forumarticles Section Audio La Fanzinotheque brochures journaux nouscontacter Acceuil
Hlavní strana > Other langages / Otros idiomas / Altri idiomi / Andere Sprachen… > čeština > Sabate – městská guerilla ve Španělsku – 2

Sabate – městská guerilla ve Španělsku – 2

Antonio Téllez

pondělí 9. ledna 2012

Dostupné překlady tohoto článku: [čeština] [čeština]


 Kapitola - 9 - Likvidace

V srpnu se Anarchistická obranná komise v exilu společně s militanty akčních skupin rozhodla zreorganizovat infrastrukturu skupin, nalézajících se ve Španělsku. Důvodem bylo to, že mnoho skupin, jako například Julia Rodriguez Femandez (El Cubano) a Joseho Sabate Llopart, bylo příliš početných, než aby mohlo dodržovat patřičné bezpečnostní zásady. Obě skupiny se rozdělily na dvě další. Po dokončení všech příprav akční skupiny zahájily masivní infiltraci do Katalánska a zvláště Barcelony.

Frankistické zpravodajské služby věděly o této infiltraci, očekávaly nejhorší a zpanikařily. Zahájily vyhlazovací represe proti všem známým anarchosyndikalistickým aktivistům v Katalánsku - proti skupinám, kterým v minulosti umožňovaly existovat, pokud nezpůsobovaly vládě přílišné obtíže. Naneštěstí to vedlo k téměř úplné likvidaci akčních skupin, operujících v Katalánsku.

Dvacátého šestého srpna se skupina, vedená Josém Lluis Faceriats dostala poblíž
francouzské hranice do přestřelky s Guardia Civil. Dva ze soudruhů, Celedonio Garcia Casino [1] a Enrique Martinez Martin [2] byli v nastalé vřavě zabiti. Další, Antoni Franquesa byl těžce zraněn kulkou, která mu přerazila levou ruku a prošla levou plící. Život mu zachránil Facerias a další dva soudruzi, kteří nebyli zraněni.

Na počátku září hranici do Španělska překročila skupina velmi známých soudruhů, vedená Ramonem Villa Capdevila. Mezi nimi se nacházel i Manuel Sabate Llopart, nejmladší z bratrů Sabatových. Když vypukla občanská válka, Manuelovi, benjamínkovi Sabateho rodiny, bylo pouze devět let a když dospěla do tragického konce, stále nosil krátké kalhoty. Žil s rodiči a svět ho vůbec nezajímal, s výjimkou starosti o své bratry, jednoho ve vězení a druhého na útěku před policií. Manolo byl bezstarostný mladík, toužící po dobrodružství, který se chtěl učit a procestovat svět. Když mu bylo šestnáct, odešel z domova, aby putoval po Španělsku a jako hobo naskakoval na vlaky s batohem na zádech. Zamiloval si býčí zápasy a dlouhé měsíce trávil v andaluských vesnicích, kde s mladými býčky na lukách trénoval útoky a úhyby. Mnohokrát se vrátil domů ztrhaný a hladový, ale během několika málo dnů zase vyrážel na cesty, aniž by někomu řekl, kam zamířil. Manolo cestoval Španělskem křížem krážem v honbě za vzrušením.

V roce 1946 pocítil přitažlivost života a prestiže staršího bratra Francisca a aniž by se někomu svěřil, odjel do Eus ve Východních Pyrenejích, kde tehdy El Quico a jeho rodina žili. Tam začal na místní družstevní farmě pracovat jako zemědělský dělník. Ani Francisco, ani Jose nechtěli mladšího bratra vzít na riskantní výlety do Španělska a snažili se seč mohli přesvědčit Manola, aby zůstal ve Francii a vyučil se řemeslu. Manolo se nicméně nechtěl ničemu učit, chtěl dobrodružství - a tentokrát nikoli jako toreador, ale guerillový bojovník.

Chopil se příležitosti během Franciscova uvěznění (červen 1949) a Joseho absence ve Španělsku a přesvědčil další soudruhy, aby ho sebou vzali do Španělska. Během prvních dnů září 1949 tak Manuel Sabate, Helios Cihilioli, jeden italský anarchista z Benátek a Ramon Vila Capdevila přešli do Španělska. Capdevila byl jedním z nejzkušenějších průvodců v organizaci a při této příležitosti se měl na okraji Barcelony setkat s městskou guerillovou skupinou Saturnina Culebras Saiz (Primo) a doprovázet ji. Skupina sestávala ze Saturnina, jeho bratra Gregoria, jednoho francouzského soudruha, Manuela, Jose C. G. a Miguela A. A. Doprovázel je ještě Juan Busquets Verges, který se měl přidat ke skupině Jose Sabateho, nyní dobře zakotvené v Barceloně. Devět mužů bezpečně a bez obtíží dorazilo na okraj malého katalánského města Manresa. Byli velice unaveni po dlouhé a strastiplné cestě a rozhodli se unést automobil, aby je dovezl do místa určení. Na hlavní cestě z Rocafort do El Pont de Vilamura připravili léčku. Když se objevilo první auto, tři z nich se rozkročili uprostřed silnice a svými samopaly naznačovali řidiči, aby zastavil. Řidič dělal, jakoby chtěl zastavit, ale když byl několik metrů před nimi, náhle prudce přidal plyn a ujížděl v plné rychlosti - naštěstí nikoho ze soudruhů nezranil. Ti okamžitě reagovali a zahájili palbu na rychle mizející vozidlo, prostřelili mu obě zadní pneumatiky a způsobili, že zamířilo do příkopu.

Když doběhli k autu, zjistili, že jedna z kulek zranila jednoho z pasažérů - mladou, asi třiadvacetiletou služebnou. Řidič byl její zaměstnavatel, továrník z Manresy. Mladá dívka potřebovala okamžitou lékařskou pomoc, takže soudruzi vyzvedli automobil z příkopu a řekli továrníkovi, aby opatrně dojel na nejbližší stanici Červeného kříže - několik kilometrů dál po silnici. Když policie později tento incident oznámila tisku, uvedla, že guerillová skupina zabila mladou ženu. To byl výmysl - mladá dívka se úplně uzdravila a po dvou týdnech byla propuštěna z nemocnice.

Ramon věděl, že za pouhých několik málo hodin se bude celá oblast hemžit četnictvem. Soudruzi spěšně zakopali zbraně, které nebyly zrovna nezbytné, výbušniny a těžší vybavení a urychleně se vzdálili, než dorazí policie. Příštího rána dosáhli okraje Manresy, kde se po celý den skrývali a odpočívali v jedné strži, v bezpečí před zvědavými pohledy a hlídkami Guardia Civil.

K večeru bylo rozhodnuto, že Saturnino Culebras a Juan Busquets se vydají do Barcelony, aby připravili bezpečné domy pro pozdější příjezd celé skupiny. Saturnino a Juan se během cesty dostali do malé vesničky, kde učinili první chybu, která je mohla přijít draho. Zeptali se jednoho vesničana, jakým směrem je vlakové nádraží. Ve vesnici ale žádné nebylo a to ve spojení se vzhledem obou cizinců, způsobilo, že muž vůči nim pojal podezření. Poté, co jim udal špatný směr a oba soudruhy někam přes pole, vesničan běžel, aby informoval místní četnictvo o přítomnosti dvou cizinců. Saturnino a Busquets si brzy uvědomili, že byli oklamáni a začali se vracet, když uviděli, jak se k nim přibližuje nákladní auto plné četníků. Vůz prudce zabrzdil a jak četníci začali vyskakovat, oba soudruzi na ně zahájili palbu z pistolí. Četníci se vrhli k zemi a to společně s padajícím soumrakem poskytlo oběma soudruhům možnost uprchnout do hor, než si pronásledovatelé uvědomí, co se stalo.

Brzy příštího rána Busquets zašel do nedaleké Torrasy, aby nakoupil potraviny a pořídil si boty, protože jeho se již rozpadaly a musel si půjčit Saturninovy. Se zásobami se vrátil do hor, kde oba pojedli rychlou snídani a došli do Torrasy, kde chytili vlak do Barcelony.

Jakmile se octli v metropoli, kontaktovali Joseho Sabate a další soudruhy, kteří je informovali, že pro soudruhy, kteří zůstali v horách, připravili ubytování na bezpečné adrese. Poté, co vyřešili tento problém, Saturnino se vrátil, aby zbytek mužů přivedl do Barcelony. Ti ale z nějakého důvody zakopali v lese všechny své samopaly, než se vydali do města [3].

Ramon Vila, Helios Cihilioli a Manuel Sabate je doprovodili na okraj města a poté, co se rozloučili namířili si to na Berga - Ramonovo obvyklé operační pole. Naneštěstí dřívější incident s automobilem vyvolal mobilizaci značných policejních a četnických sil, než soudruzi očekávali a všichni tři nakonec skončili v pasti. Helios v nastalé přestřelce okamžitě padl, ale Ramonovi a Manolovi se podařilo uniknout bez škrábnutí. O dva dny později Ramon nechal Manola ukrytého v nedalekém lesíku, zatímco sám šel do místní chaty pro potraviny, ale tentokrát byla kvůli dopadení Ramona a jeho komplice přijata skutečně mimořádná opatření. Na všech místech, kde by anarchisté mohli hledat úkryt, byly rozmístěny hlídky Guardia Civil. Jak se Ramon přibližoval k farmě, povšiml si podezřelých pohybů a obrátil se na útěk - a pronásledovala ho zuřivá palba, která ale minula svůj cíl. Ramonovi se podařilo přežít jen díky tomu, že skočil do hluboké strže, kde si málem zlomil vaz.

Manolo byl nyní osamocen na nepřátelském území. Třásl se chladem, téměř hladověl a nakonec se rozhodl schovat pistoli a vydat na nedalekou cestu, kde byl ale okamžitě zatčen hlídkou Guardia Civil. Byl doveden do místních kasáren, kde byl identifikován jako jeden z „nechvalně proslulých“ bratrů Sabatových.

Manuel Sabate Llopart byl popraven společně se Saturninem Culebras Sanz (zatčeným v říjnu 1949) ve známém Campo de la Bota v Barceloně 24. února 1950. Frankistické úřady se pomstily na Manolovi za všechny problémy a pohanu, kterou jim způsobili jeho bratři Jose a Francisco.

Na začátku října, rovněž poblíž hranice, když odpočívali několik set metrů od hraniční čáry, Guardia Civil přepadla a zavraždila Cecilia Galdos Garcia [4], proslulého militanta z této horské oblasti a bývalého velitele 126. praporu (CNT - před militarizací známého jako Columna Libertad) a člena tajného Poloostrovního výboru FAI; dále Carlose Cuevas, bojovníka hnutí odporu a Oltru, militanta z Valencie.

V Barceloně represe odstartovalo zatčení mladého anarchisty a člena Talionovy skupiny, Jaime A., v čínské čtvrti (Barrio Chino), když se pokoušel policejnímu informátorovi prodat neobvyklé zlaté hodinky. Inspektor, který prováděl zatčení, poznal, že má co do činění s „teroristou“, když mu mladý muž v odpovědi na žádost o doklady předložil falangistickou členskou průkazku staršího typu, staženého z oběhu před krátkou dobou kvůli objevení velkého množství padělků, pocházejících z Toulouse. Aniž by vzbudil Jaimeho podezření kvůli skutečnému důvodu zatčení, podařilo se mu zatýkaného oklamat, že se jedná o čistě rutinní a formální záležitost, ale pak ho překvapivě přemohl a když spoutaného mladíka prohledával, zjistil, že má u sebe pistoli značky Colt a dva ruční granáty. Jaime byl silnou eskortou převezen na Jefatura de Policia, a tak začal řetěz zatýkání a vražd soudruhů v ulicích, v jejich vlastních domech a na policejních stanicích Katalánska [5].

V Barceloně čtrnáctého října policisté z Brigada Politico Social provedli množství zatčení a nalezli mladého aragonského anarchistu Luciana Alpuente, známého jako Madruga a když na ulici hovořil s přítelem, bez varování ho zastřelili. O tři dny později, 17. října, policie poblíž řeky Llobregat na cestě k Prat objevila sklad zbraní a umístila okolo něj hlídky. Brzy dorazila akční skupina, aby doplnila zásoby zbraní a munice a musela si prostřílet cestu v zuřivé bitvě s policií. Podařilo se jí uprchnout s pouze jedním utrpěným zraněním, kdy byl soudruh raněn do nohy. Policie nějakým způsobem získávala přesné informace. Dozvěděla se rovněž o tom, že na stejného dne - 17. října – si Jose Sabate na půl osmé večer domluvil setkání s dalšími soudruhy na Calle Trafalgar v Barceloně [6]. Byla to dokonalá příležitost skoncovat s jedním z nejvytrvalejších a nejlepších členů hnutí odporu. Za tímto účelem nastražili ohromnou past, pokrývající celou délku ulice až k Areo del Triumfo. Stanovený čas příjezdu minul a policisté si začali myslet, že jejich informace byly falešné. Naneštěstí tomu tak nebylo. V sedm hodin padesát minut se na tramvajové zastávce v Calle Bruch, poblíž Calle Trafalgar, objevil Jose Sabate a okamžitě spatřil policisty a ti jej rovněž identifikovali.

Jose využil momentu překvapení, začal pálit z pistole a běžel dolů po Calle Trafalgar.

José znal policejní metody natolik dobře, aby věděl, že z tohoto střetu nevyvázne. Věděl, že se chytil do pečlivě nastražené pasti a proto se snažil postřehnout jakékoli podezřelé pohyby. Na konci ulice v průchodu, vedoucím k pasáži San Benito a Salon Victor Pradera spatřil zde umístěné dva policisty, Miguela Moran Astigarra [7] a Luise Garcia Dagas [8]. Jose znovu vystřelil první a Garcia Dagas se zhroutil s kulkou v hlavě. Další policisté v civilu ale zahájili palbu a vážně Joseho zranili. Ten všemu navzdory pokračoval ve střelbě a podařilo se mu zranit další dva policisty. Jejich troufalost se rychle vytratila, když poznali, jak často jeho kulky nacházejí svůj cíl.

Jose který neměl kam ustoupit, proběhl pasáží San Benito a podařilo se mu přejít přes Plaza de San Pedro, kde mu kolemjdoucí pomohl do nedaleké lékárny. Když lékárník spatřil zraněného člověka chtěl ho posadit, ale Jose, kterého nyní opustily všechny síly, upadl v bezvědomí na podlahu. V tomto stavu se jej lékárník neodvážil ošetřit a někdo vyběhl ven informovat policii. V tuto chvíli kolem procházeli dva příslušníci Guardia Civil a poté, co spatřili zraněného muže, přivolali mu sanitku. Jejímu řidiči řekli, aby Joseho převezli do městské nemocnice na Calle Sepulveda, ale když ho tam pokládali na nosítka, byl již mrtev [9].

Byl to radostný den pro falangisty a den smutku pro hnutí odporu. Nicméně, tragický seznam vražd se teprve otevřel. 21. října represivní složky zabily na Calle Diagonal Julia Rodriguez Fernandez, zvaného El Cubano [10], jednoho z organizátorů skupiny Talion. Na ulici mu zablokovalo cestu soukromé auto, obsazené policisty a ti ho rozstříleli, než si stačil cokoli uvědomit. Stejného dne profesionální vrazi zapracovali v oblasti Pueblo Seco a pomocí stejné metody zmařili životy dalších dvou anarchistů, Victora Espallargas [11] a Jose Luis Barrao, známého jako Pepe [12]. Oba nebyli ozbrojeni.

Smrtící skóre onoho dne ale ještě neskončilo, protože v devět hodin večer byl stejným způsobem zavražděn Francisco Martinez (Paco). Byl zastřelen na rohu Calle Dos de Mayo před stejnou pivnicí „Dam“, kde si hrál jako dítě. Bylo mu dvacet sedm let.

Kromě těchto pouličních vražd bylo provedeno rozsáhlé zatýkání. Pátého listopadu byl během jízdy tramvají zatčen Jose Perez Pedredo [13] (Tragapanes) a stejného dne do rukou policie cestou domů upadl také Pedro Adrover Font (El Yayo). Na stejném místě o něco později policie zastřelila dalšího soudruha, Juana (El Chofer) a později v jeho domě objevila velké množství tolik potřebných zbraní a výbušnin. Policie zatýkací den zakončila uvězněním Jorgeho Pons Argiles, který byl zatčen společně s dalším soudruhem a také třech barcelonských lékařů, kteří byli obviněni, že při různých příležitostech poskytli pomoc raněným příslušníkům hnutí odporu.

Represe se neomezovaly pouze na Barcelonu. Kromě operací v městských oblastech mělo anarchistické hnutí odporu mnoho skupin působících v horách a lesích Katalánska. Mezi mnoha místy kde obvykle operovaly, byly oblasti Alto a Bajo Llobregat, kde byli nejznámějšími partyzány Ramon Vila Capdevila (Caraquemada) a Marcellino Massana Vencell (Panoho). Dále byl zatčen soudruh Jose Puertas, sedmačtyřicetiletý militant z Granady, který pracoval v dolech ve Figols. Puertas byl zvěrsky zbit a mučen v zoufalé snaze dostat z něj informace, ale na všechny otázky statečně odpovídal „Zde operuje pouze jeden člen hnutí odporu… a to jsem já!“.

Jose Puertas sehrál významnou roli v občanské válce. Po porážce republikánské armády nemohl překročit hranice a byl následně uvězněn. Brutální zacházení, kterého se mu dostalo, mu vážně poškodilo plíce. Když byl nakonec podmínečně propuštěn, vrátil se do rodného města Berga, kde okamžitě kontaktoval soudruhy z horských skupin. Většina bojovníků byli jeho staří přátelé a v zimě 1944 se k nim přidal a sdílel jejich drsný život. Nicméně kvůli zdravotním problémům se hodil spíše pro městské guerillové operace, a tak se vrátil do města, kde poskytoval neocenitelné služby mobilním městským skupinám. Pokud bylo nezbytné, byl schopen vyjít ven v jakémkoli počasí a ujít desítky kilometrů, aby varoval guerilly, že se proti nim chystají akce. Represivní složky nikdy o jeho aktivitách a podnicích vůbec nic nevěděly a byl zatčen jednoduše proto, že na něj existoval starý spis jako na anarchistického aktivistu.

