladního auta zastřelili muže, procházejícího na ulici. Ten obdržel mnohočetné zásahy, na jejichž následky později zemřel. Navzdory rychlosti a překvapivosti útoku se mu před smrtí podařilo vypálit na útočníky a jednoho z nich zranit. Přátelé zraněného muže dopravili do Úrazové nemocnice, kde zemřel. Pak uprchli“

Po Melisově smrti MLR vydalo první prohlášení v letáku, který vysvětloval jeho politiku:

„V budoucnu budeme na vládní terorismus odpovídat lidovým terorismem. Na vražedné kulky uniformovaných střelců odpovíme pistolemi a samopaly MLR. Lidé z MLR budou vykonávat rozsudky nad zrádci přesně jako již učinili v případě nechvalně známého Elisio Melise dvanáctého července ve 13:00 v Calle Montalegre v Barceloně“.

Komuniké bylo podepsáno „Revoluční výbor“ a datováno prvního srpna 1947.

 Kapitola - 7 - Problémy ve Francii

Španělské libertinské hnutí v exilu uspořádalo II. kongres lokálních federací v Toulouse ve dnech 20. května až 29. října 1947. Toto setkání navštívilo mnoho aktivistů ze Španělska, včetně Josého Lluis Facerias a Francisca Sabate. Dorazili rovněž představitelé MLR, ale kongresová byrokracie jim upřela status delegátů a znemožnila zúčastnit se divokých diskusí o budoucí roli MLR ve Španělsku.

Kongres jako obvykle skončil výzvami k intenzivnějším aktivitám a dynamičtější propagaci a akčním kampaním ve Španělsku - naprosto nesmyslnými, ale nezbytnými k uspokojení požadavků stále militantnějších řadových členů hnutí. Byrokracie nicméně zašla tak daleko, že odmítla, aby kongres vyslechl nebo prodiskutoval přání a komentáře guerillových skupin.

Znechucen manévrováním byrokracie, Facerias se společně se svou skupinou připravil na odjezd z Francie a návrat do Španělska. Francisco Sabate, Alberto B. a další soudruh připravili půdu, když pro Faceho založili sklad zbraní na základně v Mas Tartas poblíž Osseja ve francouzských Východních Pyrenejích. Tři soudruzi přepravili všechny zbraně a výbušniny do Osseja z hlavního skladu ve Font Romeu.

Facerias sebou vzal zvláštního delegáta Národního výboru CNT (o kterém se budeme zmiňovat jako o C.), ale naneštěstí byli poblíž Latour de Carol byli zatčeni francouzskými pohraničníky ještě než se jim podařilo překročit hranici a převezeni do vězení v Perpignanu. Skupina ale byla po patnácti dnech neočekávaně propuštěna bez jakéhokoli obvinění nebo předvedení před soud a nezlomena, vydala se znovu na cestu, než by ji znemožnily zimní sněhy. Na výpravu se ale lepila smůla.

Skupinu vedl dlouholetý anarchistický militant Mariano P. Naneštěstí když balili přenášený materiál, uvolnila se pojistka ručního granátu a ten vybuchl v Marianově ruce poté, co se odrazil od zamčené okenice, kterou se jej Mariano snažil vyhodit ven. Střepina granátu zasáhla Ramona Ballester Ortovig a zranila ho na koleně. Soudruzi dopravili Mariana k lékaři v poblíž se nacházející vesnici Osseja, kde jeho zranění byla ošetřena a byl převezen do nemocnice v Perpignanu, kde mu muselo být amputováno levé předloktí a palec pravé ruky.

Skupina, skládající se z Faceriase, Ramona Gonzales, Celedonia Garcia Casino a Rafaela Ballester Ortovig nakonec vyrazila do Španělska šestého prosince. Stále je však pronásledovala smůla, protože Rafael se musel vrátit do Francie kvůli infekci ve zraněném kolenu.

V době těchto událostí se Sabateho rodina přestěhovala z La Clapére do další casa del campo poblíž Costouges. Tento dům byl ještě lépe uzpůsoben Sabateho záměrům, protože se nacházel pouhý kilometr od hranice. Aby zajistil Leonoře a dětem společnost během své dlouhé nepřítomnosti, vzal sebou jednoho mladého soudruha, aby vykonával těžké práce na domě a staral se o půdu. Zakoupil také mulu, která měla nevyčíslitelnou cenu v pomoci se všemi povinnostmi. Sabateho práci sousedé pozorovali vcelku ironicky, přestože zdálky, protože nejbližší dům byl vzdálen asi osm set metrů. Sabate kvůli nákupu semen a dalšího materiálu musel zajet až do Ceretu, Arles-sur-Tech, St. Laurent a dokonce až tak daleko, jako do Perpignanu - a každého, s kým se setkal, se snažil zapálit pro svůj sen anarchistické komuny v oné krásné krajině. Místní lidé ale znali - nebo si to alespoň mysleli - tenhle kousek země až příliš dobře. Na Sabateho naděje pohlíželi skepticky. Říkali, že na stejném místě se o totéž již pokoušeli jiní - a naprosto zkrachovali.

El Quico byl nicméně nejen zatvrzelý, ale také iniciativní a uměl tvrdě pracovat. Dostal se ke staré pumpě a - vždy doprovázen svoji mulou - vykopal nezbytné vedení a dokonce se mu podařilo do domu zavést vodu. K úžasu všech posměváčků farmář-amatér najednou začal produkovat melouny, jaké ještě na francouzském předhůří Pyrenejí nikdo nespatřil.

Nicméně znovu v této době se ve Francii odehrála událost, jejíž následky měly být úzce provázány s dalším Sabateho životem. V noci ze šestého na sedmého května 1947 skupina maskovaných a ozbrojených mužů dorazila v autě do továrny Rhone Poulence v Peage de Roussillon (Lyon) s úmyslem zmocnit se peněz na výplaty. Odřízli telefonní dráty a spoutali dva hlídače, jmény Poncet a Hennebaud. Třetí hlídač, Maurice Monnot, který byl zrovna na obchůzce, zahájil palbu ve snaze zastavit lupiče a byl v nastalé přestřelce zabit.

Nezamýšlená smrt hlídače přinutila lupiče, aby okamžitě opustili továrnu a pokusili se uprchnout v autě, v němž přijeli. Útěk byl proveden v takovém zmatku a panice, že za sebou zanechali množství stop.

Lupiči vyměnili poznávací značky na autě a z nějakého důvodu je nevrátili zpátky, když prchali v původním autě - a nechali je ležet na zemi. V náhlém spěchu na ně zapomněli.

Policie identifikovala majitele automobilu číslo 7263FS8. Ten byl registrován v Haute Garonne jako vlastnictví Španěla Carlose Vidal Pasanau, bytem v Toulouse, který si automobil zakoupil v listopadu 1947 v jedněch garážích v Toulonu. Vidal se nacházel ve Španělsku a nemohl být francouzskou policií vyslechnut.

V noci na patnáctého května 1948 na Route Nationale 115 poblíž vesnice La Cabanasse v okrese Ceret v Pyrenejích (pouze několik mil od španělské hranice), francouzští celníci prováděli namátkové kontroly. Když požadovali doklady po pasažérovi taxíku, který zastavili, ten najednou udělal nečekaný útočný pohyb, když jim předával průkaz a utekl do noci. Pohraničníci vypálili několik výstřelů, ale nikoho nezasáhli. Dokumenty, které muž zanechal na zemi, zněly na jméno Francisco Sabate Llopart. Uvnitř taxi byla nalezena automatická pistole.

O několik hodin později pohraničníci vpadli do Mas Casenove Loubette, Sabateho domova. Prohledali prostory v přítomnosti Leonory a nalezli dvě americké malé vysílačky a přijímače. Ty zkonfiskovali jako kontraband, což se uspokojivě vyřešilo po roční diskusi mezi Sabatem a celním úřadem. Nicméně 21. května, několik málo dní po první návštěvě, dorazil policejní komisař Dupouy, aby provedl pečlivější prohlídku a nalezl pytel, obsahující svazek dvaadvaceti balení výbušného materiálu, pět ručních granátů, tři kovové trubky naplněné výbušninou, čtrnáct osvětlovacích náloží [58], dvě bomby označené jako „nebezpečné“ a nakonec dvě krabičky, obsahující patnáct roznětek.

Poté, co uprchl z taxi, jak jsme popsali výše. Sabate zdárně překročil řeku Tech a ukryl se na několik dní v domě svého přítele, který žil nedaleko. Nemusel jít daleko, protože zakrátko měl převést skupinu devíti lidí do Španělska (a jít s nimi), včetně svého bratra Josého, Ramona Vila Capdevila a Francisca Martiner Marquez. Sabate byl nakonec obviněn v nepřítomnosti, protože se nacházel ve Španělsku, z nezákonného drzém zbraní a výbušnin, nalezených v Mas Casenove Loubette. Případ byl projednáván v jeho nepřítomnosti trestním tribunálem v Ceret 23. listopadu 1948 a El Quico byl odsouzen k pokutě 50.000 franků a třem letům vězení.

Dvanáctého ledna 1949 bylo ve Španělsku z vězení propuštěno množství anarchistů, zatčených v květnu minulého roku. Mezi nimi byl Francisco Ballester Ortovig. Během svého uvěznění Ortovig připravil soupis všech zadržovaných z řad CNT, s adresami rodin a jmény právníků, kteří je hájili. Smyslem bylo efektivně zorganizovat materiální pomoc vězňům a jejich rodinám a poskytnout jim právní asistenci. Během přípravy projektu se pomocí prostředníka dostal do kontaktu se Sabatem, kterého osobně znal velmi dobře.

Myšlenku zorganizovat pomoc vězňům Sabate přijal s velkým nadšením, protože to byl jeden z problémů, které ho neustále trápily. Požádal bratra Josého, který tehdy byl v Barceloně, aby společně s Ballesterem připravili realistický scénář akcí. Když se tak stalo, José a Ballester zašli za sympatizujícím právníkem, aby se ujal pomoci vězňům. Sabateho skupina zařídila uhrazení veškerých výdajů, souvisejících s tímto projektem, bez jakékoli pomoci ze strany MLE.

Jako obvykle to byla otázka peněz. Aktivistické skupiny se znovu musely vrhnout na banky pro vynucené příspěvky, protože neměly jiný zdroj příjmů a z tohoto důvodu loupeže hrály v hnutí odporu důležitou roli.

Zde přikládáme přehled některých významnějších aktů expropriace, které se odehrály v tomto období našeho příběhu:

28. ledna - textilní továrna Jose Sanglas v Avia, Barcelona, získáno 65.000 peset.
18. února - pobočka Banco Central de Barcelona, získáno 77.000 peset.
23. února - Sociedad Anonimo Ferrero, Barcelona. Ředitel firmy Jose Ferrero byl zastřelen, když se pokoušel zabránit loupeži.