V pondělí 14. listopadu 1949 Guardia Civil převezla spoutaného Puertase společně s dalšími dvěma anarchistickými soudruhy, Josem Bartovilo a Juanem Vilella - kteří byli rovněž mučeni v četnických kasárnách ve městě Brega - na opuštěné místo a tam je chladnokrevně zavraždili.

Po této trojnásobné vraždě Guardia Civil ze Sallentu vpadla do domu Miguela Guito a beze slova ho ve dveřích zastřelila. Jeho jediným zločinem bylo to, že byl strýcem jednoho z nejproslulejších místních partyzánů, Marcelina Massana.

V lednu 1950 policie zlikvidovala skupinu Los Maňos. Wenceslao Gimenez Orive byl napaden za zálohy a sražen prudkou palbou. Přestože těžce zraněn, měl ještě sílu a duchapřítomnost, aby spolkl kyanidovou kapsli, ukrytou v plnicím peru. Bylo mu dvacet osm let.

Stejného dne byli zatčeni další dva členi této skupiny, Placido Ortiz a Simon Garcia Fleringan. Oba byli odsouzeni k smrti a zastřeleni popravčí četou v Barceloně 24. listopadu 1950.

V této kapitole jsme již na několika místech zmínili jméno Ramon Vila Capdevila a je namístě načrtnout alespoň několik detailů o tomto neúnavném anarchistickém bojovníkovi hnutí odporu, protože v Sabatově příběhu již k tomu nebude příležitost. Jeho vlastní příběh si sám zasluhuje knihu a doufejme, že jednoho dne se někdo pokusí odvést patřičnou práci.

Ramon se narodil druhého dubna 1908 v Peguera poblíž Brega. Výsledkem náhodného zranění, které utrpěl v patnácti letech, se mu přezdívalo Caraquemada (spálená tvář), ale mezi přáteli byl znám jako Jabala (divočák), kvůli tomu, jak upřednostňoval samotu, měl nezávislý charakter a mimořádnou fyzickou sílu. Když byl jednou s matkou v přírodě, spustila se náhle bouřka a oni se běželi schovat pod nedaleký strom. Když udeřil blesk, matka na místě zahynula, ale Ramon byl zasažen pouze vedlejším výbojem, který způsobil zmíněné popáleniny na jeho tváři.

Ramon měl herkulovskou postavu a byl opravdovým horalem, který se nikdy neunaví. Tato fyzická síla občas způsobovala problémy dalším soudruhům z horských guerilloyých skupin, kteří nesdíleli jeho schopnost pochodovat dál a dál po celé dny s minimem potravin a vody a tvářit se přitom, jako byste byli na odpolední vycházce v parku.

Ramon se již mládí přidal k anarchosyndikalistické Národní konfederaci práce a zúčastnil se neúspěšného revolučního povstání ve Figols v roce 1932. Výsledkem povstání bylo, že strávil příštích několik let v kobkách vězení v Manrese. Republikánská vláda se k anarchosyndikalistům nechovala přívětivě a když byl propuštěn, musel se stěhovat se z místa na místo kvůli neustálemu obtěžování ze strany tajné policie. Když 18. dubna 1936 se svým bratrancem procházeli ulicemi vesnice Castellon de la Plana, byli zastaveni dvěma policisty. Tito dva strážci „práva a pořádku“ se pokusili uplatnit ley de fuga, ale jednomu z nich se to stalo osudným. Po krátké přestřelce jeden z policistů, Erneste Garcia Bayona, ležel na zemi s kulkou v hlavě a druhou v srdci. Tento muž se zúčastnil neúspěšného vojenského povstání generála Sanjurja v Seville před čtyřmi roky a poté, co byl vládou potrestán čtyřměsíčním postavením mimo službu, byl přeložen na policejní stanici v Castellon. Další policista, Ramon Beas Jimenez, musel být operován, ale jeho zranění nebyla až tak vážná, protože po fašistickém vítězství v roce 1939 se na scéně objevil znovu v hodnosti hlavního superintendanta.

Caraquemadův bratranec Ramon Rives byl v přestřelce zabit a během pitvy se zjistilo, že měl šestnáct průstřelů břicha. Sám Caraquemada uprchl, ukryl se v háji pomerančovníků poblíž kasáren Guardia Civil a pak, když zjistil, že nemá žádnou munici, raději se vzdal četníkům, než aby se nechal zatknout tajnou policií. Z vězení byl propuštěn 18. července 1936 výsledkem otevření všech vězení po porážce fašistického vojenského povstání.

Ramon sehrál aktivní roli v prvních dnech bojů občanské války v Katalánsku, než byla fašistická opozice vyhlazena a později byl spolupracovníky zvolen jako zásobovací delegát Centrál Termica (velká továrna ve Figols-Las-Minas). Později za války dosáhl hodnosti komandanta ve sboru Carabineros.

Po porážce organizované pracující třídy a republikánské armády Ramon uprchl do Francie, kde byl stejně jako tisíce dalších internován v koncentračním táboře Argeles-sur-Mer, ale v roce 1940 se mu podařilo uprchnout a vrátit do Španělska, kde začal organizovat první guerillovou skupinu, která obnovila boj proti frankistickému režimu. Naneštěstí pro něj byl o několik měsíců později, když se vracel po splněné misi do Francie, zatčen německou hlídkou a nějaký čas vězněn v Perpignanu. Nacistická válečná mašinérie nicméně zoufale potřebovala pracovní síly a Ramon zakrátko musel začít pracoval pro organizaci TODT v bauxitovém dolu poblíž Herault. V únoru 1944 se přidal k francouzskému hnutí odporu, kde se brzy stal nepostradatelným kvůli svým znalostem výbušnin a sabotážních technik. Po osvobození Francie v roce 1945 se znovu vrátil k boji proti fašismu ve Španělsku. Bylo by nemožné pokusit se vyjmenovat všechny jeho aktivity na Iberijském poloostrově od roku 1945 do roku 1963 (kdy padl), ale posledním aktem sabotáže, za který byl odpovědný, bylo vyhození do vzduchu stožárů elektrického vedení poblíž Rajadell v Manrese (Katalánsku) druhého srpna 1963.

Mnoho let předtím se ho frankistická policie pokusila zaplést do vraždy manželky britského lékaře - paní Bernardy Joseph Pecka, která byla s manželem ve Španělsku na dovolené - poblíž Puerto de Tosas v říjnu 1951. Podle doktorovy výpovědí byl jeho vůz zastaven dvěma muži v overalech, ozbrojenými samopaly, kteří jemu a ženě nařídili, ať vystoupí. Doktor se ale pokusil ujet, muži zahájili palbu, zasáhli zadní okno a zabili jeho ženu. Později si doktor myslel, že na jedné z fotografií, kterou mu předložila policie, poznal Ramona. Událost se odehrála v době, kdy francouzská vláda a policie zahajovala intenzivní pomlouvačnou kampaň proti Španělskému libertinskému hnutí v exilu (jak uvidíme v následující kapitole) a když se Ramon vrátil do Francie, nebyla to zrovna nejvhodnější doba předstoupit před francouzský soud a dokázat svoji nevinu. Ramon nevěřil buržoazní justici a zcela jistě nepředstavovat onen typ, který by se dobrovolně nechal poslat za mříže - byť na jakkoli krátkou chvíli. Po svém příjezdu do Francie se zděsil, když zjistil, že ho španělská policie uvádí jako jednoho z vrahů britské ženy. Po tomto incidentu jak léta šla dál, pracoval čím dál tím více osaměle, ale nikdy ani nepomyslel na to, že odejde z guerillového boje proti španělskému fašismu.

Sedmého srpna 1963 četař Guardia Civil a dva vojíni, patrolující poblíž hradu Balsarenz, nedaleko od Manresy, spatřili, jak se mezi stromy směrem k hradu prodírá nezřetelná postava. Vyzvali ji, aby se zastavila, ale odpovědí byl výstřel z pistole. Muž, který toho večera nakonec zemřel s kulkou v srdci, byl Ramon Vila Capdevila. Tělo bylo převezeno do márnice v Castellnou de Bages, kde bylo formálně identifikováno sestrou Josefou, žijící v nedaleké Breze.

Španělská policie okamžitě začala vydávat vítězná tisková prohlášení, ochotně publikovaná fašistickým tiskem stejným způsobem, jakým krákoral po smrti Joseho Lluis Facerias, Joseho Sabate a dalších:

„El Caraquemada, bandita, byl po dvaceti sedmi letech zločinů a řádění zabit Guardia Civil“.

Poslední z horských guerilleros padl, ale v této době již další soudruzi obnovovali a rozvíjeli boj proti fašismu, nejen ve Španělsku, ale po celém světě. Caraquemada nezemřel nadarmo a noví anarchističtí aktivisté mu dluží mnohé za poskytnutou inspiraci a příklad.

Ve Francii CNT zůstala zticha stejně jako v případě Faceriase a dalších. Nejen že nehnula ani prstem, aby světu vysvětlila, kdo byl mrtvý muž a zač bojoval. Španělská diktatura ho zbavila života, ale bylo to Španělské libertinské hnutí, kdo mu vykopal hrob.

 Kapitola - 10 - Komplikace

Měli bychom se zmínit o dalším incidentu, který se odehrál ve Francii a ještě přitížil mnohé komplikace života Francisca Sabate. Večer ve čtvrtek osmnáctého ledna 1951 od Lyonské třídící pošty na Rue Duguesclin odjížděl poštovní bezpečnostní vůz, obsazený řidičem a dvěma strážci. Náhle mu cestu zatarasilo černé osobní auto a tři muži, ozbrojení samopaly, nařídili řidiči, aby vystoupil. Lupiče ale překvapilo, že ze zadní části nákladního vozu náhle vyšli dva strážci, protože to ve svých plánech zřejmě nepředpokládali a poté, co vteřinu či dvě váhali, dali se na ústup ke svému vozidlu a kryli se palbou ze samopalů. Celý incident trval pouze několik málo sekund a lupiči uprchli bez dalších obtíží.

Obětmi, které za sebou zanechali na ústupu, byli Arnaud, jeden ze strážců, který byl na místě zabit a Louis Morin, druhý strážce, který byl vážně zraněn a třetího února zemřel. Bylo zraněno dalších devět lidí, kteří byli v té chvíli buď na ulici nebo na poště, přičemž o několik dní později, 26. ledna, na následky zranění zemřela jedna z nich, třiašedesátiletá Augusta Jard. Automobil, použitý k loupeži, byl za několik dní objeven na dně kanálu Jonage, poblíž mostu Croix Luizet.

Dvacátého osmého ledna lyonská policie zorganizovala rozsáhlý zátah na předměstí a nasadila více než 2.000 mužů, včetně oddílů CRS. Operace začala v půl sedmé ráno a trvala dvacet čtyři hodin. Zahrnovala dotazováni více než 50.000 lidí v okruhu dvaceti kilometrů od Lyonu a prohledání více než 10.000 domů - vše bezúspěšně. Třicátého ledna ale byl zatčen sedmatřicetiletý Španěl Juan S. a obviněn ze spoluviny na zločinu. Později byla tisku oznámena jména dalších dvou podezřelých - Francisca a Joseho Bailo Mata, starých třicet jedna a dvacet sedm let, oba Španělé.

Francouzský tisk věnoval příběhu „Španělského gangu“ celá vydání a frankistické úřady a tisk, které nikdy nevynechaly podobnou příležitost, následovaly s intenzivní pomlouvačnou kampaní proti anarchistickému hnutí obecně a Španělskému libertinskému hnutí (MLE) zvláště. Tato nenávistná kampaň, která podnítila francouzské úřady, aby zasáhly proti španělskému hnutí v exilu, byla zpočátku úspěšná. Výsledkem bylo obtěžování řady soudruhů a v několika případech zadržení.

Třetího února byl v Toulouse zatčen generální sekretář Španělského libertinského hnutí ve Francii, Jose Peirats Valls a pravicový pařížský deník Le Figaro oznámil následujícího dne, že „Španělský gang“ je zřejmě součástí anarchistické organizace.

Když je odhalen zkorumpovaný nebo nečestný policista, soudce, kněz, důstojník nebo politik (což se stává stále častěji), nikdy není zpochybňována integrita organizace nebo instituce, k níž náleží - přinejmenším sdělovacími prostředky. Například generál, pracující pro cizí mocnost, nikdy neslouží jako příklad, proč je nutné odsoudit celou armádu. Kněz, který zavraždí nebo zneužije malé dítě, je považován za „shnilé jablko“, stejně jako policisté, kteří nastraží výbušniny a obviní osobu, kterou chtějí dostat do vězení. Nikdy se neprohlašuje, že samotné instituce jsou zkorumpované a nečestné!

Nicméně, když dotyčný „zločinec“ je členem organizované pracující třídy, kapitalistický tisk se usilovně snaží obvinit z toho, co padá na hlavu nějakého člověka nebo skupiny, kolektivní organizaci, k níž náleží. To se stalo MLE ve Francii následkem neúspěšné poštovní loupeže v Lyonu. Údajní lupiči byli anarchisté, a to postačovalo k zahájení zlovolné a nenávistné kampaně proti CNT ve Francii. Naštěstí tato kampaň netrvala dlouho, protože anarchističtí emigranti byli nejen početně nejsilnější součástí španělské emigrace, ale obecně řečeno jejich aktivity a chování byly nenapadnutelné. Typickým příkladem šikany vůči CNT bylo zatčení Marcelina Massany (Pancho) v Toulouse šestého února 1951. Španělská vláda požadovala jeho extradici kvůli údajným „zločinům“ ve Španělsku. Slyšení se odehrálo v Garonne následující měsíc, kde francouzský soud žádost zamítl a Pancho byl propuštěn na svobodu.

Několik letmých poznámek o Panchovi. Narodil se v Brega v roce 1919. Na konci občanské války sloužil v hodnosti kapitána a podobně jako tisíce dalších se octl opuštěný v přístavu Alicante, čekající na loď, která by ho převezla do bezpečí ve Francii. Byl zatčen a společně s dalšími převezen do nechvalně proslulého koncentračního tábora v Albatera, který republika postavila pro 800 vězňů, ale který za Franka čítal 18.000 vězňů. Po několika měsících byl převezen do Barcelony, kde si odseděl tři roky ve fašistickém vězení a v roce 1942 byl podmínečně propuštěn. Krátce poté obdržel povolávací rozkaz do armády a měl být umístěn v Algeciras. Massana neměl v úmyslu sloužit Frankovi a odešel do hor, kde zahájil svoji kariéru jako guerillero.

Stejně jako většina kolegů za účelem získání vědomostí o geografii hor působil nějaký čas jako pašerák mezi Španělskem a Andorrou a později mezi Andorrou a Francií. Poté se již výlučně věnoval boji proti Frankovi. Několik měsíců před vydávacím řízením se mu podařilo uprchnout francouzským pohraničníkům, kteří se ho snažili zatknout během přechodu hranic, výsledkem čehož bylo, že na něj francouzský tisk zahájil hon na čarodějnice. Později se dobrovolně dostavil před soud v Saint Girons, aby odmítl obvinění, která byla proti němu vznesena a byl podmínečně propuštěn na svobodu. Massanův popis a fotografie byla umístěna na všechny úřední budovy v Manrese a po všech vesnicích v oblasti Alto Lobregat. Za informace, vedoucí k jeho zatčení, byla nabídnuta velká odměna. Je zbytečné dodávat, že odměnu si nikdy nikdo nevyzvedl, ale fotografie, která se objevila na španělském policejním plakátu, si našla cestu do archívů francouzské policie, která se ukázala jako dosti ochotná spolupracovat se svými fašistickými kolegy v rámci Interpolu.

Vrátíme se nyní k incidentu v Lyonu ve vztahu k El Quicovi. Jeden ze zatčených Španělů, Francisco Bailo Mata, na policii vypověděl, že další člověk mu řekl, že do pokusu o loupež v továrně Rhone Poulenc v květnu 1948 byl zapojen muž jménem Sabate a policie tedy znovu obrátila svou pozornost na Sabateho.

Druhého února se El Quico nacházel v Dijonu, oblasti, kde měl oficiálně přikázaný pobyt.
Byl znovu zatčen a převezen na policejní stanici v Rue Vauban, kde byl podroben intenzívním výslechům. Tentokrát policie jednala bez jakéhokoli příkazu k zatčení a bez toho, aby svoji oběť předvedla před soudce. Sabate byl v Lyonu zadržován několik dní bez možnosti kontaktovat právníka. Během „výslechů“ Sabate podepsal něco, o čem se tvrdilo, že je přiznání ve smyslu že právě on přestřihl telefonní dráty během nezdařené loupeže v Rhone Poulenc. Můžeme si představit o jaké „výslechy“ se jednalo, když muž Sabateho kalibru se pokusil spáchat sebevraždu skokem z okna policejního ředitelství [14]. Jeho jediná zranění ale byly řezné rány na krku a zádech od rozbitého okna.

Sabate byl zadržován francouzskou policií po čtyři dny, než se objevil před vyšetřovacím soudcem v Lyonu, Le Guetem, který nařídil preventivní vazbu a obvinil ho mimo jiné ze „zločinného spolčování“. Na základě této nové informace prokurátor z departmentu Vienne požádal soudce 23. února o opětovné otevření případu proti Sabatemu a dalším na základě obvinění z úkladné vraždy a pokusu o násilnou loupež. Obhájci ale napsali odvolacímu tribunálu v Lyonu a informovali, že v případu došlo k početným porušením soudcovského kodexu - příliš mnohočetným, než abychom je zde zmiňovali, ale včetně toho, že:

„Je nepochybně prokázáno, že nejen O., P. a Sabate informovali vyšetřujícího soudce ve Vienne, že jejich údajné přiznání jsou pouze podpisy, které byly vynuceny násilím, ale rovněž - což nemůže být ignorováno – že, již předtím předseda senátu v Grenoblu v dalším případě, týkajícím se Pedra M., P. a Francisca poskytl podobné informace, týkající se chování lyonské policie, zvláště oddělení na Rue Vauban, na počátku února 1951.“

„Rovněž musí být zdůrazněno“, pokračovali právníci, „že jeden z obhájců obviněných, Pierre Levy, který navštívil Sabateho ve vězení St. Paul de Lyons desátého února 1951, mohl na obviněném zřetelně vidět známky násilí, kterého se mu dostalo z rukou policie a informoval o tom předsedu kolegia advokátů, který okamžitě zprávu předal lyonskému prokurátorovi“.