Jose a Francisco, společně s José Perezem Pedrero, zvaným Tragapanes kvůli tomu, že měl neustále hlad a dalším soudruhem naplánovali „operaci na pomoc politickým vězňům“ proti jedné bance poblíž Barcelony, v městě Gava, kterou Sabate znal velmi dobře - úspěšně ji vyloupil již v roce 1935! Přestože tento pokus selhal, ilustruje důvod, proč Sabate přežil tak mnoho let neustálé akce. Nebylo to pouze kvůli statečnosti a charakteru a jisté dávce štěstí, ale také kvůli neustálé extrémní obezřetnosti. Choval se troufale, ale nikoli sebevražedně.

Této bance se podařilo zmařit jakékoli další pokusy o vyloupení po dvacátém lednu 1949, protože kvůli velkému počtu bankovních loupeží byla všem bankám v Katalánsku přidělena dvojice ozbrojených policistů, kteří drželi stráž u dveří. Sabate se již jednou snažil banku přepadnout, ale protože dospěl k názoru, že pro skupinu pouze dvou mužů, kteří se mohou spolehnout jen na sebe, se jedná o příliš vysoké riziko, akci odvolal. Důvody pro selhání nového pokusu byly různorodé. Jose a Tragapanes několik hodin před začátkem akce ukradli pro tyto účely automobil. Jose, který věděl, jak pečlivý je jeho bratr ohledně načasování, zvláště v případě jako byl tento - nechal majitele auta běžet, přestože věděl, že muž půjde rovnou na policii. Zbývalo stále dost času na úspěšné provedení akce.

Tentokrát, kvůli okolnostem, nacházejícím se zcela mimo jeho kontrolu, El Quico a jeho přítel dorazili do Gavy taxíkem mnohem později, než očekávali. Když se Francisco dozvěděl, kdy byl majitel ukradeného auta nechán jít, rozhodl se odložit loupež na další den. To byl bezesporu mimořádně šťastný nápad! Jak se všichni čtyři vraceli do Barcelony, auto se porouchalo po ujetí pouhých několika set metrů. Pokud by se to stalo po loupeži, možná ještě ve chvíli, když by je někdo sledoval, pořádně by se zapotili.

Ballester nicméně nevěděl, že od té doby, co opustil vězení, je neustále sledován. Policie doufala, že sledování umožní vypátrat adresu, na které se zdržuje Sabate a pozatýkat nejen jeho skupinu, ale rovněž další akční skupiny. Policejní plán selhal kvůli již zmíněné Sabateho opatrnosti a zkušenostem, které získal z podzemního boje. Nikdo například nenavštěvoval Sabateho dům nebo jakékoli jiné místo, než se velice pečlivě přesvědčil, že místo není sledováno policejními složkami.

Ballester si tak okamžitě povšiml policistů a uvědomil nebezpečí, kterému je vystaven. Svěřil se Franciscovi a Josému Perez Pedrero a společně se rozhodli udělit policii lekci. Ozbrojili se po zuby a vyrazili k domu v Sans, kde na ně byla připravena past. Když se tam nicméně dostali, zjistili, že tři policisté, které Jose předtím spatřil, již zmizeli. Místo nich se tam nacházeli dva dobře oblečení gentlemani, chodící ulicí sem a tam. Byla to návnada? Na tuto otázku měli odpovědět sami. Tragapanes a José se diskrétně ukryli, aby mohli případně zahájit krycí palbu, zatímco Francisco vyšel v ústrety oběma neznámým. Vytáhl na ně samopal Thompson, který neustále nosil pod kabátem a požádal o doklady.

Oba muži mu překvapeně předložili své průkazy. Jeden byl lékárník a druhý něco podobného. Mohli to být normální lidé, ale bylo více nežli pravděpodobné, že se jedná o agenty. Francisco jim řekl, ať okamžitě odejdou ze čtvrti a vyslovil varování, že jestli je spatří ještě jednou, pak nebude plýtvat časem žádostí o doklady.

Zprávy o incidentu se dostaly až k policii, která si uvědomila, že další sledování domu je pouze plýtvání časem. Policisté zašli za právníkem, pracujícím pro Ballestera, s úmyslem získat od něj informace, vedoucí ke skupině, ale ten jim nemohl říci vůbec nic. Jedinou osobou, s níž byl v kontaktu, byl Ballester.

Policie, která se nyní obávala, že by jí ze spárů mohl uniknout i Ballester, nařídila jeho okamžité zatčení. Zatkla ho Brigada Politico Social a převezla do svých cel na velitelství na Via Layetana v Barceloně. Pro Ballestera bylo obtížné popřít, že věděl o Sabateho skupině, protože policie měla k dispozici kompletní záznam o jeho pohybech od chvíle, kdy opustil vězení Modelo. Chtěli po něm přirozeně místo a datum příštího setkám skupiny. Ballester byl ve slepé uličce. Po mučení přiznal, že příští schůzka se koná 26. února ve foyer Cine America na Avenida del Marques de Duero, č.121 v 6:45 večer, nebo v případě jakýchkoli drobných obtíží v čísle 91 na stejné ulici, což bylo Cine Condal. Ballester [59] nicméně použil lest, přestože mohla mít tragické následky. Řekl policii, že se skupinou se kontaktuje prostřednictvím Francisca Martinez (Paco) muže, který již policii byl znám. Policisté si mysleli, že půjde pouze o zatčení Martineze, takže se sice připravili na akci, ale ani zdaleka jako v případě, kdyby věděli, že půjde o bratry Sabatovy.

Nejsilnější policejní stráž byla rozmístěna okolo Cine America, které Ballester udal jako první místo setkání, pod přímým velením samotného šéfa Brigády, Pedra Polo Borreguero [60], muže notoricky známého pro perzekuci anarchistických aktivistů. Ten byl dříve důvěrníkem Miguela Badia [61], šéfa katalánské policie, který za spolupráce republikánské vlády obnovil policejní teror, prováděný Severianem Martinez Anido a generálem Miguelem Ariegui y Bayones.

Brigáda speciálních služeb byla vytvořena v září 1946, aby posílila Brigada Politico Social a Polo, který byl tehdy zástupcem velitele BPS, byl dosazen na místo jejího velitele. Polo tak dosáhl na stejnou hodnost jako Eduarde Quintela, šéf Sociální brigády. Oběma brigádám velel policejní komisař Manuel Chinchilla [62].

Situace se oné noci vyvíjela tak, že Sabateho skupina se rozhodla odjet do Martorell a aby neztráceli čas, vyrazili všichni muži společně na setkání s Ballesterem, netuše o jeho zatčení. Před dohodnutým časem schůzky byl do foyer Cine Condal umístěn policista Oswaldo Blanco Gregorio, zatímco inspektor Jesus Marinez Torrecilla a další policista (Alvaro Varela Guillen) byli umístěni na roh ulice a do nedaleké garáže.

Sabateho skupina přicházela k místu setkání v čele s oběma bratry a další dva soudruzi je následovali z bezpečné vzdálenosti. José, vždy pozorný a obezřetný, již zdálky rozeznal Oswalda Blanco - byl to jeden z policistů, kteří hlídali jeho domovskou adresu v Sans. Jose varoval Francisca před nebezpečím a společně vypracovali plán akce. Mezi soudruhy a samotným kinem se nacházel novinový stánek, který mohl posloužit jako krytí. Každý měl vyskočit z jedné strany stánku, přemoci a odzbrojit policisty a zanechat jim „pozdrav“ pro Pola.

Jose byl ale o chvíli rychlejší, než jeho bratr a Oswaldo ho okamžitě poznal, vytáhl pistoli a hodlal věc vyřešit tímto způsobem. V tu samou chvíli vyšel z druhé strany Francisco s již připravenou pistolí a jakmile spatřil, v jakém nebezpečí se ocitl jeho bratr, z bezprostřední blízkosti zahájil palbu a zasáhl Oswalda do hlavy.

Jakmile se začaly odehrávat tyto věci, kino se okamžitě vyprázdnilo. Není možné popsat nastalou paniku, která se ještě zhoršila, když další policista v civilu uviděl, jak jeho kolega padá mrtev a okolo stojí bratři Sabatovi s pistolemi v rukou. Přeběhl přes ulici, schoval se za hromadou stavebního materiálu z nedalekého výkopu a začal divoce pálit na všechno, co se hnulo. Mohl klidně zranit mnoho nevinných obětí, ale naštěstí jeho střely šly mimo jakýkoli cíl. Přestože byl ve výkopu dobře kryt, nakonec ho umlčel zásah do stehna z Josého pistole. Bratři vzali Oswaldovi pistoli a doklady a uprchli vprostřed ječícího davu ještě než mohly dorazit policejní posily.

Později, když se skupina znovu setkala, jeden ze dvou dalších soudruhů, který žil poblíž a zmizel během střílení, řekl, že když začal střet, uvědomil si, že zapomněl pistoli… a běžel domů, aby si ji vzal! Další utekl za nedaleký vršek.

 Kapitola - 8 - Teror v Barceloně

Na konci února 1949 se Jose a Francisco Sabate dostali do kontaktu s další akční skupinou - Los Maňos. Organizátorem této skupiny, operující většinou v Barceloně, byl Wenceslao Gimenez Orive. Stojí za to zaznamenat okolnosti, za nichž se setkali.

Skupina Los Maňos se rozhodla jednou provždy zbavit barcelonského policejního komisaře Eduarda Quintela. Neustále ho sledovala, pečlivě zaznamenávala všechny jeho pohyby a čekala na nejpříhodnější okamžik k úderu. Sabateho skupina, která nevěděla, co mají v úmyslu Los Maňos, se rozhodla ke stejné věci. Quintela v čase oběda na cestě domů z policejního ředitelství obvykle projížděl Calle de Marina - a stejně tak večer - a právě v této ulici se potkali Sabate a Los Maňos. Poté, co se pozdravili a prohodili několik slov, zjistili, že obě skupiny mají stejné úmysly. Na společném setkání, uspořádaném krátce poté, srovnali své poznámky a dospěli k záběru, že jejich informace spolu souhlasí. Každý den, s nemnoha výjimkami, Quintela opouštěl policejní ředitelství na Via Layetana, aby se vrátil do svého domova na Calle La Vina, rozkládající se na předměstí Guinardo a okolo 13:45 až 14:10 projížděl Calle Marina. Tuto každodenní cestu vykonával v šedivě zbarveném automobilu, nesoucím oficiální znak úřadu. Obě skupiny se rozhodly neztrácet další čas diskusemi a dohodly čas a místo pro attentat - mezi Calle Mallorca a Provenza 2. března 1949.

Brzy ráno dne, stanoveného pro atentát, Los Maňos vyrazili sehnat automobil (a přijeli ve Fiatu, náležejícímu jistému gentlemanovi z Lorcy, který toho dne přijel do Barcelony uzavřít nějaké obchodní dohody). Za volant si sedl Simon Gracia Fleringan a vystrašený majitel se musel vejít dozadu vedle Wenceslava. Všichni tři vyjeli na setkání se Sabatem, který mezitím unesl nákladní auto, na předem určeném místě. Muž, majitel Fiatu, byl ohleduplně, ale pevně svázán, umlčen roubíkem a přemístěn do nákladního vozu společně s bratry Sabatovými, zatímco další soudruh řídil. Jose Lopez Penedo ze Sabateho skupiny se posadil vedle Wencese do Fiatu a obě auta pokračovala na místo setkání.

Ve 13:45 zaparkovali nákladní auto v Calle de Marina, asi sto metrů od kostela Svaté rodiny. Jeden muž se posadil za volant a druhý v modrém overalu prohlížel motor, jakoby měl poruchu na chladiči. Mechanik, který se podle všeho zabýval pouze motorem, ve skutečnosti koutkem oka pozorně sledoval mladého muže v hnědém klobouku, procházejícího po chodníku asi padesát metrů dál v ulici. Muž za volantem byl Jose a druhý v overalu, El Quico.

Asi dvacet metrů dále v ulici v zaparkovaném Fiatu seděli další tři soudruzi - Simon za volantem, Jose Lopez Penedo a Wences vzadu se svými Sten-guny, skrytými před náhodným pozorovatelem, ale připravenými okamžitě zahájit palbu.

Ve 13:55 si muž, procházející se po chodníku, ostentativně sejmul klobouk. Tak netrpělivě očekávaný šedivý vůz se přibližoval k soudruhům v Calle de Marina. El Quico z otevřeného motorového prostoru vytáhl svůj samopal, přešel do půli cesty, rozkročil se, aby získal rovnováhu a zahájil palbu na přibližující se vozidlo. To, provrtané kulkami ze samopalu, se skřípěním brzd zastavilo a vyskočili z něj dva muži v marném pokusu o útěk. Fiat vyjel a jeho posádka zahájila palbu na prchající muže. Sabate se samopalem, připraveným k palbě, se rozběhl k rozstřílenému autu, aby ověřil identitu obětí. Uvnitř ale nebyl Quintela! V Sabateho tváři se zračilo zoufalství - pečlivě připravený atentát selhal.

V autě namísto Quintely a jeho obvyklého osobního strážce byli dva barcelonští falangističtí vůdci, cestující na sedadlech vzadu - Manuel Pinol Ballester, sekretář lokální Univerzitní mládežnické fronty a Jose Tella Bavoy, sportovní šéf stejné organizace. Pinol a řidič, Antonio Norte, byli na místě zabiti, ale třetí muž byl pouze lehce zraněn a bylo mu umožněno, aby si útěkem zachránil život.

Oběti zachránily Quintelovi život a pouze on může odpovědět na mnoho otázek, vyvstávajících v souvislosti s nezdařeným atentátem. Identické vozidlo projíždělo stejnou ulicí ve stejnou dobu každý den uvnitř s Quintelou. Proč komisař změnil svou rutinu - byla to náhoda nebo osobní bezpečnostní opatření? Věděl o tom, že posílá muže na jistou smrt? Odpověď na tuto záhadu má jedině Quintela. Možná jednoho dne ji poskytne ve své poslední zpovědi [63].

Falangistický tisk se přizpůsobil policejní iniciativě zmiňovat se o zabitých mužích jako „nevinných mrtvých“. Jistě se jednalo o nepravé oběti, ale měli bychom si pamatovat, že pocházeli z řad hierarchie, která v žádném případě neobstojí, pokud bychom ji popsali jako „nevinnou“!

Pokus o atentát na Quintelu v Calle de Marina ze strany anarchistického hnutí odporu měl dalekosáhlé následky na život v Barceloně. Nejen v metropoli, ale po celé provincii policie vyhlásila otevřenou válku organizované pracující třídě. Nejen že docházelo k domovním prohlídkám, ale strážci veřejného pořádku rozháněli jakékoli skupiny lidí, zdržujících se na ulici až tak, že se stalo nemožné jít večer za nějakou zábavou. Po osmé hodině večerní byli jedinými lidmi na ulici hlídky Policia Armada. Brigada Politico Social se cítila bezmocná zajistit pořádek ve městě a obrátila se na Kriminální brigádu, zmobilizovala Guardia Urbana a požádala v Madridu o posily z Direktoriátu státní bezpečnosti. Během tohoto období policejní hlídky najaly flotilu padesáti taxíků uvnitř s policisty, které neustále hlásily „volný“. Kdokoli, kdo si zastavil taxík, byl zavezen na policejní ředitelství kvůli kontrole dokladů. Ve skutečnosti se jednalo o větší zásah proti hnutí odporu než se zdálo - taxi bylo jeho obvyklým dopravním prostředkem.

Ve městě panovalo takové napětí, že mnohokrát došlo k hrozným incidentům. Policie byla tak nervózní, že často zastřelila pokojné občany, kteří si sahali do vnitřních kapes, aby předložili doklady. Autobusy byly na ulici zastavovány hlídkami pěti policistů, kteří agresivně kontrolovali cestující s pistolemi v rukou.

Akční skupiny se ani nepokoušely de-eskalovat napjatou situaci - ve skutečnosti činily pravý opak. Wenceslao Gimenez společně se Simonem Garcia za bílého dne v centru Barcelony unesli soukromé vozidlo a z něj samopalem skosili dva hlídkující policisty. Zde je oficiální policejní komuniké, vydané pro tisk :

V půl jedenácté dopoledne soukromé vozidlo projíždělo po Calle Provenza ve směru na Paseo de General Mola a zastavilo před Banco de Vizcaya, nacházející se na rohu výše zmíněných ulic. Z pasažérského sedadla vozu byly vypáleny výstřely na dva příslušníky Policia Armada, konající službu před bankou. Tento zbabělý útok byl policisty úspěšně odražen, ale pachatelům vražedného útoku se podařilo uprchnout. Policejní důstojník Manuel Rodriguez Carballeda byl během útoku těžce raněn a musel být dopraven do Hospital Militar del Generalissimo, kde byl úspěšně operován. Jeho kolega nebyl vážněji zraněn a po několika hodinách byl propuštěn do domácího ošetřování. Během útoku byla rovněž zraněna kolemjdoucí žena, Concepcion Fermens Queralt.

V tiskové zprávě samozřejmě nebylo zmíněno, že zraněná žena byla ve skutečnosti zasažena policisty, kteří odvraceli „zbabělý útok“. Barcelonský policejní komisař dále v této době obdržel anonymní upozornění, že bude popraven a policejní ředitelství vyhozeno do vzduchu. Úřady hrozbu vzaly velice vážně, posílily ostrahu budovy - a dokonce umístily permanentní stráže do kanálů, probíhajících nedaleko pod Via Layetana [64].

Kromě toho se k policejnímu ředitelství nesmělo na vzdálenost padesáti metrů přiblížit žádné vozidlo a policisté měli rozkazy bez varování střílet na podezřele vyhlížející vozidla. V některých částech města nastaly rozsáhlé dopravní zácpy, když policisté náhodně zastavovali a prohledávali auta a chodce. Nakonec, aby policie zabránila vyhození budovy ředitelství do vzduchu, nacpala její sklepy všemi zatčenými antifašisty, které mohla sehnat. Během tohoto období neustálého poplachu, které trvalo několik týdnů, komisař trávil veškerý čas na Jefatura a ani jednou se neobjevil doma. Mnoho vyšších důstojníků následovalo jeho příklad a když se přeci jenom odvážili vyjít na ulici, objímali se a loučili, jako by se již nikdy neměli setkat - přinejmenším na tomto světě. Bylo to období totální paniky.

Ve dvě hodiny v noci 9. března 1949 před domem číslo 40 na Calle Sanjurjo zastavily dva taxíky. Vystoupili z nich čtyři důstojníci speciální brigády z Hospitalitet de Llobregat, mezi nimi policista třetí třídy Antonio Juarez společně se čtyřmi dalšími příslušníky Policia Armada a poté, co prohodili několik slov s nočním strážníkem, který přivolal policii, rozmístili se do pozic, jakoby měli zaútočit na pevnost. Dva příslušníci Policia Armada a strážník kryli dveře domu a druzí dva zadní vchod. Čtyři policisté potichu vstoupili do domu a v prvním poschodí zaklepali na dveře.

Byt náležel železničáři Angelu Hemandez Rodriguez, který byl na noční směně. Noční doba a počet přítomných policistů - to vše nasvědčovalo, že se nejedná o obvyklou prohlídku, ale zvláštní operaci za specifickým účelem. Policie nějakým způsobem objevila, že zde přebývají členové hnutí odporu. Ke dveřím přišla železničářova manželka, Manuela Valerie Ramos.

„Kdo je tam?“
„Telegram.“
Otevřela dveře a spatřila ústí hlavně pistole. Hlas promluvil šeptem:
„Policie! Kdo přespává v domě?“
„Dva muži“, odpověděla se strachem v hlase.
„Kde?“
Ukázala na první pokoj v chodbě a čtyři policisté vstoupili do bytu, pistole připravené ke střelbě.

Přestože rozhovor probíhal šeptem, zaklepání na dveře probudilo Jose Sabateho, který spal v pokoji, označeném policii. Dveře byly pootevřené, takže Jose byl svědkem celé scény. Když viděl, jak se policisté přibližují, zahájil palbu škvírou ve dveřích. Antonio Juarez, jdoucí v čele, padl k zemi mrtev s kulkou v hlavě. Další tři policisté zpanikařili, obrátili se a utekli dolů na schodiště. El Quicův bratr a Jose Lopez Penedo, který spal v sousedním pokoji, toho využili a přeběhli do kuchyně, která ovládala vchod do bytu. Převrhli kuchyňský stůl, aby ho použili jako barikádu a připravili se na to, že svoje životy nedají lehce i se zbytkem munice, který měli k dispozici.