Právníci dokument uzavřeli tím, že ,,… tedy ’přiznání’, získaná třetího a pátého února 1951 od Sabateho vyšetřujícím soudcem, nemohou být považována za autentická ani právoplatná, protože metody, jejichž pomocí byla získána, jasně nasvědčují, že tak došlo pomocí násilí“.

Třináctého listopadu 1952 vyšetřující soudce z Lyonu nařídil Sabateho propuštění. Nicméně ani toto rozhodnutí se neukázalo jako konečné, jak uvidíme později v našem příběhu.

Na počátku roku 1951 se ve Španělsku poněkud proměnila struktura hnutí odporu. Tajná práce různých antifašistických organizací po řadu let pomohla vyvolat všeobecný pocit nespokojenosti, který neustále vřel pod povrchem. Pouliční demonstrace se stávaly stále efektivnější.

Obzvláště v Barceloně lidové nálady explodovaly naprosto spontánním způsobem během protestních demonstrací proti společnosti, provozující tramvajovou dopravu. Zahájili je studenti, ale postupně se zapojila celá cestující veřejnost a pracující třída. Pasažéři tramvají se uchýlili k originální taktice, aby vyjádřili svoje znechucení (tramvajová společnost si účtovala mnohem vyšší jízdné, než například v Madridu) - bojkotovali tramvaje. V druhé polovině února incidenty v souvislosti s tímto sporem dospěly na svůj vrchol a po 23. únoru téměř všechny tramvaje ve městě jezdily prázdné. To poskytlo další popud pro ilegální organizace, podílející se na boji proti režimu.

Agitace proti Tramvajové společnosti vedla dvanáctého března k vyhlášení generální stávky v Barceloně. Více než 30.000 dělníků vyšlo do ulic, aby projevilo opozici nejen vůči jízdnému, ale také zvyšujícím se životním nákladům a především katastrofální vládě generála Franka. V průběhu stávky bylo široce distribuováno mnoho cyklostylovaných letáků a jeden (který ve skutečnosti nevzešel z řad anarchistických organizací), říkal:

Para arreglar lo de los tranvias
id a buscar a Facerias
Contra el Requete
Viva Sabate!

Což hrubě přeloženo znamená:
Když tě trápí tramvaje,
Facerias tvůj člověk je
Třeste se fašisté,
Ať žije Sabate!

Barcelonský lid instinktivně věděl, kdo jsou skuteční bojovníci za svobodu.

Stávka se rozšířila do Badelony, Torrasy, Sabadelu a Manresy a 13. března do ulic vyšlo 150.000 dělníků. Vláda soustředila všechny síly na obranu katalánské metropole. Z Madridu bylo vypraveno speciálním vlakem 1.000 příslušníků Policia Armada. Dalších 2.000 přijelo ze Zaragozy a Valencie. Do barcelonského přístavu vplul křižník Mendez Nuňez a torpédoborce Elcano, Gravina a Liniers, nesoucí jednotky námořní pěchoty. Ti posílili pouliční hlídky armády a policie.

Barcelona na sebe vzala podobu dobytého města. Obyčejní chodci byli zastavováni a vyslýcháni a zakrátko se cely katalánských policejních stanic zaplnily zatčenými dělníky. Přestože stávka nemohla trvat delší dobu, přinejmenším demonstrovala režimu, který až do té doby víceméně prosadil vše, že jeho nároky na lidovou podporu jsou naprosto vylhané. Toto znovuobjevení masové akce pracující třídy znamenalo odstranění civilního guvernéra Eduarda Baez Alegria, který byl nahrazen generálem Felipem Acedo Colunga, mužem, který se již vyznamenal svoji nenávistnou a krutou perzekucí pracující třídy v Asturii v období následujícím hornické povstání z října 1934.

 Kapitola - 11 - Zoufalství

Výsledkem těchto zkušeností s francouzskými úřady bylo, že Sabate žil pouze nadějí na to, že jednoho dne bude zformována organizace, schopná podnikat ve Španělsku podvratné a guerillové akce. Za tímto účelem pracoval déle než šest let, ale organizace v exilu zůstala v této otázce rozpolcená a nerozhodná a neučinila naprosto žádné konkrétní pokusy zaplnit toto organizační vakuum. Byla zcela spokojená s tím, jak se usadila v pasivní byrokratické existenci ve své nové zemi. Pro El Quica ale pohodlný život představoval nesnesitelné trápení. Když dokončil pětileté období nuceného pobytu v oblasti Dijonu, jeho krev přímo vřela. Na jaře 1955 se někteří aktivisté Španělského libertinského hnutí (MLE), vedení El Quicem, rozhodli jednat z vlastní iniciativy a na vlastní odpovědnost, aniž by do svých aktivit zapojili organizaci, ale zároveň si udrželi pevný důraz na anarchistické ideály. Vytvořili „Iberskou federaci anarchosyndikalistů“, jejímž heslem bylo „Kultura a akce“.

Netrvalo dlouho a vyvstaly problémy mezi Sabatem a organizací v exilu. El Quico, který nezamýšlel vyvolat rozkol, po diskusi se sekretariátem inter-kontínentální komise CNT-FAI, přejmenoval organizaci na „Anarchosyndikalistické skupiny“. Dokonce i tehdy se od nich oficiální organizace v exilu stále distancovala a napadala je.

Víme, že Sabate neuvažoval o jakýchkoli jiných akcích než těch, které by se odehrály přímo na bojišti - v samotném Španělsku. Jeho myšlenkou bylo prostřednictvím „Grupos Anarco- Sindicalistas“ vytvořit ve Španělsku organizační a bojovné podmínky pro další akce. „Grupos“ byly původně vytvořeny ze soudruhů, žijících v exilu a později i těch ze Španělska. Jejich smyslem bylo jednat jako těžiště boje proti frankistickému režimu.

Sabateho cíl byl vždy jasně stanoven - jednat! Na mysli mu nikdy nevytanula myšlenka vytvořit si vlastní organizaci, soupeřící se mateřskou základnou. Sabate náležel tělem i duší k CNT a jeho jedinou touhou bylo učinit z ní efektivní nástroj třídního boje - navrátit ji sílu, o kterou nikdy neměla přijít. Navzdory tomu všemu, když se vrátil do Španělska jako delegát Anarchosyndikalistických skupin, neorganizoval nová uskupení jejich jménem, ale namísto toho přijal úkol vytvořit lokální federace CNT. Lidé, které oslovil, přirozeně zcela souhlasili s jeho myšlenkami ohledně akce.

Sabate, který obhajoval pouze plány a projekty, které byl osobně připraven provést, dorazil do Barcelony 29. dubna 1955 ve skupině čtyř soudruhů. Během jeho nepřítomnosti se v Katalánsku věci příliš nezměnily. Guvernér Felipe Acedo Colunga byl chlubivý šarlatán, muž, intoxikovaný mocí a důležitostí, který uděloval tvrdé tresty dokonce i vlastním pochlebovačům. Věci se nezměnily ani na policejním ředitelství kromě toho, že po čtyřech letech diktátorských aktivit odešel Jose Luis Albert. Byl povýšen do funkce guvernéra Orense a jeho pozici na policejní centrále převzal Fernando Vives Camino, syn generála Vivese z vojenské právní služby, kterému se jako daňovému poradci generála Emilia Moly y Vidal ze Severní armády během občanské války podařilo dostat na ministerstvo financí a následně získat obrovské jmění.

Sabateho skupina sebou přivážela bohatou zásobu zbraní a propagačního materiálu, věnovanou přáteli před odjezdem. Jejich batohy byly většinou plné výtisků čtyřstránkové publikace El Combate, nesoucí podtitul „Orgán Anarchosyndikalistických skupin“. Tyto výtisky představovaly část prvního vydání novin a byly datovány prvního května 1955. Jejich hlavním cílem bylo pozvednout První Máj - historický den boje pracující třídy - zpět na místo, kam právem náleží. V El Combate byl připomínán původ svátku pracující třídy - chicagští mučedníci, historie CNT a participace konfederace na boji za práva pracujících. Noviny byly zakončeny výzvou k lidu, aby byl aktivní na třech polích: v CNT, v přímé akci proti utlačovatelům lidu a v boji za svobodu.

Dva ze čtyř soudruhů zůstali v Tarrase, než je Sabate požádá o pomoc. Je přirozené, že po tak dlouhé nepřítomnosti bylo klíčově důležité ujistit se, zdali kontakty stále existují a jsou ochotné podílet se na jeho plánech. Skupina investovala téměř všechny prostředky do výbavy pro expedici do Barcelony, nyní už prakticky neměla ani haléř a prvním imperativem tedy bylo rychlé obstarání fondů. El Quico a jeho přítel začali po určitých prvotních obtížích s obnovováním kontaktů ve městě brzy ráno 30. dubna šířit svoji propagaci. Unesli taxík a projeli s ním obvody Sans, Corts, El Born a Areo del Triunfo a Carmelo a všude, kam se dostali, distribuovali El Combate - a nezapomněli ani na Jefatura de Policia, guvernéra a další úřady v Barceloně, kterým poštou dorazilo několik výtisků.

Skupina později nasadila dosti originální metodu distribuce, která již pro ni nepředstavovala takové nebezpečí. Metoda spočívala v umisťování zamaskovaných balíčků letáků na střechy zaparkovaných automobilů, autobusů a tramvají takovým způsobem, že jakmile se vozidlo rozjelo, navlhčené balíčky postupně uschly a letáky se rozletěly do ulic Barcelony. Finanční situace se nicméně rapidně zhoršila. Jednou se Sabate nacházel v takové nouzi, že neměl dokonce ani na to, aby zatelefonoval oběma soudruhům do Tarrasy.

Pokud chtěl Sabate dostat do Barcelony celou skupinu, musel se zmocnit nějakých peněz. El Quico si jako vždy myslel, že nejlepší bude, když operaci podpoří nějaká banka - jeho jediný zdroj příjmů a to, co vždy reprezentovalo symbol kapitalismu a vykořisťování. Nicméně k provedení loupeže byly zapotřebí nějaké prostředky do základu a oba soudruzi neměli už ani těch pár drobných. Třetího května tedy Sabate a jeho přítel zastavili taxík a dojeli na Traversera de Gracia v Barceloně. Tam El Quico řekl řidiči, aby několik minut počkal. Vzal si připravenou nákupní tašku a zašel do obchodu s látkami nedaleko zeleninového trhu. Uvnitř si nechal zavolat vedoucího a ve chvíli, kdy se gentleman objevil, pronesl svoji proslulou větu. „Soy El Quico!“

Když vedoucímu sdělil, s kým má tu čest, vysvětlil důvod nečekané návštěvy. Vedoucí mu bez váhání vydal vše, co měl - nebo vše, co řekl, že měl - celkem 4.000 peset - a Sabate se radostně navrátil do taxíku. První věcí, kterou udělal, bylo, že zaplatil řidiči a pak ho poslal pro oba soudruhy, kteří čekali v Tarasse, aby se k němu mohli připojit ve městě. Všichni čtyři se setkali 6. května, přestože problém s penězi stále existoval. El Quico nicméně disponoval dalším plánem.

Později stejného dne si vzali taxík na Avenida de Jose Antonio Sicilia. Když projížděli okolo Hospital Clinico, řidič pojal určité podezření ohledně pasažérů. Patrně si povšiml, že jsou ozbrojeni. Náhle zastavil u obrubníku a řekl, ať počkají několik minut. O tom, že je má dovézt na stanovenou adresu, na Calle Mallorca, ho přesvědčila až namířená pistole. Tam se v čísle 117 na rohu s Calle Muntaner, nacházela pobočka Banco de Vizcaya. Jeden ze skupiny zůstal v taxíku, zaparkovaném poblíž vchodu a hlídal řidiče. Zbylí tři, všichni v košilích s krátkými rukávy, z nichž jeden nesl košík se zeleninou, vešli do banky a minuli dvojici příslušníků Policia Armada, konajících strážní službu u hlavního vchodu. Jakmile se ocitli uvnitř, všichni tři vytáhli z košíku samopaly a všem řekli, aby zůstali zticha. Jeden zůstal v hale a sledoval dva nic netušící policisty venku, zatímco další dával pozor na všechny lidi uvnitř banky a třetí šel s pokladníkem k sejfu. Pokladník, strachující se o život, sám pomohl naplnit přichystaný vak 700.000 pesety z trezoru. Když tuto operaci dokončili, stáhli se ke vchodu a všem přikázali, aby si lehli na zem a dodali, že prvního člověka, který vystrčí nos z banky, bez milosti zastřelí. Tři soudruzi pak s klidem odešli, policistům ještě na odchodu popřáli dobrého dne a odjeli v čekajícím taxíku. Jak se vzdalovali, jeden muž z banky vyběhl a křičel na policisty, ale bylo příliš pozdě, taxi se již ztratilo v provozu. Na křižovatce Calle Jose Antonio a Calle de la Diputacion dva ze soudruhů vystoupili a zastavili si další taxík. Zbylí dva pokračovali až na Avenida del Marques de Duero, kde zastavili před Cine America. Pak zaplatili dvaadvacet peset na taxametru a Sabate se smíchem řidiči předal svazek bankovek jako spropitné. Když řidič dorazil na policejní stanici, aby nahlásil celý incident, ke svému překvapení zjistil, že spropitné dosáhlo výše 7.600 peset!

Po této prácičce vedoucí obchodu s látkami obdržel poštovní složenkou 4.000 peset, částku, kterou „půjčil“ Sabatemu.

Sabate a jeden soudruh zůstali v Barceloně a další dva se vrátili do Tarrasy, aby se vyhnuli nevyhnutelnému policejnímu zásahu. Propagace, distribuovaná den před Prvním Májem policii pouze uvedla do pohotovosti. Odvážná loupež na Calle Mallorca již vyvolala všeobecnou mobilizaci barcelonských policejních sil. Policejní šéf Pedro Polo nařídil rozsáhlou razii. Rozkázal okamžitě zatknout všechny známé anarchisty, na které byly vedeny spisy ve snaze zjistit nějaké stopy pomocí toho, co nazval „výslechem“.

Razie ale nepřinesla ani tu nejmenší indicii, která by vedla ke zjištění pobytu Sabateho a jeho třech přátel, ale nakonec vedla 9. května k objevení tiskárny Solidaridad Obrera a zatčení sedmi soudruhů [15], kteří tam v okamžiku zátahu pracovali. Ti ale o aktivitách El Quicovy skupiny nevěděli vůbec nic. Noviny samotné se sice také věnovaly Prvnímu Máji, ale v čísle, které bylo vydáno druhý květnový týden.

El Quico pokračoval v plnění úkolu vytvořit další akční skupiny. Tato práce byla velice nebezpečná, protože policie sledovala všechny známé anarchosyndikalisty a zatýkala je okamžitě, když jejich aktivity posoudila jako ohrožení státní bezpečnosti.

Sabate byl jako člen CNT přinucen hledat podporu mezi členy organizace. Po setkání se sekretářem Regionálního výboru Katalánska si El Quico dohodl další setkání stejného odpoledne, aby detailně prodiskutovali akce, které navrhoval provést a úroveň, v jaké by měli spolupracovat. Setkání se mělo uskutečnit na Calle Wad-Ras, na východním konci města ve tři hodiny odpoledne. Sabate se neústupně odmítal scházet v kavárnách nebo dalších vnitřních prostorách, odkud bylo obtížné uprchnout v případě nastražené pasti. Pět minut před sjednanou dobou El Quico projel ulicí v taxíku, aby zkontroloval místo, protože jako obvykle nikomu zcela nedůvěřoval. Na obou stranách ulice si povšiml podivně velkého počtu lidí, vyhlížejících jako stavební dělníci. Pro tuto denní dobu to bylo neobvyklé a Sabate pojal podezření. Řekl řidiči, ať zastaví krátce od místa setkám a poručil mu, aby čekal. Vyšel směrem ke skupině mužů, kteří mezi sebou o něčem ohnivě diskutovali. Minul muže v kabátě, který podle všeho na někoho čekal, ale náhle ho začal sledovat. Sabate došel na roh Calle de Luchana, kde spatřil nákladní vůz plný policistů. Uvědomil si, že se jedná o pečlivě připravenou past.

Policisté v nákladním voze nicméně nespatřili, jak Sabate přijíždí a mysleli si, že se jedná pouze o někoho, kdo žije v ulici a vyšel ven za svými záležitostmi. Policista v civilu dostal od kolegů signál, aby se vrátil na své místo. Možná se mu to zdálo divné, ale nepochybně si myslel, že kolegové vědí co dělají a bez námitek se vrátil na místo. Sabate ušel ještě několik metrů, pak se obrátil a šel zpátky. Ve tu chvíli spatřil sekretáře, jak jde proti němu a srdečně se s ním pozdravil, aniž by dával najevo nějaké podezření. Jak oba muži přicházeli k taxíku, informoval sekretáře, že jsou úplně obklíčení policií,

„Nemožné“, řekl sekretář, „museli vás sledovat!.“

„Nikdo mě nesledoval“, řekl El Quico. „Teď už ale nemáme čas, abychom o tom hovořili, jděte a neotáčejte se.“ V taxíku Sabate řekl řidiči, aby se rozjel, pak otevřel kufřík, vytáhl samopal Sten-gun, k úžasu řidiče i sekretáře pažbou rozbil zadní sklo, aby byl připraven na jakoukoli eventualitu, protože policejní náklaďák je sledoval. Když dojeli k nemocnici Santa Cruz y San Pablo, Sabate řekl řidičovi, aby zabrzdil. Chtěl svému společníkovi poradit, aby se okamžitě dal na útěk, ale nevyřčená rada by byla stejně nadbytečná, sekretář již měl ruku na dveřích a byl venku z auta, ještě než se Sabate stačil nadechnout. Sabate se neubránil úsměvu. Sekretář Regionálního výboru naskočil do dalšího nedaleko stojícího taxíku a zmizel. Sabate zůstal se svým Sten-gunem připraveným k palbě a čekal na policejní náklaďák, pomalu se přibližující po ulici. Když dojel na dostřel. Sabate vyskočil na silnici a zahájil palbu, přičemž rozstřílel přední sklo. Jak vozidlo se skřípěním brzd zastavilo, řidič se zhroutil na volant a policisté vyskákali a zalehli. Taxík, který přivezl Sabateho a sekretáře, odjel vysokou rychlostí a řidič za těchto okolností ignoroval jízdné na taxametru. V této zvláště kritické chvíli El Quico najednou zjistil, že mu došly zásobníky. Vypálil několik ran ze své pistole Colt, aby odradil pronásledovatele a byl pryč než policisté mohli sebrat odvahu vyrazit za mm. Za prvním rohem se skrčil u zdi, dokud neuslyšel přibližující se zvuk běžících mužů. Počkal, až od něj byli vzdáleni jen několik metrů a pak jim vyběhl naproti se samopalem za-

loženým do ramene, jako kdyby je měl v příští vteřině skosit. Policisté se v reakci na toto nečekané zjevení obrátili a upalovali tam, odkud přiběhli, což Sabatemu poskytlo několik minut, aby je úplně setřásl a úspěšně uprchl. Proběhl nedalekou ulicí zastavil projíždějící auto pomocí namířené pistole a sedl si za řidiče, rozkázal mu, ať na prvním rohu zahne doleva, objede blok a zastaví před nemocnicí, kde bylo stanoviště taxíků. Poté, co několikrát vyměnil taxíky, považoval za bezpečné vrátit se domů. Sabate z incidentu vyvodil následující: policie neznala identitu muže, který se měl zúčastnit setkání na Calle Wad-Ras, protože pokud by věděla, že se jedná o něj, přivítání by vypadalo poněkud jinak. Policejní přístup naznačoval, že nového člověka zamýšleli spíše sledovat než zatknout a šlo jim pouze o rozšíření sítě, aby mohli dostat pod svůj dohled celou organizaci s úmyslem zasáhnout jedním úderem všechny existující nebo vytvářející se skupiny hutí odporu. Sabatemu se znovu téměř neuvěřitelným způsobem podařilo obelstít smrt.