Policie jim neposkytla šanci se vzdát a zahájila zpod schodů palbu. Jose Sabate byl zraněn kulkou, která projela hrudníkem a vyšla na zádech pod pravým ramenem. Oba soudruzi si uvědomili, že jejich pozice se nedá bránit. Museli opustit dům ještě před příjezdem policejních posil, o čemž věděli, že nebude dlouho trvat. Jen v ponožkách vyskočili z okna do ulice pod nimi. Oba policisté, rozmístění vzadu, se o pár kroků přesunuli, kdy uslyšeli první výstřely, ale ne tak, aby neviděli dva stíny, jak se snaží uniknout ulicí. Okamžitě volali na poplach a pustili se za nimi. Jose Penedo se zhroutil v přívalu palby za samopalů - utrpěl průstřel plic. Přestože byl Jose Sabate sám zraněn, pokoušel se pomoci svému zasaženému soudruhovi, ale Lopezovo zranění bylo vážné a nemohl vstát dokonce ani s pomocí.

„Běž Pepe… zachraň se… já jsem skončil!“

Jose Sabate, který nemohl pomoci svému soudruhovi, unikl vprostřed uragánu kulek. Lopez byl v bezvědomí převezen na stanici Červeného kříže v Coll Blanc na Calle del Progrese společně s jedním policejním řidičem, který byl v křížové palbě lehce zraněn.

Lopez [65] byl okamžitě operován a posléze převezen do vojenské nemocnice, kde podstoupil další chirurgický zákrok a stále ve vážném stavu převezen na policejní ředitelství na výslech. Zde se mu dostalo satisfakce, když se dozvěděl, že Jose Sabatemu se podařilo uprchnout.

Nemůžeme říci, proč se vlastně policie rozhodla vpadnout do domu v Torrase. Jose a Francisco Sabate, společně s Penedem, příštího dne odjížděli do Francie. Francisco chtěl strávit noc horách stejně jako Penedo, ale Jose raději přespával v pohodlí postele a Penedo se na poslední chvíli nechal přemluvit. Zdá se tedy, že razie byla vcelku náhodná - nikdo, kromě samotných soudruhů a manželského páru, v jehož bytě přespávali, nevěděl, že se nachází v domě.

Jose Sabate znal oblast jako své boty a přestože vážně zraněn, podařilo se mu setřást pronásledovatele. S velkým štěstím se dostal velmi daleko od místa přestřelky, až k dřevařské továrně. Tam narazil na dvojici nočních hlídačů, klábosících s vrátným. Ohrožoval je pistolí, nyní již bez nábojů a přinutil je vydat mu sako a kalhoty. Náhlé zjevení téměř nahého muže, zbroceného krví a mávajícího pistolí tři muže téměř porazilo. Bez odporu mu vydali požadované šaty, což jim později mimochodem způsobilo mnohé obtíže, když byli konfrontováni Brigado Politico Social.

Jose roztrhal svoji košili a s pomocí jednoho z hlídačů zhotovil provizorní obvaz, aby zastavil krvácení. Pak namířil k Rio Llobregat a s vypětím všech sil se mu podařilo přeplavat řeku. Nakonec našel útočiště v domě jednoho soudruha asi patnáct kilometrů od místa přestřelky, kde věděl, že nalezne bezpečný úkryt.

Když Jose bojoval o život, Francisco po něm všude freneticky pátral a ignoroval nebezpečí, které hrozilo jemu samotnému. El Quico bratra přímo zbožňoval, nejen pro velkou statečnost, ale rovněž jako člověka velkých intelektuálních schopností, což Francisco obdivoval. Oba muži si vždy dokonale rozuměli a jejich ideje byly téměř identické - nejen co se týče politiky, ale rovněž akce. Po osmačtyřiceti hodinách zoufalství El Quico nakonec nalezl místo, kde se jeho bratr skrýval.

Dům Manuely Valerie Ramos v Torrase byl pečlivě prohledán a sama dobrá žena podrobena velice intenzivnímu výslechu. Policie v domě objevila seznam anarchistických vězňů a jejich rodin, připravený Franciscem Ballester Ortovig během pobytu ve vězení Modelo a později předaný Jose Sabatemu.

Josého útěk a smrt policisty vyvolala neskutečnou zuřivost vysokých důstojníku z Via Layetana. Museli vykazovat výsledky a ospravedlnit svoji přetrvávající existenci. Při bližším zkoumání seznamu, nalezeného v domě, objevili, že jeden z vězňů byl nedávno podmínečně propuštěn. Se svoji mentalitou vrahů se rozhodli pomstít se na tomto soudruhovi na smrt policisty. Na úsvitu 11. března 1949 uniformovaní vrazi zaklepali na dveře domu č. 4 v Calle de la Torre v barcelonském obvodě San Gervasio. Když identifikovali muže, který otevřel dveře, jako toho, který byl nedávno propuštěn z vězení, zblízka ho zastřelili před očima ženy a dětí. Zavražděný muž, Miguel Barba Moncayo [66] byl starým aktivistou, známým ve hnutí odporu pod pseudonymem Reyes. Byl dobře známou a populární osobností na barcelonském předměstí Gracia, přestože ve skutečnosti žil v San Gervasio. Co se týče Manuely Valerie, ta byla přinucena prohlásit, že muži se k ní dostali prostřednictvím souseda z nedaleké oblasti Hospitalitet de Llobregat, předměstí, sousedícího s Torrasou. Policie na této adrese provedla razii a objevila velké množství zbraní, munice a balíčků s protifrankistickou propagací.

Josého zranění vyžadovalo okamžitý zásah schopného chirurga. Francisco ho ošetřil pomocí svého polního balíčku, ale to nestačilo, takže zašel na kliniku, aby nalezl lékaře, který mu byl doporučen. Službukonající sestře řekl jméno muže, s nímž chce mluvit a že se jedná o neodkladně naléhavou věc.

„Obávám se, že nemáte dohodnutou schůzku, nevidím vaše jméno“, zněla odpověď.
„Vím, že to tak je - ale v tomto případě je to jedno“, trval na svém Francisco.
„Řekněte mu, že mě posílá doktor X (vyslovil jméno dalšího lékaře, kterého znal) a že je velice
důležité, abych se s ním setkal“.

Sabate byl okamžitě vpuštěn dál.
„Co chcete?“
„Jeden z odbojářů byl těžce zraněn policií. Sbalte si co potřebujete a pojďte se mnou“, řekl El Quico rozhodně.

„Nenamítám nic proti tomu, abych s vámi šel“, odpověděl lékař, „ale musím podotknout, že jste poněkud netrpělivý a to by mohlo mít fatální následky. Jistě, jsem chirurg, ale specializuji se na operace kýly a slepého střeva. Pro jiné věci jsem víceméně nepoužitelný“.

Sabate byl jeho odpovědí překvapen, ale doktorova upřímnost ho přesvědčila.

„Dobře tedy, zapomeňte, že jsem za vámi byl. To bude nejlepší pro všechny - včetně vás. Omlouvám se za potíže, které jsem vám způsobil“.

Francisco si vzpomněl, že Pedro Adrover Font (El Yayo - „děda“) znal antifašistického lékaře, humanitárního pracovníka do morku kostí, který nikdy neodmítl poskytnout své služby někomu v nouzi. Po bezvýsledném pátrání po El Yayovi se El Quico nakonec k lékařově adrese dostal u dalšího soudruha.

Lékař znovu propůjčil své služby věci španělských antifašistů. Doprovodil Sabateho k bratrově úkrytu a úspěšně ho ošetřil. Diagnóza byla správná - kulka prošla tělem, aniž by narušila nějaký životně důležitý orgán. Pokud nenastanou komplikace naštěstí se zdálo, že v ráně není infekce, Jose bude rychle v pořádku. Poté, co obvázal rány, lékař se vrátil do Barcelony.

Přestože nyní byl vyřešen nejnaléhavější problém, stále zůstávaly otevřené otázky bezpečnosti a toho, že místo, kde se Jose nyní skrýval, nemohlo být používáno delší dobu. El Quico se rozhodl přemístit svého bratra do nové skrýše, kde by se mohl v klidu a pokoji zotavit. El Quico oslovil jednoho rolníka, s nímž se přátelil a požádal ho o poskytnutí jeho povozu.

„Musím jej mít. Vezmi si jakoukoli částku, na jakou si jej ceníš. Pokud o něj přijdu, můžeš si koupit nový a pokud se někdo bude dotazovat na jeho zmizení, můžeš říci, že byl odcizen“. S těmito slovy dal rolníkovi 40.000 peset.

S Josem, pohodlně uloženým na dně vozu, se Francisco vydal do San Boy, kde zanechal povoz i koně. Převlékl se tak, aby vyhlížel, jako čerstvě propuštěný z místního ústavu pro choromyslné - vyhnul se tak případným komentářům ohledně hrozného vzhledu svého bratra - a najal taxi na cestu do Martorell. Zde se Francisco cítil v bezpečí, ničeho se neobával a mohl obdržet vše, co potřeboval, ale…

Bratři měli stěží možnost zabydlet se v novém úkrytu, když naprostou náhodo zjistili, že policie střeží sousední dům v Martorellu a doufá, že se v něm bratři Sabatovi dříve či později objeví. Oba muži si uvědomili, že se okolo nich stahuje ohromná síť a zdálo se, že byla přijata všechna opatření, aby jejich dopadení a likvidace bylo jistou věcí.

Dům, do kterého policie nakonec vtrhla, obývala rodina se dvěma dětmi. Jedním bylo desetileté děvče a druhým kojenec, který neustále plakal. Policisté byli přirozeně krajně nervózní z úkolu, který jim byl přidělen a neustálý dětský křik jim nepřidával na klidu. Nakonec jednomu policistovi došla trpělivost a řekl matce:

„Už toho mám dost! Zavři hubu tomu malému parchantovi!“

„To se snadno řekne, ale hůře udělá“, odpověděla matka. „Je čas na jídlo a v mém domě není ani kapka mléka, takže mě nechte pro nějaké zajít nebo alespoň dovolte, aby šla má dcera“

Policie nehodlala dovolit, aby kdokoli opustil dům, protože věděla, že zpráva o jejich přítomnosti by se roznesla rychlostí stepního požáru a past by sklapla naprázdno. Nicméně už nemohli vydržet neustálý křik hladového dítěte, tak matce umožnili, aby poslala dceru pro mléko v doprovodu policisty v civilu. Toho ale pojal stud nad svou rolí, nebo se snažil vyhnout podezření, kdyby po ulici doprovázel malé dítě a nechal děvče, ať do mlékárny zajde samo a zůstal před domem.