Mezi různým harampádím, které Sabate nashromáždil během svého nuceného setrvám ve Francii se nacházel i jeden podomácku vyrobený minomet. Byl zkonstruován, aby vystřeloval projektily, naplněné propagačními materiály na vzdálenost větší než 200 metrů. Ve vzduchu explodovala náložka a rozptýlila letáky na rozsáhlé ploše. Tato novátorská metoda šíření propagačních materiálu byla odzkoušena během Frankovy návštěvy Barcelony 28. září 1955. Sabate si najal taxík se stahovací střechou a řidičovi vysvětlil, že pracuje pro ministerstvo informací a šíří oficiální propagandu mezi lidmi z Barcelony na podporu Caudilla. Občané byli mimořádně překvapeni, když viděli, jak z oblohy padají tisíce podvratných letáků, vytištěných na hezkých mnohobarevných papírech a psané v katalánštině i španělštině. Sabate tyto materiály podepsal jako „Anarchistické hnutí – informační komise“. Nepřidal na ně symbol konfederace a ani se nezmiňoval o organizacích Španělského libertinského hnutí. Sabate na boj proti Frankovi nikdy nepohlížel ve světle skupinové nebo organizační politiky. Jeho jediným zájmem bylo vytvořit všeobecné povstalecké ovzduší. Vítězství pro něj nespočívalo v uchopení moci ve jménu politické nálepky nebo tendence, ale zapojení všech lidových sil do boje proti tyranii.

Je naprosto jisté, že Sabate nebyl žádný elitář. Lépe než kdokoli jiný věděl, že režim generála Franka může být svržen pouze masovou lidovou akcí. Nicméně jako zkušený muž, který viděl, jak anarchosyndikalisté během občanské války dělají velké množství chyb, rovněž věděl, že je ještě obtížnější uhájit vítězství, než jej dobýt.

Sabate si uvědomoval, že nejlepší zárukou svobody je silná odborová organizace CNT, bojovná a schopná nejen provést, ale rovněž ubránit revoluci, kterou se nepřátelé pokusí zničit již následujícího dne. Nikdy nezapomněl na politiku a pozice Komunistické strany během občanské války, která se na základě Stalinových příkazů soustředila na kontrarevoluční aktivity a totálně zničila revoluční morálku lidu, což nevyhnutelně vedlo k porážce. Sabate by spíše zvolil smrt, než aby se dožil opakování těchto tragických událostí. Právě z tohoto důvodu zasvětil život vytváření skupin, které by tvrdě odporovaly váhavosti tváří v tvář nebezpečí. Proto šířil dvojí odlišnou propagací - jednu typu všeobecné antifašistické propagace a druhou, například v podobě El Combate, předkládající konkrétní a specifické anarchistické myšlenky.

Druhé číslo El Combate vyšlo v červenci a třetí následovalo v říjnu. Obě byly dvoustránkovým vydáním a publikace se objevila celkem čtyřikrát. Po zničení podzemních novin Solidaridad Obrera [16] Sabate ještě vytiskl speciální nečíslované vydání bez datace, v němž mimo jiné uváděl:

„Toto je varování. Když se zmocnili naší Soli a uvěznili členy CNT, kteří ji vydávali, tak zatýkali bezbranné lidi. Pokud si přijdou pro nás, najdou nás se zbraněmi v rukou, dokonale připravené bránit se proti organizovanému státnímu násilí za použití obranného násilí organizované pracující třídy“.

Můžeme vidět, že Sabate se zmiňuje o novinách CNT jako o „naší Soli“ a po celý svůj aktivní život považoval vše, co zasahovalo jeho organizaci také jako svou osobní záležitost.

Kromě těchto „publikačních aktivit“ Sabate rovněž nahrál řadu projevů na páskový magnetofon a velice často neočekávaně dorazil na veřejná místa, kde se pravděpodobně budou nacházet velké skupiny pracujících - tovární kantýny apod. - a začal přehrávat své pásky. Dělníci na obědě pak slyšeli slova, která byla v tehdejším Španělsku na veřejnosti téměř nepředstavitelná. El Quico se rychle stával legendou po celém Španělsku. V Katalánsku z něj byl vyroben „Veřejný nepřítel číslo jedna“.

Samozřejmě měl také své kritiky a ti se nacházeli, ačkoli to zní neuvěřitelně - i v řadách Španělského libertinského hnutí ve Francii [17]. Zde byly Grupos Anarco-Sindicalistas odsuzovány jako samozvané a jeho aktivita tvrdě kritizována. Sabate byl dokonce obviňován z odpovědnosti za policejní zátah na Solidaridad Obrera. Ze všech stran se na něj valila obvinění z nezodpovědnosti, nerozumného chování a pokusu vyvolat rozkol ve hnutí. Jako příklad těchto divokých obvinění budeme citovat z Agendy a Zpráv VII. Mezinárodního kongresu skupin, konaného v červenci 1956. Inter-kontinentální výbor FAI do své zprávy začlenil množství odstavců převzatých ze staršího rozhodnutí, přijatého na plenárním zasedání výboru v roce 1951, uvádějících, jaký druh aktivit by měl být prováděn ve Španělsku. To byla předehra k záštiplnému a zlovolnému útoku na Sabateho a Grupos Anarco-Sindicalistas. Výbor FAI rovněž ve zprávě reprodukoval pasáže z posledního oběžníku, distribuovaného Grupos Anarco-Sindicalistas, po čemž následovaly tyto řádky:

„Všichni soudruzi, aktivní v naší Organizaci, vědí, že vždy měli a stále mají právo svobodně vyjadřovat jakékoli pociťované pochybnosti - což je právo, které se nikdy nikdo nepokusil omezit. Na co ale nikdo nemá v našem hnutí právo, je rozdělovat jej a způsobovat rozkol a vytvářet Organizaci v organizaci. Přesně to učinil Georges Fontenis Francouzské anarchistické federaci (FAF) vytvořením OPB [18]. Ve svém důsledku pisatelé zmíněného oběžníku žádají hnutí o totéž.

Všechny skupiny a aktivisté by si měli uvědomit vážnost následků tohoto oběžníku a odpovědnost, kterou na sebe mohou vzít jeho autoři. Měli bychom ještě dodat, že tato ’svérázná’ federace vydala nepříliš rozsáhlou tiskovinu, nazvanou El Combate, orgán Anarchosyndikalistických skupin. Je ověřenou skutečností, že do přípravy prvního čísla těchto novin byl zapojen Fontenisův blízký přítel - obdivovatel člověka, který vyvolal rozkol ve FAF a vytvořil Federation Communiste Libertaire, která postupně úplně přešla na pozice trockistů.

Konečně další tiskovina, používající titul Ruta, se sama stylizuje jako Tiskový orgán Španělské libertinské komunistické federace, sekce Libertinské komunistické Internacionály. Nevěříme, že tento titul má něco společného s El Combate, pokud se ovšem Fontenisova frakce a OPB nepokoušejí klást návnady a nedoufají, že vyvolají rozpory a zmatek tím, že pro své účely využijí aktivit našich nezodpovědných soudruhů.“

Autoři této zlovolné pomluvy se podepsali jako „P.T.& C.“ a byli členy Informačního výboru FAI. El Quico se marně snažil bránit proti těmto nepodloženým obviněním a napsal mnoho dopisů organizacím, aby vysvětlil svou pozici. Nebylo to k ničemu. Aby se řádně obhájil, zřejmě bylo nezbytné, aby opustil práci v podzemním hnutí odporu ve Španělsku a začal hrát sterilní a destruktivní hru na oběžníky a proti-oběžníky. Těžce zasažen, stejně jako velké množství dalších soudruhů ve stejné době, rozhodl se pokračovat v tom, co dělal a spolehnout se pouze na dobrou vůli těch lidí – a takových bylo velmi mnoho - kteří byli ochotni pomoci mu v jeho boji. Anarchosyndikalistické skupiny nakonec přestaly být aktivní v zimě 1956/57 následkem krutých represí. Během tohoto období bylo v různých oblastech Katalánska zatčeno 43 aktivistů CNT a obviněno z ilegálního organizování a především konspirování s Franciscem Sabate proti státní bezpečnosti.

Organizátor a vůdčí duch Grupos ve Francii se stal také obětí represí v této době po objevení velkého skladu zbraní poblíž francouzské hranice. Byl odsouzen v nepřítomnosti 28. května 1957 k jednomu roku vězení, proti čemuž se odvolal. Jeho odvolání bylo vyhověno a dvanáctého listopadu byl zahájen nový proces, v němž byl odsouzen k osmi měsícům a pěti letům omezení pobytu. Propuštěn byl v červenci 1958.

Jose (Lluis) Facerias přebýval ilegálně v Itálii od února 1952, ale během tamějšího pobytu udržoval úzké kontakty se soudruhy ve Španělsku a Francii. Po výměně dopisů se Sabatem se rozhodl vrátit do Španělska a znovu zahájit ozbrojený boj. Nakonec tedy Facerias a jeden italský soudruh v únoru 1956 překročili francouzsko-italskou hranici, kde na ně podle předem připraveného plánu čekal Sabate s nákladním vozem, kterým je dopravil do úkrytu na území Francie. Dohodli se, že se stanoveného data sejdou poblíž španělské hranice. Předtím, než znovu překročí Pyreneje, se Facerias měl setkat se soudruhy v Paříži, Toulouse a všemožně jinde, aby zjistil, co se děje v organizaci ve Francii, od níž byl tak dlouho odloučen. Místem, na kterém se měli sejít před vstupem do Španělska, byla horská chata La Graboudeille, nacházející se několik málo kilometrů od hranice. Vlastnil ji Francouz jménem Michel Guisset, který zde žil se svou ženou a dětmi. Sabate se s touto rolnickou rodinou seznámil již před více než deseti lety, kdy v oblasti pracoval jako mechanik, kladoucí komunikační kabel pro wolframový důl v Costabonne. Oblast znal jak své boty a představovala skutečně ideální místo pro tajné překročení hranice. Mas Graboudeill byla položena asi sedm kilometrů od termálních lázní La Presto. Mezi Mas a hranicí zbývalo překonat dva kilometry a tam pět set metrů od hranice ležel pouze jeden dům, vlastněný Guissetovým bratrem. Mezi Mas a lázněmi se nacházel rovněž pouze jeden dům, La Barragane, náležící Guissetově sestře. Směrem na sever, východ a západ byla země holá a neobývatelná - s výjimkou několika ovčáků a jejich stáda - ale snadno překročitelná.

Skupina, skládající se ze Sabateho, Faceriase, italského soudruha a Angela M. U. se sešla v La Graboudeille a prodiskutovala své plány. Jak jsme již viděli, Sabate nyní působil nejen mimo organizaci, ale v protikladu vůči jejím rozhodnutím. Tato pozice způsobila, že zahořkl a řídil se zásadou, že jeho nepřátelé by neměli vědět vůbec nic o jeho aktivitách - a to včetně nepřátel z výborů MLE-CNT ve Francii - požádal Faceriase, aby slíbil, že toulouskému výboru neřekne nic o chystané výpravě do Španělska a nebude ani kontaktovat jeho členy. Facerias se nicméně již setkal s členy Interkontinentálního sekretariátu FAI před setkáním se Sabatem v Mas a aby se vyhnul hádkám, neřekl mu o tom. Oba měli na Výbory podobný názor, ale Facerias, který na sebe ještě nepřivolal hněv Výborů v exilu, se k nim choval s mnohem menší zahořklostí a doufal, že jednoho dne bude možné sjednotit všechny organizace pracující třídy, operující ve Španělsku a v zájmu španělského lidu. Jeho názorům se dostávalo určité podpory, byť jen slovní, což ho vedlo ke snaze vést určité koordinační aktivity, k nimž byl velmi dobře uzpůsoben. Snažil se tedy vyhnout radikálnímu rozchodu s jinými sekcemi organizací.

Skupina dorazila do Barcelony bez obtíží, ale netrvalo dlouho a Sabate objevil „nečestnost“ svého přítele. V Barceloně na něj čekal v jedné z mrtvých schránek dopis od přítele z Toulouse. Ten mu detailně popsal Faceho návštěvu v sídle Výboru na Rue Belfort. Když El Quico dočetl, ztratil veškerou důvěru. Sabate byl ve vztazích s lidmi mimořádně důsledný a považoval to za naprostou zradu důvěry, kterou do Faceriase vložil a po divoké diskusi, která se rychle zvrhla v hádku, se oba muži rozloučili - naneštěstí navždy. Oba z nich litovali tohoto hloupého incidentu. Později, když k Sabatemu dolehla zpráva o Faceriasově smrti, plakal, jakoby ztratil dalšího bratra.

Facerias se nyní ocitl osamocen ve Španělsku s italským soudruhem, který ho doprovázel a měl k dispozici pouze zbraně a nějaké peníze, které jim dal Sabate. Po tak dlouhé nepřítomnosti a bez jakýchkoli skutečně bezpečných kontaktů nebylo mnoho, co by se dalo provést. Poté, co se rozešel se Sabatem a při vědomí, že pokud zůstane v Barceloně, bude se s ním setkávat, se s hořkostí rozhodl vrátit se do Itálie, což učinil v březnu. Sabate navzdory všem obviněním a ránám osudu pokračoval v organizování katalánského hnutí odporu. V době, kdy všichni ostatní se vzdali snů o zahraniční intervenci, byl přesvědčen o tom, že povstání proti Frankovi je na obzoru. Objem peněz, které vložil do činnosti výsledkem této víry, byl neskutečný - přímo vyvlastněný z bank. Pokud se jednoho dne někdo pokusí provést audit Sabateho finančních „operací“ v Katalánsku, výsledky budou ohromující!

Tyto fondy nicméně byly všechny použity na guerillovou infrastrukturu a Sabate se jich nedotkl, dokonce ani pro své osobní potřeby, které byly nepočetné. Sabate ani nekouřil ani nepil alkohol a na výdaje domácnosti stejně jako náklady výchovy a vzdělávání dětí, vydělávala Leonor, která pracovala jako uklízečka. Není zapotřebí zdůrazňovat, že částka, kterou si Leonor vydělala, stále nestačila pro celou rodinu, ale Sabate ani nepomyslel na to, že by si vzal něco z prostředků, získaných z loupeží pro potřebu svoji nebo své rodiny.

Velkorysé plány, které Sabate připravil, nemohly být financovány pouze z těchto aktivit. Později uvidíme jak hrozné represe následovaly v oblastech, kde prováděl své operace, které přivedly stovky soudruhů do frankistických vězení. Jednou z věcí, kterou se Sabate ve Španělsku neustále zabýval, bylo vytvoření efektivní infrastruktury pro městskou guerillu - budování základen, organizování skupin a kontaktů - za účelem zajištění toho, že když konečně přijde den, anarchisté budou v dostatečně dobře zorganizovaném postavení, aby diktatuře zasadili ránu z milosti.

V souvislosti s těmito skupinami je důležité zmínit se o jedné věci. Kromě šíření propagace a všeobecných osvětových kampaní ve svých oblastech nikdy neprováděly jiné přímé akce. Vnější skupiny ani nepodporovaly finančně akční skupiny. Důvodem bylo, že Sabate na základě svých dlouholetých zkušeností věděl, že tato metoda podpory, rozumná za podmínek legality, byla mimořádně kontraproduktivní v případě tajných operací, protože posloužila jedině k tomu, aby policie získala povědomí o struktuře organizace a mohla ji rozbít kdykoli by se cítila ohrožena její existencí. To pak mohlo představovat fatální zásah, zvláště když si představíte objem času a práce, věnované na vybudování organizace hnutí odporu.

Z tohoto důvodu tedy všechny peníze, získané z expropriací, byly věnovány na financování tajných sítí, propagaci, cestovní náklady, zbraně a výbušniny, falešné doklady, pomoc vězňům atd; a ze stejného důvodu Sabate a všichni další aktivisté byli španělským tiskem haněni jako „bandité“. Tehdy stejně jako dnes bylo nejvlastnější součástí vládní politiky zakrývání existence revolučních skupin a aktivit pomocí jejich mediálního prezentování jako zločinecké činnosti. Na druhé straně se ani španělský exilový anarchistický tisk nesnažil ospravedlnit expropriace jako součást revolučního třídního boje a nezbytnost této aktivity na podporu městských guerillových skupin v jejich boji proti terorismu a banditismu Frankovy vlády. V této době ještě revoluční hnutí nemohlo čerpat z prací a myšlenek brazilského revolucionáře Carlose Marighely [19], který v roce 1968 ve své knize Guerilla Operations and Tactics uvedl následující definici:

„Expropriace jsou ozbrojené operace a guerillová taktika, uplatněná za účelem financování, podpory a postupu hnutí směrem k revoluci“

Jak jsme již řekli. Sabate financoval aktivity skupin pomocí velkých španělských bank, továren, velkostatkářů a průmyslníků, ale jakkoli velké množství peněz tyto operace přinášely, stále to nebylo dost pro potřeby skupin. Po rozchodu s Faceriasem se El Quico rozhodl šířit propagaci ve prospěch aktivistických skupin v Barceloně a přiléhajících městech a vesnicích.

Dvacátého prvního března 1956 Sabate procházel ulicemi Barcelony, když pomocí šestého smyslu, který si rozvinul během dlouhých let života v nebezpečí, vycítil, že je sledován. Několikrát se zastavil, aby se přesvědčil, ale nezjistil nic podezřelého. Nicméně instinktivně věděl, že nablízku číhá nebezpečí a společně se svým soudruhem, který ho doprovázel, prošli komplikovanou trasu, aby se ujistili, že se nejedná pouze o někoho, kdo náhodou jde stejným směrem. Zahnuli za roh a Sabate řekl soudruhovi, aby pokračoval v chůzi a sám zůstal u zdi. Netrvalo dlouho a věděl, že není pouze příliš paranoidní. Někdo najisto přicházel jeho směrem. Muž, který je sledoval, vyšel zpoza rohu a náhle se střetl s pátravým pohledem dvou tmavohnědých očí a hleděl do ústí samopalu. Sabate požádal o jeho doklady, ale jednalo se o dlouholetého policejního inspektora Jose Gomez de Lazare y Hernaiz [20], který poté, co překonal počáteční překvapení, sáhl po pistoli. El Quico okamžitě vypálil a inspektor padl mrtev na cestě k Montjuicu ve čtvrti Pueblo Seco.

Policie věděla, že Sabate i Facerias se oba nalézají v Barceloně, ale již netušila, že po příjezdu se rozdělili. Následujícího dne noviny přinesly fotografii obou mužů, kteří byli společně obviněni z inspektorovy smrti. Fotografie Faceho byla policejního původu, protože v roce 1946 si již odpykával trest za nezákonné držení zbraní a šíření ilegální propagace. Sabateho fotografie ale pocházela z jiného zdroje. Španělská policie nikdy neměla příležitost si ho vyfotografovat a jediná Sabateho podobenka se nacházela ve Francii. Solidarita mezinárodních policejních sil se s ubíhajícími léty neustále zesilovala.

Sabate jako obvykle pociťoval nedostatek nezbytných fondů pro práci, kterou si předsevzal odvést. Před vstupem do Španělska s Faceriasem naplánovali přepadení pobočky Centrální banky na Calle Fusina. Vzájemný rozchod ho ale přinutil určitým způsobem změnit plány, ale nepustil věc ze zřetele. Provedl ji s neuvěřitelnou odvahou a zručností.

Pobočka se nacházela nedaleko tržiště Bome a 23. května si Sabate a Angel, nesoucí velký nákupní košík, zastavili taxík a požádali řidiče, aby zaparkoval nedaleko banky. Hustě pršelo a příslušníci Policia Armada, kteří normálně patrolovali před bankou, byli uvnitř za otočnými dveřmi a stáli v hlavní hale poblíž pokladny.

Jakmile se El Quico octl uvnitř, vytáhl zpod kabátu samopal Thompson. Jeden z policistů okamžitě sáhl po zbrani, ale Sabate rychle zareagoval a udeřil ho do ruky a přinutil pistoli upustit na podlahu. Pak odzbrojil druhého a vzal si jejich pistole.

Banka byla přeplněna klienty. Sabate všechny lidi - klienty, pokladníky a strážce - seřadil ke zdi. Jeho soudruh Angel mezitím s velkým košíkem obíhal přepážky (ve spěchu přehlédl dosti značnou částku). Pak košík zavřel a stáhl se k čekajícímu taxíku, zatímco El Quico kryl ústup. Poté, co Angelovi poskytl dostatek času, aby se vzdálil, vytáhl něco, co vyhlíželo jako výbušné zařízení s krátkou roznětkou, kterou zapálil a umístil do hlavního vchodu a lidem řekl, aby se drželi co nejdál od dveří, jak bude možné a lehli si na zem, protože bomba za několik vteřin exploduje. Klienti, strážci i úředníci zalehli a Sabate klidně došel k taxíku, jehož řidič čekal, naprosto si nevědom toho, co se mezitím odehrálo. Roznětka dohořela celou svoji délkou, ale s napětím očekávaná exploze nenastala.

Když jí pyrotechnici převezli do nedalekého parku, aby ji rozebrali, nalezli uvnitř písek a krátký vzkaz „Abyste věděli, že nejsem tak krvežíznivý, jak tvrdíte“, podepsaný „Analfabet“. „Krvežíznivý“ a „Analfabet“, byly některé z obvyklých epitet, kterými Sabateho častoval oficiální tisk.

Sabate se společně s Angelem M. vrátili do Francie 26. července 1956, ale Angel byl naneštěstí zatčen, když osamoceně přecházel hranici a protože u sebe neměl žádné doklady, byl převezen na policejní stanici Prats-de-Mollo. Mezi jeho věcmi byla objevena pistole Star ráže 9mm a byl obviněn z nezákonného držení zbrani a překročení hranice. Soud nakonec souhlasil s tím, že existují polehčující okolnosti a poslal ho do vězení na dvanáct dní.

Organizace v exilu mezitím nevyřešila ani jeden ze svých vnitřních problémů. Na jedné straně existovaly početné výbory a komise, jako například oficiálně uznávané MLE/CNT nebo tolerované jako FIJL-FAI. Na druhé straně zde bylo mnoho soudruhů, kteří na nejrůznějších shromážděních neúspěšně argumentovali ve prospěch oddělení těchto „legálních“ aktivit - s jejich byrokracií a nekonečnými setkáními, konferencemi a zasedáními výborů - od ilegální, ale konstruktivní práce na hnutí odporu. Apatie většiny exilových členů hnutí však byla taková, že to byla byrokracie, kdo byl pevně v sedle. Pokud by se byrokracie rozhodla zformulovat a uskutečňovat jakoukoli bojovnou politiku, mohla by snadno probudit většinu členů z apatie. Nicméně její zaječí povaha a zlovolné denunciace, namířené proti všem, kteří odmítali akceptovat její autoritu, sloužily jako výmluva pro nekonečnou apatii většiny. Hnutí upadlo až do tak směšných abstrakcí jako diskusí o postoji organizace v případě propuknutí další světové války, spíše než aby přijalo jakákoli rozhodnutí vzhledem k válce, vyhlášené fašismu v roce 1936.

Sabate se do Barcelony vrátil v listopadu 1956 se dvěma muži - Angelem M. a Amadeem Ramon Valladar, známým spíše jako El Asturiano. Bylo to poprvé, co se Amadeo podílel na guerillové aktivitě v Katalánsku, ale byl již dlouhá léta aktivní v partyzánském boji v rodné Asturii, než se rozhodl přejít do Francie po zdecimování asturijských guerillových skupin v roce 1955. Ve Francii začal toužit po akci a neustále vyjadřoval přání obnovit boj proti frankistickému režimu a kontaktovat Sabateho. Amadeo byl přijat do skupiny a přestože jeho osobní motiv a nezodpovědnost způsobily několik menších incidentů se Sabatem, byl ochoten akceptovat, že peníze, získané skupinou, budou použity na propagaci a organizační aktivity. Kvůli tomu se rozhodl přivřít oči nad jeho nedostatky.

Na cestu se jako obvykle vydali z Mas Graboudeille. Brzy jim došly peníze a rychle tedy byly získány další. Tentokrát hnutí poskytla peníze stavební firma Cubiertas y Tejados z Barcelony. Ředitelství a finanční účtárna společnosti se nacházely na Calle Lincoln č. 12. Loupež byla naplánována pro tři muže. Sabate kvůli detailům loupeže sám vyšel do města a Angela a El Asturiana zanechal v Tarrase. Jakmile dokončil přípravy, zatelefonoval, aby se k němu přidali v Barceloně, kde se na počátku prosince 1956 znovu setkali. Operace byla naplánována na 22. prosince - nejlepší den pro nejvyšší zásilky s platy, které zahrnovaly i vánoční bonusy.

Loupež byla provedena s pečlivostí nájezdu vojenského komanda. Nejprve dorazili Angel a El Asturino a zkontrolovali, zda nedošlo na poslední chvíli k nějakým náhlým změnám v kancelářské rutině. El Quico dorazil v taxíku ve čtyři hodiny odpoledne, v dohodnutou dobu. Vystoupil nedaleko a šel přímo do kanceláří. Byl překvapen, že ho soudruzi nenásledují, takže se obrátil, aby zjistil, co nastalo za obtíž.

„Co se děje? Na co k čertu čekáte?“
„Uvnitř je příliš mnoho lidí“, řekl Angel.

Kanceláře Cubeirtas y Tejados byly zvláštní v jedné věci. Jednalo se o novostavbu s velkým okny a interiér byl snadno viditelný z ulice. Onoho dne se uvnitř kromě zaměstnanců nacházelo celkem čtyřiadvacet lidí, kteří z toho či onoho důvodu čekali ve foyer. Za hlavními dveřmi byl rozlehlý vestibul, kde stál pestře oblečný dveřník.

Sabate na poznámku svého přítele reagoval prudce slovy „Dělejte! O to se nestarejte! Jdeme dovnitř’“ Vyrazil jako první a oni ho následovali. Všichni tři muži byli bezvadně oblečeni. Od ostatních zákazníků se lišili pouze samopaly Thompson, které měli ukryty pod kabátem. Dveřník se jich zdvořile zeptal, co si přejí.

„Chtěli bychom hovořit se seňorem Guillenem“, řekl Sabate.
„Guillenem?“
„Ano, Guillenem“, odpověděl Sabate a zároveň, jako by to byla nejsamozřejmější věc na světě a klábosil se starým přítelem, položil ruku na dveřníkovo rameno, smál se, jakoby právě řekl nějaký vtip a zašeptal: „Pokud se chceš dožít penze, tak nedělej žádný hluk ani nic neobvyklého. Jen poslechni, co ti řeknu. Soy El Quico! Chápeš? Doprovoď nás do prvního patra, jako bychom byli zákazníci - a jdi před námi.“
„Prosím - mám ženu a děti…“
„Tak na to pamatuj. Jestli uděláš, co jsem ti řekl, pak je uvidíš. Pohni se!“ El Asturiano zůstal u dveřníkova místa, aniž by mu někdo věnoval sebemenší pozornost. Na levé straně haly začínalo schodiště, vedoucí do prvního poschodí a tři muži po něm vycházeli nahoru, v čele dveřník a ihned za ním Sabate s Angelem. Když došli do patra, octli se v malé místnosti se třemi dveřmi.
„Tiše zaklepejte na dveře po pravé straně“, řekl Sabate dveřníkovi.

Dveře se otevřely, Sabate vtlačil dveřníka do místnosti a následoval okamžitě za ním, svého Thompsona připraveného k palbě a naznačil pěti přítomným zaměstnancům, aby zůstali tam, kde zrovna jsou.

Jeho tón je přesvědčil. Postavil se ke zdi s rozkročenými nohami, aby ztratili rovnováhu a pak se otázali kdo z nich je pokladník. Ozval se jeden muž a ten podle El Quicových pokynů došel k trezoru, zabírajícímu celou jednu stěnu kanceláře. Po otevření dveří byla vidět jen další stěna, celá pokrytá poličkami se složkami dokumentů, ale tato část trezoru se naštěstí otočila a na druhé straně byly peníze. Sabate kryl úředníky svoji zbraní a Angel mezitím svazky bankovek házel do připraveného pytle. Téměř milion peset! Když byl pytel naplněn. Sabate úředníkům vysvětlil důvody loupeže. Řekl jim, že peníze budou použity na pomoc hnutí odporu proti Frankově fašistickému režimu. Když vyprázdnili sejf, nařídil, aby ho nenápadně doprovodili do přízemí, protože ještě než odejdou, navštíví hlavní pancéřovou pokladnu. K tomu, aby se všichni dostali do přízemí, bylo nutné znovu projít vestibulem. Když se dostali do foyer, kde zanechali El Asturiana, ke svému překvapení zjistili, že všechny zaměstnance a zákazníky postavil ke zdi a hlídal je s prstem hrozivě spočívajícím na spoušti samopalu.

Tento neočekávaný vývoj ukončil plány na návštěvu hlavní pokladny. V jakoukoli chvíli se mohl spustit alarm. Sabate rychle vzal nůž a přeřezal tolik telefonních kabelů, kolik mohl, ale bylo jich příliš mnoho a oni ztráceli čas. Na chodníku před budovou se mezitím shromáždil zástup lidí, kteří se na celé představení dívali skrz výlohy a smáli se. Patrně si mysleli, že sledují natáčení nějakého gangsterského filmu. Sabate shromážděným zaměstnancům a zákazníkům sdělil, že první člověk, který vystrčí hlavu ze dveří, už nebude mít možnost, aby o svém dobrodružství mohl někomu vyprávět. Angel vyběhl první s pytlem plným peněz k čekajícímu taxíku, který přivezl Sabateho. Řidič přirozeně vůbec nevěděl, co se děje uvnitř kanceláří.

„Nastartujte“, nařídil mu Angel.
„Cože?“, odpověděl řidič, já čekám na někoho jiného a vás vůbec neznám.“

Angel, aniž by ztrácel čas vysvětlováním, vytáhl Thompson a řekl „Teď už mě znáte?“

Zbylí dva dorazili téměř okamžitě a taxík odjel. Řidič si vcelku oprávněně postěžoval, že s ním bylo zacházeno poněkud hrubě. Sabate využil příležitosti a zeptal se El Asturiana, co se stalo v přízemí, když oni byli v prvním patře.

„Nějací lidé chtěli odejít - a já jsem musel vytáhnout zbraň, abych jim v tom zabránil!“

Nebyl čas na další diskuse a El Quico zůstal klidný, přestože El Asturianova nervozita mohla způsobit katastrofu. Dostal pokyny, aby nechal beze všechno lidi přicházet i odcházet, tak, aby si nikdo nevšiml, že se něco podivného děje.

Když dorazili na adresu, kterou udali řidiči, rozdělili se. Sabate taxikáři poradil, aby jel rovnou na policii a vyhnul se podezření, že je spolupachatelem loupeže. Později, poté, co několikrát změnili taxíky, se znovu setkali na předem dohodnutém místě.

Dalo se lehce předpokládat, že loupež, tak odvážná jako tato, provedená v tak velké a mocné společnosti za denního světla s tolika uloupenými penězi a uskutečněná pouze třemi muži, vyprovokuje totální policejní zátah - a samozřejmě, policie bude hledat El Quica.

Museli přirozeně zůstat několik dní v úkrytu, než znovu vyjdou do ulic - a tak strávili 23. a 24. prosince. Následujícího dne Sabate řekl přátelům, že vyráží na krátkou cestu do jedné z vesnic v provincii, kde musí vyřídit naléhavou záležitost. Poté, co trval na tom, že přátelé se za žádných okolností nevzdálí z místa, kde jsou, se Sabate v přestrojení za rolníka vydal na cestu a ještě odpoledne vyrazil zpátky. Když se vrátil, Angel M. byl pryč. Nejprve zuřil, ale když ubíhaly hodiny a soudruh se nevracel, rozhodl se vyjít ven a vyhledat ho. Se svou obvyklou obezřetností navštívil několik adres, na které se Angel mohl vydat, ale nikde po něm nebyla ani stopa. Přepadaly ho stále horší obavy a namířil si to k domu jedné vdovy, která se svým synem žila v centru Barcelony na Diagonal.

Jako obvykle namísto aby vstoupil dveřmi, prošel přes zahradu a zaklepal na zadní vchod. Dveře otevřel vdovin syn a když uviděl El Quica, nenápadně mu naznačil, aby utíkal. Sabate, jehož reflexy byly vždy rychlé, okamžitě uskočil na stranu a zaslechl, jak kolem něj zasvištěly kulky. Ve chvilce přeběhl zahradu a zmizel za zdí. Naštěstí pro něj policie obsadila dům, ale čekala v předsíni a předpokládala, že pokud se objeví, zaklepe na vchodové dveře. Jak se ale dozvěděli o domě? Na koho čekali? Zdálo se, že vše ukazuje na to, že Angel byl zatčen. Později bylo tajemství odhaleno. Úzká spolupráce mezinárodních policejních sil, o které jsme se již zmínili, umožnila policii zachytit v korespondencí mezi Francií a Španělskem adresu manželského páru, který bydlel na Traversa de Las Corts. Po loupeži v Cubiertas y Tejados policie ve dvě hodiny v noci 23. prosince přepadla dům. Podroben obvyklým výslechovým metodám, nájemce domu Miguel F. policii přiznal to, co již věděla - že Sabate občas dům používal jako „mrtvou schránku“. Bylo možné, že se Sabate objeví, takže policie zatkla pár a obsadila byt. Kvůli větší bezpečnosti obsadila také dům mužovy nevlastní matky - onen dům na Diagonal, kam Sabate dorazil a odkud se mu podařilo pod palbou uprchnout pouze se štěstím.

Neopatrnost Angela M. spustila oponu další tragédie. Jak Sabate odhadoval, Angel byl opravdu zatčen. Odešel do bytu na Traversa del Garcia a vešel přímo do pasti, připravené skupinou z Brigada Politico Social. Nyní bylo jisté, že dům, ve starém městě, kde zůstávali El Asturiano a Sabate, již není bezpečný. Stejně tomu bylo i s ostatními domy, známými zatčenému soudruhovi. Sabate měl v Angela velkou důvěru, ale věděl, že dříve či později promluví - výslechové metody byly ve Španělsku za ta dlouhá léta přivedeny k dokonalosti - ale bude to trvat nějakou dobu. Sabate a El Asturiano mezitím musí urychleně zmizet.

Dům opustili téměř okamžitě - v devět hodin večer. Policie dorazila asi o hodinu a půl později s menší armádou. Vpadli do bytu a přestože nenalezli vůbec nic, věděli, že jsou na horké stopě. Na stole byla nedotčená večeře.