„Hádejte co se děje… náš dům je plný policajtů!“

Tato věta stačila. Okamžitě se rozšířila po vesnici a během krátké doby dolehla i k Franciscovým uším. Nový vývoj mu dělal starosti. Zdálo se, že někdo policii udal adresu onoho domu a mohlo se stát, že policie se nakonec na základě dalších stop objeví před jejich úkrytem. Jose ztratil mnoho krve a stále byl velmi slabý. Co dělat? Francisco musel obezřetně připravit způsob, jak se okamžitě vyhnout hrozícímu nebezpečí. Postavit se frontálnímu útoku nepřicházelo v úvahu.

Sabate shromáždil veškeré kompromitující materiály z domu a dal je do jednoho pytle. Převlečen za rolníka opustil dům s pytlem přes rameno a zamířil do Barcelony. Tam se potkal s několika soudruhy a společně vypracovali plán akce. Rozhodli se, že nejlepší strategií je poštvat jednu část represivních složek proti druhé, využít nastalého zmatku a umožnit Josého útěk. V Martorellu bydlel jeden starý aktivista, který se přizpůsobil novému režimu jako vikář z Bray a stal se význačnou místní postavou. Byl jedním z lidí, kteří si to nechtějí s nikým rozházet. Jeden ze soudruhů ho navštívil a během rozhovoru se zmínil, že „nějaký“ dům je plný policistů.

„Kvůli čemu tady tak mohou být?“, zeptal se soudruh z Barcelony.

„To je neuvěřitelné, že o tom nic nevím. Doběhnu do kasáren, abych zjistil co o tom vědí“, odpověděl starý muž.

V kasárnách se příslušníci Guardia Civil rozzuřili kvůli takovému vpádu do svého teritoria. Uráželo to jejich status. Troufalost skupiny cizích policistů, kteří přijeli do vesnice a zahájili operaci, jako by byli u sebe doma.

Bývalý anarchista - nyní falangista, nafoukaný zvláštní důležitosti a doprovázený dvěma četníky, dorazil do domu, obsazeného barcelonskými policisty. Celá záležitost byla překrásně zrežírovaná. Následovala bouřlivá scéna, v níž se mávalo pravomocemi, diskutovalo o teritoriálních limitech a vzájemně obviňovalo ze zneužívání pravomocí a uzurpování privilegií. Zatímco v domě zuřila hádka, El Quico s pomocí Francisca Martinez (Paco) a Santiaga Amir Gruanas (El Sheriff) a dalšího soudruha, dopravil Josého z nedalekého úkrytu do čekajícího automobilu a spěšně ho přesunuli do Abrery. Tam se Jose postupně zotavil dostatečně na to, aby se mohl vrátil společně s Catala, svým průvodcem a ještě jedním místním anarchistou z Manresy zpátky do Francie. Do Toulouse dorazil na konci dubna a určitý čas vykonával funkci sekretáře Regionálního výboru svého rodného obvodu v Llobregatu.

Jakmile skupina bezpečně převedla Josého Sabateho přes hranice, vrátila se do Barcelony s výjimkou soudruha, jehož jméno není nutné zmiňovat, Tento mladý muž se vrátil do Manresy poté, co se s El Quicem dohodl na příštím setkání v Calle Tallers poblíž Plaza de la Universidad. V den sjednaného setkání El Quico uplatnil obvyklé opatření nejprve projet poblíž dohodnutého místa – a spatřil velký počet policistů. Zdálo se nepochybné, že soudruh byl zatčen a Polovi a Quintelovi zabijáci věděli o chystaném setkání.

Mladý muž [67] byl ve skutečnosti zatčen na schodišti metropolitní železniční stanice na Plaza Catalonia ihned po příjezdu do Barcelony. Policie byla neúnavná ve snaze dopadnout Sabateho.

V květnu 1949 překročila hranice směrem na Barcelonu další akční skupina. Všichni její členové byli zkušení guerilloví bojovníci: Jose Lluis Facerias (Face), Guillermo Ganuza Navarro, J. Marti a Juan Serrano [68], bývalý boxer, známý jako El Chofer. Odjezd skupiny z francouzského území neušel pozornosti dobře organizované rozvědné sítě frankistických úřadů. Na skupinu byla nastražena past poblíž San Lorenzo Savall na samém okraji Barcelony, na hlavní silnici do San Feliu de Codinas. Ganuza a Juan Serrano první přešli silnici, protože fungovali jako předsunutá hlídka, přičemž ostatní je následovali v určité vzdálenosti. Jakmile se odkryli, srazila je k zemi smršť kulek ze zbraní Guardia Civil. Ganuza byl na místě zabit a Serrano zraněn do nohy. Facerias a Marti, kryjící se v příkopě, zahájili palbu na četníky a kryti výbuchem granátu, který Facerias hodil směrem k útočníkům, se jim podařilo odtáhnout Serrana do bezpečí a uprchnout. Ganuzovo mrtvé tělo zůstalo ležet na cestě do San Feliu de Codinas [69]. Zbývající tři soudruzi se bez dalších incidentů dostali do Barcelony, kde navázali spojení s dalšími akčními skupinami - Sabateho, Pedra Adrover, Francisca Martinez a dalšími.

V této době bylo v OSN diskutováno postavení Španělska a skupina jihoamerických zemí - Bolívie, Peru, Brazílie a Kolumbie - navrhla se souhlasem Politické komise, aby byla anulována dohoda z prosince 1946, nařizující, že žádná země nesmí akreditovat představitele do Madridu. Samotná dohoda byla opravdu zcela nicotná. Všemi zeměmi, kterým jen trochu překážela, byla porušována již od okamžiku podpisu. Dokonce Argentina, která nikdy předtím neměla v Madridu velvyslance, okamžitě navázala diplomatické vztahy ve Španělskem ihned poté, co Valné shromáždění OSN vydalo rozhodnutí proti takovému kroku. Když bylo v roce 1947 znovu zamítnuto doporučení obnovit vztahy, další země následovaly a nominovaly ambasadory pro Frankovo Španělsko a dokonce i když „Spojenci“ neměli v zemi žádné oficiální představitele, disponovali obchodními delegacemi, což bylo prakticky jedno a totéž.

Nicméně se ukázalo, že exilová organizace vzala rezoluci OSN vážně a lidé z MLR se rozhodli zorganizovat sérii protestních akcí, které - jak doufali - dojdou jistého ohlasu v zahraničí a jistě nebudou tak neefektivní samy o sobě jako dohadování na půdě OSN. Někteří soudruzi dospěli k závěru, že nejlepší, co mohou udělat, aby vzbudili maximální senzaci, bylo dobře umístit bomby do

například bolivijského, peruánského a brazilského konzulátu. Za tím účelem se rozdělili do dvou skupin: Facerias, Adrover a třetí soudruh měli nastražit bombu na generálním konzulátu Bolívie na Calle Gerona č. 148 a El Quico, Paco a další soudruh se postarají o peruánský konzulát na Calle Montaner č. 273 a brazilský konzulát na Ramblas de Catalonia č. 88. Pumové útoky se odehrály 15. května. Na brazilském konzulátu došlo k selhání, protože po přepadení a odzbrojení stráže někomu náhodou vystřelila pistole, což spustilo alarm. Když se to stalo, byla téměř půlnoc a Sabate pustil z hlavy nastavení časovače, který by jim poskytl čas na útěk a rozhodl se jej nahradit roznětkou s krátkou dobou hoření, která by bombu odpálila jen za několik málo vteřin, než mohla dorazit policejní pomoc a bomba zneškodněna. Puma nicméně neexplodovala, protože prchající Sabate ve spěchu nestačil roznětku správně iniciovat a brazilský konzul Noveras Portes byl příštího rána ušetřen ošklivého šoku.

Další dvě pumy nicméně explodovaly bez problémů. Bomba z bolivijského konzulátu byla umístěna u hlavního vchodu a pumu z peruánského konzulátu se Sabatemu podařilo pomocí rybářského prutu umístit na balkón. Obě vybuchly najednou v ranních hodinách. Oba představitelé vlád, přátelských k Frankovi - Jose Maria Puigcerver (Bolívie) a Octavio Cabrero de San Miguel (Peru), pouze utrpěli šok, když byli brzy ráno probuzeni. Budovy utrpěly již poněkud více, ale nebyly úplně zničeny. Cíle však bylo dosaženo. Anarchisté chtěli explozivní demonstraci a to se jim jistě podařilo.

Třicátého května do Barcelony přijel sám generál generálů generalissimo Franco, ale opatření, jaká přijaly bezpečnostní složky, si ani neumíme představit. Dostat se do jeho blízkosti nebylo možné. Pedro Adrover (El Yayo) rozhodnutý, že caudillo by alespoň měl uslyšet explozi, se pokusil umístit bombu do Banco Espaňol de Credito na Plaza de Catalonia, ale byl zahlédnut policejní hlídkou a musel uprchnout v ruce s odjištěnou bombou, která mohla explodovat každou chvíli! Nakonec ji zanechal pod lavičkou v zahradách na Plaza a brzy ráno celé sousedství probudilo zahřmění ohromné exploze.

Třetího dubna další z jeho bomb explodovala v rajském dvoře barcelonské katedrály, vyvolala neskutečnou paniku, ale nikdo nebyl zraněn.

Tyto aktivity, které mimochodem Komunistická strana odsoudila jako „fašistické
provokace“, způsobily pád barcelonského policejního komisaře Manuela Chinchilla, jehož nahradil Jose Albert Rodriguez. Mezitím, když městské guerilly bojovaly v Barceloně, anarchistické hnutí ztratilo jednoho ze svých nejoddanějších bojovníků, Francisca Denis, známého jako Catala. Dvacátého devátého května 1949 naposledy překročil francouzsko-španělskou hranici. Byl zatčen poblíž Gironelly na cestě do Manresy, když vykonával úkol od organizace, ale podařilo se mu spolknout kyanidovou kapsli, kterou u sebe nosil pro takový případ a 3. června 1949 zemřel. Toto datum bylo dnem smutku pro všechny skupiny hnutí odporu [70].

Na začátku června 1949 se Francisco Sabate vrátil do Francie, aby strávil několik dní s rodinou v chatě Mas Casenove Loubette poblíž francouzsko-španělských hranic.