První věcí kterou Sabate musel udělat, bylo zajistit důležité materiály, které nashromáždil. Ty se nacházely v dalším bytě, který si pronajal na Calle Bassegoda na barcelonském východním předměstí. Zatelefonoval dalšímu soudruhovi, aby jim pomohl a společně s El Asturianem přijeli taxíkem až k bytu, kde Sabate zanechal oba soudruhy u dveří, zatímco spěchal nahoru sesbírat materiál - zbraně, výbušniny, letáky, magnetofon, náboje do minometu atd. Když urychleně balil věci, zaslechl z ulice varovný výkřik - přijíždí policie. Na základně dlouholetých zkušenosti věděl, když se blíží policie, nemá smysl spoléhat se na to, že se někde ukryjete, nebo že jim dojde munice. Buď jste okamžitě uprchli, nebo zemřeli na místě.

Když doběhl k domovním dveřím, byl překvapen, že nespatřil ani známku policejní přítomnosti. Oba přátelé mu vysvětlili, že výkřik vyšel od taxíkáře, který je vysadil a právě ujel. Přirozeně pojal určité podezření ohledně svých pasažérů - možná že je dokonce poznal. Co bylo ještě horši – na zadním sedadle nechali vak, obsahující značný finanční obnos. Řidič nepochybně bude informovat policii, protože nedaleko se nacházela stanice. Nyní již nebyla žádná možnost, jak zachránit těžce získaný materiál.

Dva strážníci, kteří zaslechli řidičův výkřik, procházeli kolem a spatřili tři muže. Jeden z nich se s pistolí v ruce přiblížil, zeptal se, co dělají na ulici a požádal je o doklady. El Quico odpověděl: „Jsem El Quico! Rozumíš? Okamžitě odsud k čertu vypadni! Nerad bych musel zabít takového chudáka, jako jsi ty!“ Druhý strážník přišel, aby zjistil, co se děje, ale mezitím si jeho kolega uvědomil, v jaké se octl situaci, vrátil pistoli zpátky do pouzdra a řekl, že všechno je v pořádku. Tři soudruzi pak opustili čtvrť nejrychleji, jak dovedli. Nejprve museli najít nový bezpečný úkryt, protože zanedlouho se po jejich stopě vydá celá barcelonská policie. Kde budou v úplném bezpečí? Angel M. věděl příliš mnoho - příliš mnoho, až to bylo nepříjemné.

Když se dostatečně vzdálili od místa incidentu. Sabate řekl přátelům, aby na něj počkali, zatímco zkontroluje, zda by nemohli zůstat v nedalekém domě. Když se vrátil, ke svému překvapení (ale pouze už jednom z mnoha v tomto dni plném zmatku), zjistil, že oba zmizeli. Chodil sem a tam, čekal až se vrátí a strávil celou hodinu v čirém zoufalství. Skrýval se ve stínech, viděl v dáli hlídku Policia Armada a Guardia Civil, cítil nebezpečí nablízku a znovu se mu podařilo stěží uprchnout z jejich spárů. Zastavil si taxi a projel sítí, která se okolo něj stahovala. Když z okénka sledoval kontrolní body, najednou si myslel, že má snad vidění. Hleďme, tamhle je na chodníku El Asturiano a zrovna se chystá přejít ulici. Potkali se naprostou náhodou. Sabate řekl řidiči, ať zastaví a vyrazil pro něj. Podle jeho přítele, když oba čekali na Sabateho návrat, třetí muž odešel pro cigarety a už se nevrátil Brzy poté si povšiml nějakých podezřelých pohybů v oblasti, a tak se rozhodl přesunout. Obával se, že třetí byl zatčen nebo je rovnou šel udat. El Quicovi nezbývalo, než vysvětlení přijmout.

Oba dva, stále v taxíku, zamířili ke staveništi na Mote Carmelo v severní části města, kde dříve ukryli vak se 100.000 pesety a samopalem. Když se tam dostali, zjistili, že vak zmizel. Zdálo se, že Angel M. se zlomil dříve, než očekávali a stále musí hledat nový bezpečný úkryt, kde by počkali, až policejní aktivita sama utichne. Žádná z obvyklých skrýší jim již nenabízela bezpečí. Potřebovali se dostat na místo, které Angel vůbec neznal a nakonec dospěli k zoufalému, ale jedinému možnému závěru. Připozdívalo se a ulice se rychle vyprazdňovaly, takže bylo zjevně nebezpečné pokračovat v chůzi bez rizika, že se střetnou s patrolou, kromě skutečnosti, že po tak hektickém dnu byli skutečně vyčerpaní.

Opustili taxi a zašli do baru, kde stále ještě zůstávalo několik hostů, kteří zabíjeli čas a klábosili. Když se první z nich rozloučil, nenápadně ho sledovali až do domu v Calle de Cartagena v severovýchodní části města. Když muž sahal do kapsy pro klíče, přistoupil k němu Sabate, vrazil mu pistoli mezi lopatky a řekl „Jsem El Quico! Já a můj přítel půjdeme k vám domů. Lituji, ale nemáme jinou možnost“. Muž bydlel se svoji manželkou a dvanáctiletou dcerou. Sabate jim zdvořile vysvětlil, že jim nehodlá způsobit ani tu nejmenší nepříjemnost, ale během doby, po kterou on a jeho přítel zůstanou, nikdo nesmí odejít, přestože se jim nic nestane, když se o to pokusí. Muž nicméně klidně odpověděl, že tento plán není proveditelný. On i jeho žena chodili do práce a pokud budou nepřítomni po delší dobu, je téměř jisté, že se někdo zastaví, aby zjistil, co se děje. Sabate s ním souhlasil a po několikaminutovém uvažování se rozhodl, že pár půjde do práce jako obvykle, ale musí zatelefonovat do školy, že jejich dcera onemocněla. Tento plán skýtal jistá nebezpečí, ale Sabate neměl na vybranou. Všechno nakonec dokonale fungovalo a oba mohli v bytě zůstat déle než osmačtyřicet hodin. To jim poskytlo čas na obnovení sil a přemýšlení o nějakém místě, na které by policie během výslechů a prohlídek nemohla přijít. Sabate a El Asturiano se nakonec rozhodli přesunout do jiného bytu v Barceloně. Nicméně když opouštěli byt na Calle Cartagena, El Quico rodině štědře zaplatil za nucenou pohostinnost.

Sabate již mnohokrát měl namále, ale nikdy tolik, jako nyní. Barcelonská policie neúnavně pracovala dnem a nocí, aby jednou provždy zlikvidovala španělského „Veřejného nepřítele číslo jedna“. Ke všemu ještě na piedestalu Vítězného monumentu na Plaza de la Victoria ráno 30. prosince explodovala nálož. Bomba nezpůsobila pomníku žádnou větší škodu, ale protože se jednalo o silnou výbušninu, rozbila v okolí mnoho oken. Monument byl oblíbeným cílem pro pumy hnutí odporu, protože byl místem početných vzpomínkových slavností na vítězství frankistického režimu. Původně byl ve formě obelisku vztyčen na památku Francisca Pi y Margall, apoštola španělského federalismu a žáka P. J. Proudhona, považovaného mnohými za „otce“ anarchistického hnutí. V roce 1940 fašisté strhli pamětní desku společně s bustou velkého federalisty a proměnili monument na symbol ozbrojeného vítězství tyranie. Policie okamžitě explozi připsala Sabatemu. Stáhli kolem něj svoji sít tak pevně a policejní hierarchie byla natolik přesvědčená, že bude v nejbližších hodinách zatčen, že mnoho z vysokých policejních důstojníků trávilo celé noci na Jefatura v očekávání zprávy, že El Quico byl zatčen nebo zabit.

Sabatemu a El Asturianovi se nicméně podařilo uprchnout ze svírajících se spárů svých nepřátel a zůstali skryti déle než měsíc, aniž by se jakkoli projevovali. Pak, na začátku února 1957 se Sabate rozhodl vrátit do Francie. Mezitím Angelovo zatčení a informace, které z něj policie dostala pomocí mučení, rozpoutaly tvrdé represe po celém Katalánsku. S pomocí speciálních brigád z Madridu, vyslaných na pomoc katalánským kolegům, byly přepadeny domy, které navštěvoval Sabate a jeho kolegové a jejich obyvatelé nebo majitelé, kteří nebyli přímo zapojení do jeho aktivit byli pozatýkáni a uvězněni. Třicátého prvního prosince 1956 skóre policejních obětí, vytažených ze svých domovů činilo 14 v Tarrase, 3 v Olesa de Monserrat, 3 v Esparraguera, 8 v Ripoll, 6 v Moya a 10 v Barceloně [21].

Sabate mezitím ztratil veškerou důvěru v El Asturiana. Poznal ho lépe v konfliktních situacích a začal jím pohrdat, protože zjistil co je - muž, nemající pražádné zásady.

Represe a policejní aktivita v oblasti Llobregat byla zvláště intenzívní, a tak se Sabate rozhodl přejít Pyreneje jinou cestou, kterou neprocházel již velmi dlouho - jdoucí přes Santa Coloma de Farnes, mimo jeho obvyklý operační prostor. Uvědomil si, že by bylo nebezpečné vydat se na tak dlouhou výpravu s tolika penězi - stále měl u sebe většinu peněz z loupeže v Cubiertas y Tejados - společně s mužem, kterému nedůvěřoval.

Tehdy v Barceloně žila jedna žena - a na její vlastní žádost ji nazveme fiktivním jménem Maria. Sabate jí bezezbytku důvěřoval a při mnoha příležitostech s ní v minulosti spolupracoval. Právě prodělala vážnou operaci, chtěla se vrátit do Francie a ve skutečnosti se již připravovala, když ji Sabate navštívil. Vysvětlil jí svůj problém, obavy, související s El Asturianem a nezbytnost doprovodu třetí osoby. Maria zdůraznila, že v jejím stavu by spíše představovala břemeno, než pomoc. Sabate přislíbil, že cesta bude uskutečněna v krátkých etapách, které zvládne a že nebude muset nic nést. Maria, která se Sabatem skutečně chtěla jít, se nechala snadno přesvědčit.

Datum odjezdu bylo stanoveno na šestého února. Setkali se v obvodu San Andreu. Sabate dorazil převlečen za starého katalánského rolníka a dokonce malebně kulhal. Na hlavě měl baret, na sobě dlouhou černou šálu a v ruce košík s ovocem. Pod ovocem se skrýval nabitý samopal a horolezecké náčiní. Když oba vešli do kupé, jedna malá holčička spatřila starého muže a vstala, aby mu uvolnila místo. Sabate jej vděčně přijal. El Asturiano se usadil v jiném kupé a měl zavazadla jako každý jiný výletník. Tímto způsobem dorazili do Granollers, kde čekali dvě hodiny na další vlak, který je dopravil do poslední zastávky - železniční stanice v malé vesnici Hostalrich poblíž Gerony. Vyhnuli se městu a zamířili rovnou do hor, kde se připravili na dlouhou cestu přes hranici - oblékli tlusté kalhoty a těžkou horskou obuv. Když se vydali na cestu, byl večer a za úsvitu se zastavili v lesíku, snědli nějaké obložené chleby a šli spát - a všichni tři se střídali na hlídce. Už to bylo jedenáct let, co Sabate naposledy procházel touto oblastí a myslel si tedy, že cesta bude méně střežená než jakákoli jiná.

Každý večer vyrazili, šli pomalu, aby neunavili Mariu a často se zastavovali, aby si uchovali energii. Během dne odpočívali ukryti v lesích. Tři dny uplynuly tímto způsobem bez jakéhokoli incidentu, kromě skutečnosti, že Sabate byl podle všeho neobvykle napjatý. Pravdou bylo, že se ztratil a neměl ani ponětí, kde se právě nachází. Po několika dnech si to uvědomili všichni, když zjistili, že dorazili na místo, kterým prošli již před třemi dny. El Quico zuřivě klel. Nejen, že ztratili tři drahocenné dny, ale jejich zásoby potravin se rychle tenčily. Nyní již neměli dohromady ani krajíc chleba.

Rozhodli se doplnit zásoby, takže museli opustit hory a přesunout se poblíž cesty. Nakonec v dáli spatřili uhlířskou chatu, k níž se opatrně přiblížili. Guardia Civil tyto chaty často používala na přespání a odpočinek. El Asturiano zůstal venku a Sabate a Maria vešli dovnitř. V pološeru spatřili dva spící lidi - mladého muže asi dvacetiletého a dalšího, který vypadal jako jeho děd. Sabate probudil mladého a šeptem se ho zeptal na cestu do jisté vesnice. Chlapec pak vzbudil starého muže, který se ukázal být jeho otcem. Stařec vstal, přirozeně ve špatné náladě a hleděl na cizince. Sabate zopakoval svoji žádost.

„Odejděte odsud“, zavrčel starý muž, „Já nic nevím a nechci nic vědět!“

Sabate nicméně trpělivě zopakoval svoji otázku, tentokrát v katalánštině, čímž si zřejmě získal určitou starcovu důvěru. Otec jim řekl, že všichni uhlíři z této oblasti byli včera upozorněni, že mají povinnost informovat Guardia Civil o pohybu jakýchkoli cizinců v oblasti. Byly jim rovněž připomenuty tvrdé tresty, pokud tak neučiní. Stařec trval na tom, aby co nejdříve odešli a přislíbil, že nikomu nic neřekne, ale pokud budou spatřeni poblíž jeho domu, může mu to způsobit velké nepříjemnosti.

Všichni tři soudruzi odešli, doprovázeni chlapcem, který je měl nasměrovat na správnou cestu. Ten jim vysvětlil, že jeho otec dříve náležel k odborářskému hnutí a byl kvůli tomu zatčen a mučen policií. Po válce strávil dva roky v koncentračním táboře a od té doby se odmítal zapojit do jakékoli politické aktivity. Po krátké chvíli chlapec okamžik váhal a pak jim řekl, ať počkají, že se ještě vrátí do chaty. Pak byly slyšet hlasité projevy otcovy nevole a chlapcovy prosby a po několika minutách se chlapec vrátil s velkým bochníkem chleba a poskytl jim požadovanou informaci. Byla tak zřetelná, že mohli pokračovat v cestě bez dalších problémů. Tehdy se již nacházeli hluboko v horách a protože terén byl tvrdý a zalesněný, rozhodli se putovat ve dne. Cestou narazili na mnoho dalších uhlířů, s nimiž se pozdravili, ale nepokoušeli se zapříst hovor.

Tohoto večera si El Asturiano postěžoval, že se musí napít vody, protože má velkou žízeň. Výsledkem operace žaludku bylo, že musel neustále pít mnoho vody. Sabate, vždy smířlivý, proto změnil trasu. Sešli do údolí, kde doufali, že najdou nějakou vodu a kde byly viditelné chaty, postavené buď uhlíři nebo dřevorubci. V blízkosti jedné z nich objevili tři demižony, které byly téměř celé zahrabány do země, aby víno zůstalo čerstvé. Pořádně se napili a naplnili si lahve. Sabate zaplatil za víno a pod jeden z demižonů uschoval nějaké peníze.

Znovu se pomalu vydali do hor. Maria byla tak unavena, že když konečně zastavili, okamžitě upadla do spánku. Její přátelé ji ale zakrátko probudili. Nedaleko totiž zaslechli výstřely. Mohl to klidně být pytlák, ale nechtěli pokoušet osud a pokračovali v chůzi jak to jen bylo možné. Sabate věděl, že je nutné se okamžitě vzdálit z oblasti - zanechávali na sebou příliš viditelné stopy.

Znovu se objevil problém s vodou. Když přecházeli přes malý most, El Asturiano řekl, že zaslechl vodu a sešel dolů směrem k potůčku, ale tam nebylo nic kromě písku a oblázků. Půda byla stále sušší a písčitější a pokrytá trnitými keři a hložím, kterým se museli klestit cestu holemi. Když nakonec dorazili na otevřenější terén, jejich ruce byly pokryty krvácejícími rankami od trnů a větviček.

Maria, mnohem menší, než její dva společníci, si odnesla politováníhodný šrám na tváři. Před úsvitem nakonec přišli ke krásným zeleným pastvinám s bublajícím potůčkem, plným čerstvé vody. Napili se kolik se do nich vešlo, doplnili lahve a poté, co si ošetřili zranění, pokračovali dál svoji cestou. Když putovali ztratili povědomí o čase a jak postoupili, charakter země se náhle znovu jako mávnutím kouzelného proutku změnil. Náhle všude byly skály a balvany - cesta byla zablokována horskými štíty a nikde ani stéblo trávy. Šli pomalu, aniž by urazili podstatnější vzdálenost a spotřebovali mnoho energie. Jakmile se znovu octli na otevřeném terénu, museli jít v noci a v takovém skalnatém terénu vždy hrozilo nebezpečí vymknutí kotníku nebo ještě horšího zranění. Alespoň ale přešli obtížnou trasu a Sabate se vydal hledat místo, kde by mohli několik hodin odpočívat. Podařilo se mu vyšplhat na příkrý horský svaz, kde nalezl plošinu, vhodnou ke skrytému odpočinku stranou od pátravých pohledů. Vyčerpáni usnuli jak děcka.

Maria se probudila jako první za úsvitu a když se rozhlédla kolem, musela zadržet výkřik hrůzy. Plošinka, na které strávili noc, končila prudkým srázem a nedaleko od jeho paty byla jasně viditelná silnice, vedoucí k bráně do velkého statku. Rychle probudila soudruhy, aby jim řekla, kde vlastně jsou a ti se vesele rozesmáli, když zjistili, že strávili noc na jednom z nejnebezpečnějších míst v oblasti.

Rychle sešplhali po svahu a ukryli se v lese. Měli hlad a jejich zásoby byly znovu pryč. Na poli objevili lactuca sativa o kterou se podělili Sabate a Maria - El Asturiano se jí odmítl dotknout. Asi v deset hodin ráno narazili na malou chatu, před níž si vesele hráli dva chlapci. Přistoupili k nim a zeptali se, jestli jsou rodiče doma. Děti jim řekly, že otec je ve vězení a matka odešla brzy ráno do vesnice na nákup. Všichni soudruzi se rozhodli počkat na ženu, až se vrátí domů a ukryli se na nedalekém místě, odkud mohli sledovat cestu, vedoucí k domu. Když se žena vrátila. Sabate a Maria vyšli, aby si s ní promluvili, zatímco El Asturiano zůstal ve skrytu. Noviny přinesly úplný popis uprchlíků, ale policie nevěděla o Mariině přítomnosti a vyhlásila pátrání po dvou mužích, nikoli po muži a ženě. Během rozhovoru se ženou se Sabate dozvěděl, že její muž je socialista a byl zatčen Guardia Civil po účasti na levicovém mítinku ve vesnici. Po tři roky již trpěl ve vězení v Geroně. Žena jim prodala nějaká vajíčka, králíka, chléb a víno, za což jí El Quico štědře zaplatil - a zanechal za sebou rovněž nějaké peníze jako dar. Žena plakala vděčností.

Znovu se utábořili v horách a když muži stáhli králíka a rozdělávali oheň, Maria využila slunného počasí, vykoupala se v nedalekém potoce a pak upadla do dlouhého spánku. Když se probudila, hostina byla připravena - pečený králík. Později, spokojeni, čekali až padnou večerní stíny a znovu vyrazí na cestu. Půda nyní nebyla příliš kamenitá a šlo se jim dobře, ale zakrátko se obloha zatáhla mraky a začalo pršet. Lilo celou noc a než ráno došli k opuštěnému statku, byli všichni promočeni na kůži. Ve stodole, která patřila k farmě, byla spousta slámy a tak si zde ustlali. Bylo to poprvé, co měli střechu nad hlavou po svém odjezdu z Barcelony.

Sabate a El Asturiano usnuli téměř okamžitě, ale Maria nemohla zavřít oči, protože stodola byla plá krys, které drze přebíhaly přes těla obou spících mužů. Měla příliš velký strach, než aby si byť jen lehla na zem. Když se Sabate probudil, šel obhlédnout nedaleký statek. Byla neděle a jak mohl vidět, jedinými přítomnými byly dvě ženy, jedna z nich velice mladá. Rozhodl se představit jim sebe a přátele jako výletníky. Když Sabate hovořil katalánsky, měl naprosto neodolatelný hlas a snadno přesvědčil ženy, aby jim prodaly několik slepic, nějakou šunku a víno. Zeptal se, jestli si mohou na statku připravit jídlo a ženy okamžitě souhlasily. Jak s nimi klábosil, El Asturiano a Maria škubali slepice. Když pak škrábali brambory, spatřili na cestě ke statku dva muže. Maria navrhla, aby okamžitě uprchli, ale náhle přišla dívka a sdělila jim, že to jsou otec s bratrem. Sabate vrátil kotlík znovu nad oheň, připravil se, kdyby ho musel náhle vzít sebou v případě rychlého odchodu a čekal. Ženy je představily jako výletníky, kteří si nakoupili zásoby, ale otec jim bez okolků sdělil, aby se okamžitě sbalili a nařídil jim opustit dům. Po krátké hádce mezi otcem a dcerou se muž nakonec podvolil a dovolil jim sníst jídlo, které si pak v klidu připravili. Během jídla se Sabatemu podařilo snadno získat otcovu důvěru. Jakmile nastala přátelská atmosféra, řekl jim víceméně to samé jako uhlíř - že u nich byli četníci a varovali je před strašnými tresty, pokud neoznámí přítomnost jakýchkoli cizinců ve své oblasti. Sabate mu řekl, že on a jeho přátelé jdou do Francie za prací. Znovu Mariina přítomnost zabránila ztotožnění poutníků se dvěma muži, po kterých pátrala Guardia. Po chvíli přesvědčováni se Sabatemu podařilo přemluvit otce, aby poslal dceru do vesnice nakoupit nějaké zásoby - chléb, kondenzované mléko, zavařeninu atd.

Nakonec mu Sabate řekl, že potřebují nějaký slušný nocleh a zeptal se, jestli mohou strávit noc ve stájích, s čímž muž nakonec souhlasil. Ve stájích nebyly žádné krysy a všichni tři se klidně prospali.

Brzy ráno se objevila dcera a přinesla kouřící hrnec plný česnečky. Venku lilo jak z konve a Sabate se po jídle otázal, jestli by nemohli počkat, až se vyčasí. Tentokrát se mužova nálada rychle změnila. Řekl jim, ať okamžitě odejdou a prosil, kdyby se cokoli stalo, ať nikomu neříkají, že přebývali v jeho domě. Než odešli, Maria nechala dceři v domě obálku, nadepsanou „Pro R. na kabát“. R. byla dcera a v obálce bylo dost peněz, aby si mohla koupit na každý den v týdnu jeden.

Celý den postupovali v lijáku, ale nálada se viditelně zvedla. Sabate již věděl, kde se nachází a bavil se tím, že jim vyprávěl o horách. El Asturiano nicméně začal zaostávat a jednou ho úplně ztratili z dohledu. Sabate na něj volal, ale odpověď přišla až za dlouho, přestože nebyl daleko.

Když se nakonec ukázal, Sabate řekl, „Hombre! Tys nás ale vyděsil!“

El Asturiano se zle zašklebil - nepochybně cítil, že důvodem k obavám byla skutečnost že u sebe nesl všechny peníze z loupeží.

Uběhly dva dny bez jakýchkoli obtíži, během nichž ušli opravdu hodně, většinou v noci a byli v dobré náladě. Pečlivě dodržovali hlídky - dva spali, zatímco jeden zůstal vzhůru. Terén byl teď mnohem snazší, ve vzduchu se vznášelo jaro a chůze přinášela potěšení. Jak procházeli lesem, sledovali je čilé veverky, občas přes cestu přeskočil divoký králík, v tůních kvákaly žáby a poutníci se čas od času zastavili aby nasbírali nějaké jedlé kaštany.

Na úsvitu třetího dne nedaleko od místa, kde tábořili, zahlédli statek. Sabate a Maria zašli nakoupit zásoby, zatímco El Asturiano zůstal ukryt jako obvykle. Když se vrátili s vajíčky, chlebem a vínem zjistili, že zmizel i s batohem, samopalem a holí. Tentokrát nebylo pochyb - utekl. Tato zrada dvojnásobně bolestná, protože ji předvídal již v Barceloně, způsobila, že Sabate naprosto ztratil sebekontrolu, což se stávalo opravdu zřídka. Chodil sem a tam jako blázen a nadával sám sobě. Marii se nakonec podařilo uklidnit ho. „Ale, hombre! Přece to neznamená konec světa! Utekl s penězi - tak co? Podívej se na to z té lepší stránky - mohl nás klidně zabít a my jsme zatím stále zde, stále naživu, tak nevyváděj! Může se na nás právě dívat a válet se smíchy“.

Sabate se posadil na balvan a rozhlédl kolem sebe. Jeho oči spočinuly na nedalekém vrchu. Sklonil hlavu a smutně řekl: „Zbývá nám jediná věc - musíme se vrátit do Barcelony“. Vstal a vykročil k vrchu. Maria ho beze slova následovala. Kopec byl hustě pokryt houštím a erica arborea a až na vrcholek se museli prodírat. Navzdory husté vegetaci se ale zdálo, ze vrcholek bude holý. Pohybovali se tak rychle jak to bylo možné, jakoby se z toho místa chtěli dostat co nejrychleji a zamířit přímo zpátky do města. Najednou Sabate chytil Mariu za ruku a šeptem jí řekl, aby byla zticha. Nedaleko zaslechli kroky a praskání větviček. Byl to, přesně jak si El Quico myslel, El Asturiano, jdoucí těsně před nimi. Sabate chtěl vyrazit, ale Maria ho chytila.

„Nechoď. Zabije tě. Teď je připraven na cokoli a z místa kde je, tě bude mít přímo na ráně“.

Zastavil se. O čtvrt hodiny později zaslechli zvuk kroků, přicházejících opačným směrem El Asturiano se šel přesvědčit, jestli skutečně odešli směrem na Barcelonu, ale z vršku nebylo snadné dohlédnout na cestu kvůli hustému křoví.

Sabate byl zlomen žalem. Tiše Marii řekl. že peníze měly být použity pro hnutí odporu, na pomoc uvězněným soudruhům a jejich rodinám. Když si ulehčil od zoufalství, lehl si na trávu tváří dolů a zůstal tak asi hodinu. Nechala ho být a Sabate se nakonec rozhodl, co udělají. Roztáhl mapy a jízdní řády autobusů, několik minut je pečlivě zkoumal a pak řekl Marii. „Musíme se dnes před šestou večer dostat do nejbližší vesnice“.

„Která to je“?
„Santa Coloma de Farnes. Jsem si jistý, že tam toho slizkého hajzla potkáme. Bude se snažit nakoupit zásoby a chytit autobus“.

Vyrazili po cestě, po které podle Sabateho šel El Asturiano. Půda byla písčitá a Sabate kráčel s očima pevně upřenýma na zem.

„Na co se díváš?“, zeptala se Maria.
„Má stejné boty jako já. Chci najít jeho stopy“.

Jak tak šli, Sabateho nálada se změnila. Byl šťastný, velmi šťastný. Stopy horských bot byly viditelné. El Asturiano byl vychytralý, ale ne natolik, aby oklamal Sabateho. Aby nezanechával stopy, uprchlík za sebou táhl větev. Kdo jiný než on by přijímal taková opatření?

Dostali se k místu, kde cesta vedla širokou zatáčkou a začínala pěšinka, evidentně používaná výletníky jako zkratka. Zde stopa končila. Sabate poodešel několik metrů po pěšince a vrátil se s větví, čerstvě uříznutou ze stromu. Nebylo pochyb, že jsou na stopě El Asturianovi. Sabate a Maria pokračovali po cestě a brzy dorazili na silnici do Santa Coloma, ale rozhodli se čekat na soumrak, než vstoupí do vesnice. Maria zastávku využila k tomu, aby se z hrubých horských kalhot převlékla do sukně. Když přišel večer, vstoupili do vesnice. Sabate se snažit uvažovat o možnostech, jak se střetnout s nic neočekávajícím bývalým přítelem. Vesnice byla vcelku velká, ale byl přesvědčen, že El Asturiano je stále někde zde. Přestože měl náskok několika hodin, nebyl tak hloupý, aby si troufl vstoupit do vesnice za plného denního světla. Se vší pravděpodobností učinil to samé, co oni - počkal na večer. Jak procházeli tržištěm, Sabate náhle spatřil svého štvance. Byl v obchodě na pravé straně ulice. Sabate se musel mít na pozoru, protože nevěděl, jak druhý zareaguje. El Asturiano byl nepochybně schopen klidně ho zastřelit uprostřed vesnice.

Ulice byly téměř liduprázdné, takže El Quico řekl Marii, aby se skryla, když se přesunul poblíž k obchodu. Maria myslela, že každou chvíli omdlí. Třásla se jí kolena. Bývalý guerillero vyšel z obchodu - už neměl batoh, ale vesnickou nákupní tašku - a šel rychle a bezstarostně. Jak procházel dveřmi. Sabate mu zastoupil cestu:

„Buď zdráv, co se s tebou stalo? Měli jsme o tebe strach?“

Výraz v El Asturianově tváři se nedá popsat. Upustil tašku s jídlem, ale právě v tuto chvíli přiběhl prodavač a volal na něj, že zapomněl láhve s vínem. Nerozhodně se zastavil a podíval se nejprve na ženu a pak na Sabateho. Ten řekl El Asturianovi, aby si vzal své víno. Když se vrátil s lahvemi, které dal Marii, která se mezitím připojila k Sabatemu, bylo zřejmé, že je těžce opilý. Všichni tři se společně vzdálili od obchodu, přičemž Sabate šel poněkud vzadu. Jakmile bezpečně opustili vesnici, El Quico nařídil, aby zastavili a požadoval od El Asturiana vysvětlení. Ten opilecky vysvětloval, že když čekal na Sabateho a Marii, spatřil čtyři četníky. Sebral batoh a utíkal. Několikrát ho vyzvali, aby se zastavil, ale on běžel, dokud se nedostal do vesnice. Řekl, že si poranil nohu a pronesl ještě nějaké stejně idiotské výmluvy. Pak řekl, že stejně věděl, že se nimi setká v Santa Coloma - a staral se pouze o to, aby ukryl peníze a odvedl četníky stranou od farmy, kde se nacházeli jeho přátelé.

Sabate trpělivě poslouchal, aniž by ho přerušoval. „Je tady jedna věc, které nerozumím… my jsme viděli více, než čtyři četníky“

„Ano, ano, bylo jich přinejmenším osm“, nadšeně přikyvoval El Asturiano.
„A peníze – kde jsou?“
„Schoval jsem je poblíž vesnice“.
„Dobrá, tak je pojďme vyzvednout. Pamatuješ si, kam jsi je dal?“
„Samozřejmě. Pojďme!“

Maria nevěřila tomu, že peníze vůbec někde ukryl a nenápadně Sabatemu naznačovala, aby se podíval do nákupní tašky, ale Sabate nevěřil tomu, že El Asturiano byl ještě schopnen podvádět v takové situaci.

Asi tři čtvrtě hodiny procházeli po okraji vesnice, aniž by Sabate na okamžik spustil zrak ze svého společníka. Pokud El Asturiano doufal, že se mu podaří uprchnout, byl by zklamán. Věděl, že nyní nemá pokus o útěk naději na úspěch a konečně řekl Sabatemu, jakoby zmaten: „Proč tady vlastně chodíme kolem dokola? Co hledáme?“

„Místo, kam jsi schoval peníze“, odvětil Sabate chladně.
„Ach tak! Peníze! Mám je u sebe, tady v tašce, samozřejmě. Hombre! Kde si myslel, že vlastně jsou?“

A skutečně tam byly, dobře zabalené do plastového sáčku na ochranu před deštěm. Taška byla skutečně dobře naložena šunkou, klobásami, konzervami sardinek, tuňákem a dokonce čokoládou a sladkostmi.

El Asturiano se zastavil, aby si připálil. Jako vždy ve tmě si svlékl bundu a zaklekl a když zapaloval sirku, tváří se téměř dotýkal země. Sabate si povšiml, že jedinou zbrani, kterou má u sebe, je pistole a zeptal se ho, co se stalo se samopalem. Jeho společník odpověděl, že ho zahodil, aby mohl běžet rychleji. Sabate ho málem udeřil, ale podařilo se mu ovládnout, přestože se třásl zlostí. El Asturiano s cigaretou v ústech pokrčil rameny a poskytl ještě nějaká vysvětlení, každé zmatenější a protikladnější než to předešlé. Sabate a Maria naslouchali v mrazivém tichu.

Jídlo bylo toho večera skvělé - kalmáry, čerstvý chléb, dezert, dokonce šampaňské - El Asturianovi bylo špatně poté, co vypil příliš vína a šampaňské ještě umocňovalo strach, který pociťoval. Nemohl být natolik hloupý, aby si myslel, že se mu podařilo Sabateho podvést. Klidný způsob, jakým Sabate přijal jeho příběh musel být mnohem znepokojivější, než jakýkoli projev hněvu. Než znovu vyrazili, Sabate si vzal Mariu stranou a řekl, ať se drží za El Asturianem, zatímco on půjde první. Pokud udělá sebemenší podezřelý pohyb, okamžitě ho měla udeřit do hlavy těžkou turistickou holí.

Když přecházeli most, El Asturiano se opřel o zábradlí, jakoby se málem zhroutil, ale pravou ruku pod kabátem uchopil pistoli. Když se Sabate obrátil, zjistil, že jeho společníci zaostávají, ale Maria mu dala znamení, aby zůstal tam, kde je, protože jejich údajný přítel, kterému se udělalo nevolno, má ve skutečnosti ruku na pistoli. Sabate nicméně přistoupil k El Asturianovi se samopalem založeným do ramene a prstem na spoušti.

„Co se děje“, zeptal se?
„Je mu špatně“, odpověděla Maria.
„Pojďme tedy najít místo na odpočinek“.

El Asturiano řekl, že se cítí lépe a trval na pokračování v cestě. Maria, která ho pozorně sledovala, si nicméně povšimla, že jak pokračovali, jeho ruka se ani nehnula z podpažního pouzdra.

Za soumraku se zastavili v lese, kde padli na zem a odpočívali. El Asturiano ležel tváří proti svým společníkům. Sabate Marii naznačil, že jeho pistole , přestože přikrytá bundou, míří přímo na ně. Změnili pozice, jakoby hledali pohodlnější místo na spaní a uložili se za El Asturianem, ale ten se později k nim znovu otočil tváří. Takové rozložení ani v nejmenším nevyhovovalo jeho plánům. Toto divadlo sehráli za noc několikrát a Sabate ani na minutu nezamhouřil oči.

Později odpoledne, když Sabate odpočíval u paty stromu, El Asturiano, který zdálo se o něčem přemýšlel, přišel k němu, křečovitě kašlal a uřízl si větev, přičemž zastavil svůj nůž téměř u Sabateho hlavy a současně se na Marii zle zašklebil. Jak ubíhaly hodiny, atmosféra houstla. Sabate byl viditelně unaven, ale neodvažoval se usnout. Maria mu navrhla, aby jí dal svůj samopal a snažil se utrhnout několik hodin spánku.

Využil chvíle, kdy El Asturiano poodešel do křoví, patrně, aby si ulevil a Sabate s Marií šeptem vedli rozhovor:

„Chystá se nás zabít“, řekla.
Sabate souhlasil.
„Vůbec se mi to nelíbí, nezastaví se před ničím, aby se zmocnil těch peněz“.
„Co uděláme, neměli bychom se od něj oddělit, než nás zabije?“
„Nevím,“, uvažoval Sabate, „něco vymyslím“.
„Pak bys tedy měl přemýšlet rychle“, odpověděla Maria.

Nakonec se těsně před soumrakem Sabate rozhodl, co udělá. Řekl Marii, ať na znamení vezme El Asturianovi pistoli. Nicméně v této napjaté podezřívavé atmosféře uběhly další dva dny, než se naskytla příležitost. Mezitím ho Maria pozorně sledovala a zjistila, kde se nalézají tři nože, skryté v jeho oděvu. Dívka rovněž sledovala Sabateho a čekala na znamení, ale on bez vysvětlení ignoroval její němé prosby.

Za soumraku druhého dne, když skupina připravovala jídlo před zahájením nočního pochodu, El Asturiano udělal chybu, na kterou El Quico čekal. Pozvedl láhev k ústům – oběma rukama. Obyčejně používal pouze levou a pravou si nechával volnou. Sabate nečekal na nic dalšího, vyskočil a namířil na něj svou pistoli a řekl mu, ať se ani nehne a dá ruce nad hlavu.