Jak jsme ale již viděli, El Quico byl v nepřítomnosti odsouzen k pobytu za mřížemi a francouzské úřady neměly v žádném případě v úmyslu na věc zapomenout. V sobotu 4. července k chatě v plné síle dorazilo četnictvo. Když jim Leonora otvírala dveře. Sabate prchal přes sklepní cestu, do které vedly jedny schody uvnitř domu. Sklep rovněž sloužil jako spižírna. Když se Leonora hádala s četníky v obývacím pokoji, Sabate utekl padacími dveřmi, vedoucími do předsíně, kde pouze před několika vteřinami stáli četníci a vyklouzl do polí. Nicméně se nejednalo o žádnou náhodnou prohlídku. Četníci věděli, že El Quico se nachází v domě, takže učinili všechna nezbytná opatření, aby zmařili jeho útěk. Dům byl obklíčen a jak Sabate prchal přes pole, četníci vypálili do vzduchu několik varovných výstřelů a pak na něj pustili psy. Ti Sabateho zakrátko strhli na zem a zakousli se mu do nohou. El Quico se před francouzským soudem urputně hájil. Stání se odehrálo 28. července a skončilo rozsudkem dvou měsíců vězení, ale odvolací soud v Montpellier zvýšil trest na šest měsíců a pět let zákazu pobytu v oblasti. El Quico byl následně převezen do vězení v Montpelier, kde, jak uvidíme, měl strávit celý rok. Následkem verdiktu musela Sabateho rodina opustit Mas Casenove Loubette a Leonora a děti se přestěhovali do Toulouse [71].

Zločin nezákonného držení zbraní a výbušnin byl Sabateho první prohřešek na francouzském území a výsledku procesu se dostalo velké publicity ve španělském tisku.

Jak došlo k tomu, že ve vězení strávil tak dlouhou dobu? Již dříve jsme se zmínili o loupeži, provedené neznámými muži v továrně Rhone Poulené v Peage de Roussillon v květnu 1948. Sabate byl obviněn ze spoluúčasti na této loupeži a španělské úřady se činily, aby mu co nejvíce zkomplikovaly život.

Majitel automobilu, použitého v nezdařené loupeži v Lyonu, Carlos Vidal, byl zatčen v Barceloně. Během výslechu na španělské policii učinil prohlášení, že auto, registrované na jeho jméno, ve skutečnosti patřilo Franciscovi Sabate a třetího května ho Sabate požádal, aby řídil auto do Perpignanu, což učinil, ale když byl později požádán, aby řídil do Lyonu, tak odmítl. Právě toto prohlášení prodloužilo Sabateho pobyt ve montpelierském vězení. Francouzská policie mezitím zjistila, že El Quico devatenáctého dubna 1948, necelý měsíc před útokem, poslal telegram z poštovního úřadu v Saint-Fonts, což naznačovalo, že tehdy se přinejmenším nacházel někde v oblasti. Mezi předměty, nalezenými na místě činu se našly také tři barety, které byly zaslány do policejní laboratoře na expertízu. Policejní chemici tvrdili, že vlasy, nalezené v látce, se téměř shodovaly se Sabateho a se vší pravděpodobností barety nosil právě on.

Obchodník s automobily v Toulonu, který prodal inkriminované vozidlo, formálně
identifikoval Sabateho jako muže, doprovázejícího Vidala v době prodeje. Rovněž prohlásil, že to byl El Quico, kdo zaplatil zálohu. Nicméně 26. července 1950 byl případ odložen pro nedostatek důkazů. Sabate doufal, že po tomto kroku po něm francouzská policie již nebude nic požadovat, ale nebylo tomu tak. Případ loupeže z Rhone Poulenc ho sledoval až do smrti a můžeme tvrdit, že patrně představoval i přímou příčinu jeho pádu.

PDF - 2.2 Mb
Sabate – městská guerilla ve Španělsku

Anarchistická knihovna
e-vydání Praha 2006

Antonio Téllez

Part 2

Poznámky

[1Městskou stráž, Guardia Urbana, řídila městská rada a velel jí starosta. Měla na starost dopravu a posilovala
činnost městské policie.

[2Obyvatelstvo Llobregatu od počátku století podstatně vzrostlo. V letech 1962 až 1972 se jeho počet zvýšil ze 150.000 na 250.000.

[3Mariano R. Vazquez se narodil v Barceloně v roce 1909. Osmnáctého června 1939 byl utopen, když se koupal v řece Marne poblíž Paříže. Viz Manuel Munoz Diez: Marianet, Semblanza de un Hombre, Ed. CNT, Mexico 1960.

[4Confederacion Nacional del Trabajo byla vytvořena během Národního kongresu práce, konaného v Palacio de Bellas Atres v Barceloně ve dnech 30. října – 1. listopadu 1910. Byla ovlivněna bakuninskými idejemi I. Internacionály.

[5Toto „vzdělávací zařízení“ je nejlépe popsáno v knize Michela de Castillo, Tanguy, Ed. Julliard, Paříž 1957 – o Domově jsou tu činěny zmínky jako „Asile Dumos, Centre de Redressement“.

[6Po Sabateho smrti mnoho novinářů interpretovalo toto jméno jako odvozující se od Chico, Pequeňo, což znamená malý nebo nevysoký. To však nebyl tento případ, protože Sabate byl robustně stavěn a vcelku vysoký (188 cm).

[7Náboženský řád, jehož název se odvozoval od výrazu „Mariini následovníci“, založený v Lyonu v 19. století abbém Coliniou za účelem „vzdělávání mladých lidí“.

[8Migeul Maura se narodil v Madridu v roce 1887. V říjnu 1931 ho ve funkci ministra vnitra nahradil Santiago Caesares Quiroga – politik stejně nepopulární jako jeho předchůdce. Maura zemřel v Zaragoze v roce 1971.

[9Durruti, jedna z nejvýznačnějších postav španělského anarchismu, se narodil v Leonu 14. července 1896. Padl na madridské frontě v oblasti univerzitního městečka 20. listopadu 1936. Viz Abel Paz, Durruti: The People in
Arms, Ed. dela Tete de Feuilles, Paříž 1972.

[10Ascaso, narozen prvního dubna 1909 v Almudebaru. Nerozlučný Durrutiho soudruh, padl v Barceloně 20.července 1936 během útoku na kasárna Atarazanas, ktera povstala na podporu generála Franka. Jeho starší bratr Domingo byl zabit během Májových dnů v Barceloně v květnu 1937.

[11Ley de fuega – zákon, umožnující zastřelit ty, kteří se snažili uprchnout ze spárů sil zákona a pořádku. Byl dítětem generála Severiana Martinez Anido, guvernéra Barcelony a začal být aplikován od roku 1920. Byla to nejsnazší legální metoda jak likvidovat význačné řečníky a aktivisty dělnických organizací; úřady tak nechaly propustit vězně z policejních stanic nebo vězení a na cestě domů je zmasakrovaly a zezadu postřílely kulomety. Do spisu pak bylo jednoduše zaznamenáno „pokus o útěk“.

[12Viz Solidaridad Obrera, Barcelona, 7. dubna 1933. Skutečně vynesené rozsudky byly čtyři po dvaceti letech a jednom dni, šest po šesti letech a jednom dni, dva lidé byli zproštěni obžaloby a proti čtyřem bylo zastaveno trestní stíhání. Ostatní obdrželi rozsudky dvanácti let a jednoho dne podle Diega Abad de Santillan, který to píše ve své knize Contribution to the History of the Working Class Movement in Spain, sv. 9, Ed. Cajica, Mexiko 1971.

[13Sanjurjo byl odvolán z postu generálního ředitele Guardia Civil 8. ledna 1932 následkem incidentů v
Castiblanco a Arnedo. Prezident Manuel Azaňa mu jako kompenzaci nabídl místo generálního ředitele Carabineros.

[14Sanjurjo, markýz z Rífu, byl hlavním strůjcem „Národního povstání“ v roce 1936. Narozen v Pamploně 28. března 1872, zemřel 21. července v Portugalsku, když se zřítilo letadlo, přepravující ho do Španělska. Po jeho smrti vůdcovství přešlo na generála Francisca Franca.

[15Bravo Ferrer, poslanec za Radikální stranu za Sevillu, přednesl dramatické prohlášení ohledně situace v andaluské metropoli, které může být shrnuto následujícím způsobem: během třech měsíců od října do prosince 1931 se v Seville odehrálo 300 různých stávek a explodovalo velké množství bomb. Prudce vzrostly loupeže a atentáty. Oběti se počítaly na desítky.

[16Guardia Civil je v protikladu ke svému jménu uniformovaný ozbrojený sbor, kontrolovaný přímo
ministerstvy obrany a vnitra. V roce 1940 byla sloučena s Carabineros. Založena druhým vévodou z Ahumady v roce 1844 kvůli boji proti banditismu, byly jí brzy svěřeny vládní, soudní, fiskální a policejní funkce. V roce 1969 Guardia Civil čítala 60.000 mužů.

[17Citováno Joaquínem Arras v History of the Second Spanish Republic, Editora Nacional, Madrid 1969.

[18FAI (Federacion Anarquista Iberica) vznikla během diktatury generála Miguel Primo de Rivery na Národní anarchistické konferenci, konané ve Valencii ve dnech 25. - 26. července 1927.

[19Ve skutečnosti se z Casas Viejas podařilo navzdory těžkému zranění uprchnout jedné ženě jménem Maria Silva Cruz, přezdívaná „La Libertaria“, vnučce Francisca Cruz a dceři Juana Silva, dalších obětí. Přežila až do srpna 1936, když byla zavražděna frankistickými jednotkami na cestě do Jerezu u Medina Sidonia.

[20Cipriano Mera, narozen v listopadu 1897, po občanské válce uprchl do Severní Afriky, ale v roce 1942 byl Petainovou vládou vydán španělským úřadům, požadujícím jeho extradici. Následujícího roku byl odsouzen k smrti, ale
trest mu byl později změněn na doživotní vězení. V roce 1946 byl podmínečně propuštěn a odjel do Francie, kde pracoval jako zedník a teprve nedávno ve věku 74 let odešel na odpočinek.
Isaac Puente byl lékařem z Alavy a předním španělským anarchistickým teoretikem. Byl zavražděn frankistickými jednotkami v červenci 1936.

[21Pro další informace viz Mauel Villar, El Anarquismo en la Insurreccion de Asturias, Ed. Nervio, Buenos Aires 1936.

[22Kromě toho, že byl redaktorem Soli a valencijských novin Fragua Social, rovněž před svým vypovězením z Argentiny v Buenos Aires vydával La Protesta. Byl zatčen na konci občanské války, za několik měsíců poté propuštěn a v roce 1941 znovu uvězněn za své aktivity proti frankistickému režimu. Byl propuštěn až v dubnu 1946.
V květnu 1947 byl Enrique Marcos Nadal, sekretář ilegálního Národního výboru CNT, zatčen v Barceloně a jeho místo zaujal Villar. Dvacátého listopadu byl zatčen i Villar v Madridu v lednu 1949, předveden před válečnou radu a odsouzen k 25 letům. Zemřel v Buenos Aires v roce 1972.

[23Byly zorganizovány ještě další transfery dětí, jeden z nich horníky ze Sallentu. Další, směřující do Barcelony, byl zachycen Útočnými gardami, děti převezeny do sirotčince a rodičům nařízeno, aby si je vyzvedli. Pracující ze Zaragozy nakonec svůj boj vyhráli, což bylo výsledkem těchto solidárních akcí.

[24Po porážce fašistického povstání byl Výbor antifašistických milic jedinou reálnou autoritou v Katalánsku.
Generalitat, přestože stále představovala regionální vládu, existovala pouze na papíře. Výbor antifašistických milic zahrnoval představitele Esquerra, katalánské nacionalistické strany; strany Republikánská akce; Union de Rabassaires a marxistických stran (PSUC, Sjednocené socialistické strany Katalánska – amalgám dvou stran, které byly tehdy v
provincii slabé; a POUM, Sjednocené dělnické marxistické strany, odpadlíků z Kominterny, kteří existovali ještě před vznikem ortodoxní Komunistické strany a s nimiž jednu dobu sympatizoval Trockij); CNT a FAI.

[25Vivancos se narodil 19. dubna 1895 v Mazzaron (Murcia) a zemřel v dubnu 1972 v Cordobě, kde byl na dovolené.

[26Jover se narodil v roce 1892 a zemřel v Mexiku v roce 1966.

[27Jesus Hernandez se své knize „Byl jsem Stalinovým ministrem“ uvádí, že sedmdesát procent veškerých velitelských postů v armádě se nacházelo v rukou Komunistické strany. Klíčové sektory jako letectvo a tankové jednotky byly stranou kontrolovány úplně.

[28Sjednocení mladí socialisté byli hybridní organizací, vytvořenou ruskými poradci v dubnu 1936 z mladých komunistů, socialistů a Socialistického svazu a Proletářské strany Katalánska. Vůdci této mládežnické skupiny, kontrolované Moskvou, byli Trifon Medrano z řad mladých komunistů, který zemřel v Bilbau v roce 1937 a Santiago Carillo z řad socialistů, který se poté, co se stal ministrem v exilové vládě, stal posléze generálním sekretářem Španělské komunistické strany.

[29Kontrolní hlídky byly vytvořeny v Katalánsku v srpnu 1936 a skládaly se z lidí, proporcionálně přidělených různými antifašistickými organizacemi. Zhruba polovina z nich příslušela k CNT. Byly vytvořeny, aby udržovaly „revoluční pořádek“, ale byly rozpuštěny v březnu 1937, když Generalitat postupně uskutečnila program odzbrojení všech revolučních organizací v zázemí kvůli vybudování státních ozbrojených složek.

[30Dvacátého prosince 1917 byla v revolučním Rusku vytvořena pod jménem „Mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží“. Zanedlouho tato organizace vešla ve známost jako „Čeka“ - strukturovaná stejným způsobem jako její carská předchůdkyně - „Ochrana“, založená Alexandrem II. v roce 1880. Byla to první policejní organizace na světě, která přijala vědecké postupy vyšetřování. Agenti Čeky zatýkali, soudili a popravovali své oběti – téměř vždy v úplné tajnosti. V roce 1922 organizace změnila své jméno na „Hlavní politická správa“, známější coby GPU a znovu v roce 1934 na NKVD („Národní komisariát vnitřních záležitostí“). Metody této organizace do Španělska vnesli ruští poradci během občanské války. Ochrana, Čeka, GPU a NKVD byly vždy jednou a tou samou organizací – a jediný rozdíl mezi nimi spočíval v tom, že v průběhu let rozvinuly své teroristické metody, namířené proti politickým a ideologickým oponentům do přímo umělecké podoby. Dlouhou dobu se o ní lidé zmiňovali stále jako o GPU. Právě tuto organizaci nacisté přejali jako model pro svoji Tajnou státní policii (Geheime Staats Polizei – známé Gestapo), založenou pod vedením Hermanna Göringa v roce 1933.

[31Třetího května 1937 ve tři hodiny odpoledne na základě rozkazu ministra Artemia Aiguade, člena strany Esquerra, se jednotka Útočných gard, vedená komandantem Euseboi Rodriguezem Sales, komisařem veřejného pořádku v Katalánsku a členem marxistické PSUC, pokusila přepadem dobýt barcelonskou Centrální telefonní ústřednu, která byla obsazena a provozována členy CNT-FAI. Anarchisté se postavili na odpor a během několika málo hodin byla Barcelona poseta stovkami barikád a mezi anarchosyndikalisty a státními bezpečnostními složkami, kontrolovanými Komunistickou stranou, se rozpoutala regulérní bitva. Členové PSUC se během těchto událostí postavili na stranu státních složek.

[32Fontanet po občanské válce uprchl do Francie a později se přestěhoval do Jižní Ameriky, kde nyní žije.

[33SIM byla založena na podnět ruských poradců 15. srpna 1937 ve stejnou chvíli, kdy se Negrínova vláda rozhodla zničit POUM – a použila její „trockistické“ tendence (tehdy komunistickými stranami často používaný termín) jako páku, aby rovněž zničila anarchosyndikalistické hnutí a anarchistickými myšlenkami inspirovaná družstva v Aragonu. Služební předpisy SIM vypracoval Indalecio Prieto, socialistický ministr republikánské vlády. Cílem SIM bylo údajně působit proti aktivitám frankistické špionážní služby, ale ve skutečnosti byla od okamžiku svého ustavení pouze prodlouženou rukou ruské tajné policie, NKVD a v jejích celách bylo mučeno a zavražděno mnoho antifašistů. SIM pomáhala Komunistické straně na frontě stejně jako zázemí. Ti, kteří nedbali na její varování, byli často fyzicky likvidováni. Pro další informace o SIM viz Jose Peirats: La CNT en la Revolucion Espaňola, kap. XXXVI, sv. III, vyd. CNT, Toulouse 1953.

[34Pro další informace o roli, kterou sehrála během občanské války Komunistická strana Španělska a jejích
zločinech proti antifašistům, viz Rudolf Rocker, Extranjeros en Espaňa, vyd. Iman, Buenos Aires, 1938; a Diego Abad de Santillan, Por que perdimos la guerra, vyd. Iman, Buenos Aires 1940.

[35Augustin Remiro Manero se narodil v Epila, Zaragoza, 5. srpna 1905. Byl setníkem v Durrutiho koloně a později přeložen k 25. divizi, kde bojoval jako záškodník za nepřátelskými liniemi. Po občanské válce uprchl do Francie, ale jako jeden z prvních se vrátil a věnoval se guerillové aktivitě proti frankistickému režimu. Nakonec byl zatčen a zavražděn frankistickými úřady, datum jeho smrti je neznámé.

[36V září 1972 se nám podařilo nalézt Castells Marti v Perpignanu, ale již byl vážně nemocen a nemohl mluvit.

[37Juan Negrín Lopez byl člověk Moskvy a loutka v rukou španělské Komunistické strany. Zorganizoval
„carabineros“ (pohraničníky) v síle 10.00 mužů, kterým se říkalo „Negrínovi synové“. Negrín se narodil na Tenerife na kanárských ostrovech v roce 1887 a zemřel v Paříži v roce 1966.

[38Movimento Libertario Espaňol – exilová politická struktura CNT-FAI.
Pozn. překl.: MLE již nebylo v žádném slova smyslu anarchistickou organizací a poté, co se oficiálně distancovalo od participace v republikánské vládě v letech 1936-1939, představovalo „politickou stranu bez státní moci“, centrálně řízenou byrokratickými orgány.

[39Quintela, narozen v roce 1891, vstoupil do policejních služeb v roce 1917 a stal se známým „expertem“ na anarchosyndikalismus. Byl jedním ze čtrnácti hlavních policejních šéfů, dosazených do funkcí po Frankově vítězství (viz. Franco’s Prisoner, Miguel García, vyd. Rupert Hart-Davis, 1972).

[40Pereirovo skutečné jméno bylo Tommaso Ranieri. Narodil se v Neapoli 29. března 1908 a kvůli svým aktivitám v italském anarchistickém hnutí byl v roce 1928 přinucen odejít do emigrace. V roce 1932 se přesunul do Španělska a po vypuknutí občanské války se 19. července 1936 zúčastnil útoku na kasárna Atarazanas společně s Durrutim a Ascasem. Po zbytek války bojoval v řadách Ortizovy kolony a po republikánské porážce v roce 1939 byl zajat v Alicante. Brzy se mu podařilo uprchnout z vězení s pomocí místní organizace, která mu poskytla padělané doklady. Na svobodě obnovil boj a znovu se stal sekretářem Anarchistického obranného výboru. V říjnu 1945 byl náhodou zatčen, ale po intervenci italského velvyslanectví byl po dvanácti měsících propuštěn a deportován do Itálie. Pereira zemřel 16. března 1989 v italském městě Ventimiglia.

[41Victorio Gual byl popraven v Barceloně 4. března 1947 na základě obvinění ze spoluúčasti na útoku proti automobilu, který patřil průmyslníku jménem Fado, známému falangistovi, v Esparraguera v roce 1945. Fado byl odpovědný za popravy mnoha katalánských antifašistů. Když byl vyzván, aby zastavil vozidlo, Fado – který právě vybral z banky peníze na výplaty – ujel vysokou rychlostí. Přestože útočící skupina střílela na auto, nikdo nebyl zabit nebo zraněn.

[42Jeden z osvobozených vězňů se jmenoval Ezequiel Balencil.

[43Zatýkání a okamžitému popravování se říkalo sacas.

[44Daniel Sueiro ve své knize Los verdugos espaňoles (Španělští kati), Ed. Alfaguara, Madrid 1971, uvádí, že „oficiální legální“ záznamy o vynesených rozsudcích, včetně rozsudků smrti, ratifikovaných španělským Nejvyšším soudem, byly poprvé od svého zaznamenáváni v roce 1870 ukončeny v květnu 1936 a obnoveny až v roce 1947.

[45Významný anarchosyndikalisticky činitel, narozený v Barceloně v roce 1887. Během občanské války se ale stal ministrem průmyslu ve vládě Francisca Larga Caballera. Nařízením Petainovy vlády byl vydán z Francie, kde se snažil najít útočiště a navrácen do Španělska, kde byl 24. července 1941 popraven.

[46Narozen v Santiago de Compostela. Několik dní po vypuknutí fašistického povstání byl zatčen a byla mu nabídnuta vysoká funkce v propagandistické sekci Falangy a její mládežnické sekci JONS výměnou za to, že zůstane naživu. Odmítl nabídku a na počátku záři 1936 byl zavražděn na předměstí Cororunna

[47Vůdcem nové Strany práce byl Sanches Requena. Během občanské války byl guvernérem Valencie. Krátce před pádem Madridu během posledních dnů války ho plukovník Segismundo Casado Lopez, vel Národní obranné rady, dosadil jako vrchního policejního komisaře ve Valencii. Důvodem bylo, že „byl přijatelný pro nacionalisty“ - podle Wenceslaua Carillo, který to uvadl v El Ultimo Episodio de la Guerra Civil Espaňola (Toulouse 1945). Requena byl po frankistickém vítězství zatčen v Alicante a odsouzen k smrti. Rozsudek byl proměněn a po několika letech byl podmínečně propuštěn. Zemřel ve Valenci v listopadu 1946.

[48Pestaňa se narodil v roce 1886 v Santo Tomas de las Ollas v provincii Leon. Několikrát byl zvolen sekretářem Národního výboru CNT a byl jedním z delegátů, kteří v roce 1919 navštívili Rusko, aby rozhodli, zda se konfederační organizace přidá k Rudé internacionále odborových svázů, vytvořené po Ruské revoluci. Později se posunul od anarchismu k Syndikalistické straně, kterou během občanské války zastupoval jako vicekomisař armády. Zemřel v Barceloně v roce 1937. Pestaňovo rozhodnuti vytvořit politickou stranu patrně mělo původ ve zklamání z neúspěchu revolučních hnuti z prosince 1931 a ledna/února 1932. Cítil, že represivní síla státu rapidně vzrůstá a jedinou metodou, jak na něj zaútočit s určitou pravděpodobností úspěchu je zevnitř. To tvrdí Maximiano Garcia Venero ve své knize Historia de los Movimientos Sindicalistas Espaňoles, vyd. Del Movimiento, Madrid 1961.

[49Anarchistická mládežnická federace FIJL byla vytvořena ve Španělsku v roce 1932.

[50Tento Pallarolls by neměl být zaměňován za svého jmenovce Estebana Pallarolls, v podzemí známého jako Riera, který byl sekretářem prvního Národního výboru CNT, vytvořeného po Frankově vítězství. Společně s dalším soudruhem jménem Mares byl zastřelen v březnu 1946. Další člen stejného výboru Jose Cervera Bernell obdržel dlouholetý trest vězení a zemřel ve Valencii v březnu 1955, když mu zbývalo jen několik málo měsíců z trestu.

[51Farre se narodil v Barceloně v roce 1916. Po občanské válce uprchl do Francie, kde se během německé okupace přidal k odbojovým skupinám, eskortujícím válečné zajatce a uprchlíky přes Pyreneje. Později se zúčastnil osvobozování Toulouse a následně se stal kurýrem pro organizaci mezi Francii a Španělskem. Jeho tělo bylo nalezeno francouzskou policií v noci z 16. na 17. dubna 1946 v pytli, plovoucím v kanálu Midi. Měl svázané ruce i nohy a kulku v hlavě. V jeho kapsách byly nalezeny dokumenty, naznačující, že byl na cestě do Barcelony.

[52Narodil se v Barceloně v roce 1910 a již v mládí se přidal ke konfederačnímu syndikátu. V šestnácti se přidal k tajným obranným skupinám. Během občanské války náležel k logistické jednotce Durrutiho kolony a později byl přeložen do funkce osobního strážce zbrojního sekretáře Katalánska, Eugenia Vallejo Sebastian.

[53Jednatřicetiletý Antonio Lopez byl zatčen v Irun po svém návratu do Španělska po misi ve Francii v červenci 1946 společně se šestadvacetiletým Diegem France Cazorla, známým jako Amador France. Oba byli zastřeleni druhého května 1947 ve věznici Ondarreta. Pro více informací o Lopezovi viz Miguel Garda, Franco’s Prísoner (Hard-Davis).

[54Policia Armada, lidově přezdívaná Los Grises (Šediváci), byla vytvořena v březnu 1941 jako integrální součást vládních policejních sil. Její úkol byl prostý – udržovat veřejný pořádek a provádět represe. Sbor je organizován vojenským způsobem a disponuje pěšími, jezdeckými a motorizovanými divizemi. Vrchní velení má v rukou generál z řad armády s titulem Generální inspektor, sídlící v Madridu. Každodenní fungování sboru zajišťuje Vrchní ředitelství policie, civilní guvernéři a místní policejní náčelníci. Podle oficiálních statistik v roce 1971 má sbor ve svých řadách 52,28% dělníků, 39% zemědělských dělníku a 8,44% studentů a čítá 100.000 mužů.

[55Narozen v Granollers v květnu 1920, zemřel v Barceloně v červenci 1948 v přestřelce s policií.

[56Antonio Gil se narodil v Urrea de Jaen (Teruel) v lednu 1921. Zemřel v Toulouse při dopravní nehodě v dubnu 1948.

[57Pareja se narodil ve Velez Rubio (Almeria) v roce 1910. Během války byl komisařem 104. brigády.

[58Tyto bomby se nazývaly petardos, a představovaly vysoce výbušnou směs, nalisovanou do geometrického tvaru. Měly otvor pro vložení detonátoru.

[59Ballester, narozený v Barceloně dvanáctého září 1920, byl vášnivým esperantistou. Později se mu podařilo vrátit se do Francie, kde zemřel v roce 1957 při srážce expresu Paříž/Nimes.

[60Polo, narozený v srpnu 1897, se přidal k policii v roce 1921. Během občanské války sloužil v republikánské zóně jako úředník Generalitat. Jose Peirats ve své knize La CNT en la Revolucion Espaňola (Toulouse 1952) uvádí, že Polo pracoval pro Frankovu špionážní službu, aktivní ve Francii. Polo náhle zemřel v prosinci 1972 v Barceloně. Z policejní služby odešel do důchodu asi před deseti lety a byl čestným vrchním komisařem pro Barcelonu. Až do smrti dále zastával funkci šéfa informačního oddělení civilní správy.

[61Miguel Badia byl zabit společné se svým bratrem, hlavním organizátorem fašistických eskader smrti v barcelonské Calle Muntaner 28. dubna 1936.

[62Tato nová policejní organizace byla inspirována podobnou službou, vytvořenou generálem Miguelem Arlegui, generálním inspektorem veřejného pořádku, v Barceloně roku 1920 společně s jeho blízkým kolegou civilním guvernérem Katalánska, Severianem Martinez Anido. Tato organizace byla rovněž nazvána Brigáda speciálních služeb a byla vedena policejním inspektorem Antoniem Espejo Aguilar. Nejvýznačnějším rozdílem mezi těmito dvěma epochami bylo to, že inspektor Espejo ve své nové funkci dlouho nevydržel. Devatenáctého ledna 1921 byl zabit na rohu Calle Regonir v jižní části města.

[63Toma Gil Llamas, člen Brigada de Investigacion Criminal (CID) po sedm let od roku 1946 do 1953, ve své
knize La Ley Contra el Crimen (Imprenta Pulcra, Barcelona 1956) píše, že „auto, převážející nešťastné falangisty, bylo identické s tím, které používal komisař a výsledný zmatek vedl k jejich smrti“.

[64Policie měla dobré důvody brát podobná varování vážně. Signálem k revolučnímu povstání v Barceloně 8. ledna 1933 mělo být vyhození do vzduchu totožné budovy policejního ředitelství na Via Layetana a budov civilní vlády na Plaza del Palacio. Anarchistické skupiny umístily do kanálů, vedoucích pod budovami, obrovské nálože dynamitu. Bomba pod vládní budovou neexplodovala, ale bomba pod policejním ředitelstvím ano. Jediným důvodem, proč neroztrhala budovu na kousky bylo to, že byla připravena narychlo a její samotná velikost neumožňovala, aby byla umístěna poblíž základů, kde by její síla mohla mít největší následky. Viz knihu Ricarda Sanz El Sindicalismo y la Politica - Los Solidarios y Nosotros, vydanou autorem, Golfech 82, Francie 1966.

[65Jose Lopez Penedo z Paredes de Ciudad v Orense, se narodil třináctého července 1915.Šestnáctého listopadu
1949 byl předveden před Válečnou radu, kde obdržel rozsudek smrti, provedený v Barceloně 4. ledna 1950. Byl popraven společně s Carlosem Vidal Pasanau, který byl odsouzen za podíl na attentat v Calle de Marina.
Mám k dispozici znění řádek posledního dopisu, který napsal své ženě - pouhých několik hodin předtím, než byl postaven před popravčí četu:

Nejdražší ženo,
poslední hodiny života, které mi ještě zbývají, věnuji myšlenkám na Tebe a naše skvělé dcery. Dnešek se stane
svědkem kulminace obav, které musely být zjevné ve všech mých dopisech.
Je pro mě bolestné zbořit všechny iluze, které sis později vytvořila - o tom, že se vrátím a budu žít šťastně s
Tebou a dětmi.
Opakuji, co jsem řekl v prvních dopisech – snaž se držet mých rodičů a zbytku rodiny.
Předej zvláště srdečné pozdravy svému bratrovi a jeho rodině, také synovcům a jejich matce. Obejmi prosím za
mne moji matku a Tobě a našim draze milovaným dětem posílám poslední objetí, které mé srdce může vyslat
Líbám Tě nastokrát a loučím se s Tebou navždy,
Pepe.

[66Barbovi bylo padesát let. Po Frankově vítězství byl odsouzen k smrtí, ale později mu byl trest proměněn a po sedmi letech ve vězení nakonec vyšel na svobodu. V srpnu 1947 byl znovu uvězněn společně s některými mladšími soudruhy. Když byl zavražděn policií, právě se vrátil domů z vězení.

[67Byl odsouzen k smrti 16. prosince 1949, ale později byl rozsudek proměněn na třicet let vězení. Mnoho soudruhů z akčních skupin, včetně Francisca Sabate, mělo podezření, že se jedná o muže, který později jako „Jose Francisco“ napsal knihu, odsuzující své bývalé soudruhy, Habla mi Conciencia, ALAS, Barcelona 1956.

[68Serrano byl 5. listopadu 1949 zavražděn na ulici v Barceloně.

[69Ganuza po konci občanské války zůstal ve Španělsku. Několikrát byl uvězněn a nakonec propuštěn v srpnu 1948, kdy se přidal k Faceriasovi a společně přešli do Francie.

[70Narozen v Leonu, Catala byl za občanské války komisařem 2. praporu 121. smíšené brigády. Byl vynikajícím horským vůdcem, který se od roku 1943 neustále podílel na misích mezi Francií a Španělskem.

[71Chatu jsem navštívil v červenci 1972 a nalezl ji v rozvalinách. Pečlivě obdělávaná pole a samotný dům jsou zarostlé plevelem. Po odjezdu Sabateho rodiny zůstala prázdná (autorova poznámka).