Sabateho náhlý pohyb zaskočil Mariu nepřipravenou - stejně jako El Asturiana – ale reagovala okamžitě a odňala mu pistoli a tři nože, které jim způsobily tolik úzkosti. Hodila zbraně směrem k Sabatemu a pokračovala v prohledávání jeho kapes. El Asturiano zuřivě protestoval a požadoval vysvětlení, proč je s ním nakládáno tímto způsobem. Dostal strach, padl na kolena a znovu a znovu vypravoval svoji pohádku o Guardia Civil. Stále na kolenou prosil Sabateho o život a trapným způsobem se omlouval za to, jak se choval. Byl přesvědčen, že nastala jeho poslední hodinka. Navzdory skutečnosti, že Sabate několik dní nespal, stále měl sílu na menší kázání. Vysvětli mu, to, co již věděl, že peníze nebyly určeny pro ničí osobní prospěch a mají být použity pouze k boji proti fašismu. Slovy, vycházejícímu hluboko z jeho srdce, se Sabate pokoušel vysvětlit El Asturianovi, jak opovrženíhodné jeho chování bylo a vyzýval ho, aby se v budoucnosti choval jako muž. Dále řekl, že samopal, který nesl, měl být použit k obraně všech tří a varoval ho, že mu skutečně došla trpělivost a nebude tolerovat jakékoli další triky.

„Zapamatuj si jednu věc“, řekl Sabate. „Měl bych tě zastřelit jako psa, ale já to neudělám. Dokud tě živého a zdravého nedovedu do Francie, budu tvůj život bránit i s nasazením svého života. Pokud nám zbude poslední krajíc, rozdělím se s tebou, ale nezapomeň ani na okamžik, že tě zabiju při prvním podezřelém pohybu. Jestli se budeš chovat řádně, nebudeš mít důvod si na mě stěžovat“.

El Asturiano pokračoval na kolenou ve svých protestech. Sabate, který si sedl na kmen padlého stromu, mu nařídil, ať předá tašku s penězi Marii, které dal také jeho pistoli a nože si nechal. Když se Maria setkala s pohledem El Asturianových očí, otřásla se. Nicméně dokončili cestu, přičemž on kráčel v bezpečné vzdálenosti mezi nimi. Přestože do překročení hranice zbývaly jen dvě etapy, Sabate byl vyčerpán. Oči měl hluboko zapadlé a přestože se již neobával kulky do zad, nikdy si nebyl zcela jist, jestli El Asturiano náhodou neplánuje další zradu. Toho dne nicméně El Asturiano udělal lidské gesto. Sabateho stav byl tak politováníhodný - šel jakoby v transu a klopýtal i přes ty nejmenší překážky - že odhodil svoji hůl do strže a řekl: „Quico, vyspi se prosím - dokonce i když by to mělo být jen několik hodin“.

Sabate mu uvěřil, padl na travnatou stráň a spal čtyři hodiny. Probudil se s čerstvými silami a dobrou náladou. Když přišlo na to rozdělit si jídlo, chvíli váhal a pak podal jeden z nožů El Asturianovi. Poslední noci jejich cesty zbyla už jen polovina plechovky kondenzovaného mléka, kterou nechali Marii. Sabate ukázal na linii, viditelnou z vrcholku a řekl svým společníkům, že to už je hranice. Byla hrozná zima, ale blízkost hranice jim dala křídla. Za chvíli již stáli na francouzském území - všichni tři zapomněli na strastiplnou cestu a vzájemnou zášť - a podávali si ruce a křepčili jak děti. Z Barcelony odešli šestého února a nyní bylo třináctého. V horách strávili téměř dva týdny.

Sabate od této chvíle znal terén jak své boty a s radostí si vzpomínal na různá dobrodružství, která zde prožil - zemědělské družstvo, které se snažil založit, okamžik, kdy ho po horách stíhali psi francouzského četnictva, zatčení…

Jedinou věcí, která jim ten den zbyla k jídlu, byl jen sáček shnilých kaštanů, které Maria objevila na dně batohu. V noci El Asturiano onemocněl. Pomohli mu do nedalekého domu, kde Sabate katalánsky požádal majitele - muže asi padesátiletého - o přístřeší. Bylo mu jich líto, a tak poutníkům řekl, že jsou vítáni. Jeho žena připravila jídlo a lůžka a posadila Mariu vedle plápolajícího ohně. El Quico hostitelům během jídla vysvětlil, že je horský vůdce a převádí bratra a sestru za prací do Francie. Následujícího dne Maria zašla vyzvednout doklady a dokumenty, které zanechali v domě jednoho soudruha na francouzském území, než překročili španělskou hranici.

Ještě jeden poslední detail této dlouhé a nebezpečné epizody potvrdil, že El Asturiano plánoval zradu již v době, kdy Sabate plánoval výpravu a její cíle v Barceloně. Muž, který u sebe uschoval doklady, Marii řekl, že když bývalý guerillero opouštěl Francii, tak svoje doklady zde nezanechal.

Než opustil svého zrádného společníka [22]. Sabate mu dal 25.000 peset a 40.000 franků a řekl, že už ho nechce v životě vidět. A tak se stalo.

 Kapitola - 12 - Smrt

El Quico znovu zesměšnil veškeré zmobilizované policejní síly Katalánska. Nicméně si neuvědomoval, co ho očekává ve Francii po návratu. Represe, odstartovaná v Katalánsku, pokračovala a byla stále násilnější, protože unik1, ale dlouhé prsty španělské policie sahaly dokonce až za Pyreneje. Jak jsme již viděli, Angelova bezstarostnost ho přivedla do cel policejního ředitelství na Via Layetana. Tam byl dnem a nocí vyslýchán důstojníky Regionální brigády divize politicko sociálního vyšetřování, policejními inspektory Césarem Rodrigo Rodriguez [23] a Jesusem Martin Garcia [24]. Tito gentlemani ho donutili podepsat úplné přiznání, obsahující detaily o El Quicových aktivitách nejen ve Španělsku, ale rovněž ve Francii. Již se pokusili rozbít značnou část organizace v Katalánsku a nyní se pokoušeli zničit Sabateho přes hranice.

Z výpovědi, kterou dostali z Angela, byla sestavena zpráva a zaslána francouzským úřadům, které okamžitě jednaly. Text žádosti o zatčení byl následující:

„Pro: ’Renseignement Generaux’

Věc: Skladiště zbraní ve Východních Pyrenejích

Zpráva: Podle věrohodného zdroje informací bylo skupinou Španělů v oblasti Preste ve Východních Pyrenejích vytvořeno skladiště zbraní. Nalézá se v bezprostřední blízkosti Mas Graboudeille, pod hnědou kamení u zdi, čtyři nebo pět kilometrů západně od La Preste (mapa č. R.603/13) EM měřítka 1:50.000. Skládá se ze samopalů Thompson a Sten-gun, pistolí Colt a Star, útočných granátů, výbušnin a munice.

Statek obývají dva občané francouzské státní příslušnosti, známí jako Juliette a Michel Guissot.

Je vysoce pravděpodobné, že sklad byl tvořen Franciscem Sabate, známým jako vůdce ’specifických’ skupin španělské CNT (apolitické), spíše známým jako jeden z franctireurs této organizace, který obecně pracuje na základě vlastní iniciativy. Přestože je španělskou CNT v exilu odsuzován, jeho akce jsou tolerovány z politických důvodů a rovněž kvůli strachu, který vzbuzuje. Metody jeho pomsty jsou všeobecně známé.

Musíme zdůraznit, že Sabate již byl ve Francii několikrát odsouzen, vypovězen a podroben nucenému pobytu. Stále představuje téma rozsáhlého vyšetřovacího spisu. Používá Mas Graboudeille jako výchozí bod pro ilegální aktivity ve Španělsku. Ke zprávě přikládáme rovněž dvě kresby našeho informátora, naznačující přesnou polohu a plán Mas.“

V poledne devátého ledna 1957 se rozmístilo okolo budovy statku patnáct četníků z Pratsde-Mollo a dalších brigád. Operaci velel četnický poddůstojník Boulbes. Michel Guissot, obyvatel Mas, byl informován o důvodu prohlídky, ale důrazně odmítal existenci jakéhokoli skladiště zbraní. Zapírání nicméně nebylo k ničemu a byl zatčen. Četníci celou oblast podrobně prozkoumali pomocí minohledaček. Ze dvora vybírala nízká zídka a určitou vzdálenost lemovala vozovou cestu. V jednom místě u ní ležela hromada balvanů tři metry široká a když četníci odstranili kameny, nalezli otvor, zakrytý kamennou deskou, izolující od vlhkosti. Uvnitř se nacházel horizontálně umístěný padesátilitrový barel od benzínu a v něm policie našla:

l samopal Sten ráže 9mm
l automatickou pistoli Mosch
l krabici nábojů ráže 9mm
3 kilogramy smíšené munice
4 zásobníky pro samopal Sten
4 zásobníky pro automatickou pistoli Mosch
3 zásobníky pro automatickou pistoli

Kromě uvedeného tam byla rovněž pouzdra pro skryté nošení a další výbava, vše v perfektním stavu.

Michel Guissot policii řekl, že o existenci skladu zbraní nevěděl, ale byl převezen do Ceretu, kde byl podroben dlouhému výslechu. Byla mu předložena fotografie Angela M. společně s nákresy a plánem Mas, připraveným Angelem a nakonec přiznání, které zacházelo do značných podrobností, co se týče Michela, jeho ženy a rodiny. Nakonec se přiznal k tomu, že o zbraních věděl a byla na něj uvalena vazba.

Byl vydán příkaz k zatčení Francisca Sabate Llopart na základě obvinění z nezákonného držení zbraní a munice. Když se tedy El Quico vrátil do Francie, čekaly jej všechny tyto problémy. Kromě zatykače zde byla také vnitroorganizační diskuse v MLE/CNT v exilu ohledně založení Grupos Anarco-Sindicalistas [25] a jeho vlastní morální a materiální závazky k soudruhům, zatčeným v Katalánsku.

Jeho aktivity z této doby shrnoval bulletin, vydaný na začátku září sympatizujícími aktivisty CNT-FAI v exilu [26].

„Během posledních několika let, ať již se souhlasem členů nebo bez něj, konfederační organizace, zvláště za exilu, opustila cestu aktivního boje ve Španělsku. Jedna ze skupin soudruhů, kteří bojovali ve Španělsku již po mnoho let v souladu s rozhodnutími organizace v exilu, se rozhodla pokračovat v boji z vlastní iniciativy a na vlastní riziko, a z tohoto důvodu vytvořila Anarchosyndikalistické skupiny.

Trvalo to nějaký čas kvůli problémům, kterým jsme čelili, ale organizace na sebe pomalu vzala určitou podobu a navázala kontakty se soudruhy, kteří chtěli poskytnout nějakou pozitivní pomoc. V Tarrase, která byla vždy široce známá revolučními aktivitami, soudruzi vytvořili malou skupinu, s níž jsme se kontaktovali. Tito soudruzi se nacházeli v úplné izolaci a nikdy neměli naprosto žádné kontakty s exilovou CNT. Požádali nás o pomoc, kterou jsme pohotově poskytli, jakmile jsme toho byli schopni. Pomocí dodaného materiálu byli schopni rozšířit záběr akcí v oblastech okolo Tarassy. Na počátku roku 1957 došlo v oblasti Tarassy k mnoha zatčením. Mezi zatčenými se nacházeli dva muži a jedna žena, soudruzi, kteří se v minulosti prokázali Národnímu výboru v Toulouse jako delegáti ze Španělska. Národní výbor je nejprve odmítl přijmout a když s nimi konečně rozhodl setkat, bylo příliš pozdě a soudruzi se vrátili do svých továren a dílen.

Kvůli naší anarchistické a odborářské aktivitě, propagaci a organizování, policie zatkla čtyřicet tři aktivistů a sympatizantů. Právní pomoc, kterou jsme jim poskytli a dále morální a materiální pomoc, představovala využití všech našich schopností a neustala ani na okamžik. Navzdory všem obtížím a s relativně malým počtem lidí, na které bychom se mohli spolehnout, se nám během tří týdnů podařilo navázat spojení s uvězněnými a připravit jejich jmenný seznam. Tento dokument jsme osobně odevzdali Inter-kontinentálnímu sekretáři, který již byl informován o zatčení těchto soudruhů. Můžeme prokázat, že sedm měsíců poté, co byl dokument předán sekretáři, se vězňům od něj nedostalo sebemenší morální ani materiální pomoci. Právě naopak, můžeme prokázat, že využil této příležitosti, aby zaséval pochyby a vyvolával zmatení mezi aktivisty v exilu ohledně zatčení zmíněných soudruhů.

Prostřednictvím vlastních snah se nám nicméně podařilo po sedmi měsících vazby dostat třicet sedm soudruhů na svobodu na kauci a zorganizovat právníky z Francie a Madridu, jednající v jejich prospěch [27].

Přesto se ale někteří takzvaní soudruzi pokusili pošpinit naše chování v této záležitosti - a nazvali nás zloději, bandity a zločinci naprosto stejným způsobem, jako naši fašističtí nepřátelé. Učinili tak, aby se sami ospravedlnili vůči svému hnutí za svoji zbabělost a nečinnost.

Stále pokračujeme a budeme pokračovat v našem boji uvnitř Španělska. Nečinnost považujeme za smrt revolučního ducha. Zajistíme, aby hlas anarchismu byl slyšet ve všech koutech Španělska a rovněž také v celém Španělsku budeme projevovat solidaritu s perzekvovanými a uvězněnými bratry a sestrami“.

Reprodukovali jsme část tohoto dopisu, protože ukazuje dosti zřetelně vztah mezi El Quicem - ve zvláště pro něj obtížném období - a MLE-CNT v exilu. Sabate byl nicméně čestný muž a než aby se zabýval vlastními naléhavými problémy, činil vše, co bylo v jeho silách, aby pomohl uvězněným soudruhům ve Španělsku. Poslal jim na pomoc 300.000 peset - téměř vše, co zůstalo z vyloupení Cubiertas y Tejados.

Následkem oběžníku, vydaného FAI, byly Grupos Anarco-Sindicalistas rozpuštěny.

El Quico bral jako samozřejmost, že ve Španělsku musí žít jak psanec, ve skutečnosti si nedovedl představit, že by se v zemi octl za jiných okolností, ale měl již menší pochopení pro skutečnost, že se ve Francii octl ve stejném postavení. Na radu advokáta se ale spokojil s odvoláním proti verdiktu, vydanému soudem v Ceret. Pokud by chtěl, mohl prohlásit, že nemá vůbec nic společného se skladem zbraní a ve skutečnosti mohl snadno předložit důkazy v tomto smyslu. Nicméně pociťoval odpovědnost jako militant přiznat se, že zbraně patřily jemu a byly používány v boji proti španělskému fašismu. Odvolání uspělo a případ byl znovu projednáván, tentokrát v jeho přítomnosti, občanským tribunálem v Ceret dvanáctého listopadu 1957. Senát připustil že existují polehčující okolnosti, ale rovněž měl na paměti, že Sabate již byl šestého února 1949 odsouzen za podobný trestný čin. Byl tedy odsouzen k osmi měsícům vězení a pěti letem nuceného pobytu. Od soudu byl odveden přímo do vězení v Perpignanu a o několik dní později převezen do věznice v Montpelier. Frankova vláda využila Sabateho zatčení, aby předložila žádost o jeho vydání ale ta byla francouzskou vládou naštěstí zamítnuta.

Sabate byl propuštěn dvanáctého května 1958, ale jeho svoboda pohybu byla omezena, protože měl podle rozsudku na příštích pět let přikázán pobyt v Dijonu. Z vězení vyšel deprimován netečností soudruhu z Organizace ke svému osudu. Zarmoucen, odjel na vykázané místo pobytu v exilu, do Dijonu.

Jose (Lluis) Facerias se vrátil do Francie z Itálie v únoru 1957. Chtěl znovu obnovit boj ve Španělsku. Byl v kontaktu s různými výbory organizace stejně jako izolovanými soudruhy a diskutoval s nimi o myšlence připravit soudržný akční plán pro Španělsko. Nicméně ve Francii jako obvykle jeho návrhy dolehly pouze k hluchým uším. Nyní mohl alespoň na vlastní oči spatřit co vyvolalo nepřátelství mezi Organizací a Sabatem. Velice toužil, aby se mohl znovu spojit se Sabatem, ale El Quico stále jejich rozchod z roku 1956 považoval za vážný a vyhýbal se jakýmkoli kontaktům s Faceriasem. Byla velká škoda, že oba soudruzi se znovu nesešli, protože ovzduší se mohlo významně pročistit a Facerias by nikdy nešel do Španělska způsobem, jakým to učinil.

Faceriasovi přátelé mu nabídli zaplatit lodní lístek do Argentiny, kde měl dobré přátele a solidní kontakty. Nicméně k tomu nedošlo. Stejně jako Sabateho byl neodolatelně přitahován voláním Španělska.

Facerias při této příležitosti prokázal jistý nedostatek obezřetnosti během přípravy plánů. Obyčejně byl mimořádně opatrným člověkem a nepodstupoval žádné riziko, ale nyní se ukazoval úplně všude, aniž by přijal jakákoli opatření na zakrytí své identity. Společně s italským soudruhem Goliardo Fiaschim a Španělem Luisem A. V. se rozhodli překročit Pyreneje. Nicméně fašistické úřady rovněž věděly o jeho přítomnosti ve Francii a možná i o plánované cestě do Španělska. Když se skupina pokusila vyrazit, přechod hranic se ukázal jako nemožný. Španělské pohraniční hlídky byly příliš početné a oblast, kterou se rozhodli projít, se hemžila patrolami. Všichni tři čekali u hranice celé dva dny, než se naskytla příležitost přejít nepozorovaně čáru, ale i tehdy bylo riziko které podstoupili, příliš veliké.

Ve čtvrtek třicátého srpna měl Facerias schůzku na křižovatce Calle Dr. Urrutia a Pi y Mollist s Paseo de Verdun, téměř před hlavním vchodem do nemocnice San Andres. Facerias dorazil nevědouce, že oba soudruzi byli zatčeni. Nicméně jako obvykle před každým setkáním projel v taxi celou oblast, aby se přesvědčil, že všechno se zdá být normální. Tehdy se ale policie již poučila z předchozích pochybení a v souladu s tím změnila metody. Ze zkušeností věděla, jak obtížné je překvapit muže jako Sabateho nebo Faceriase na ulici a připravila tedy „neviditelnou“ operaci.

Žádné auto, žádní policisté v převleku, žádné podezřelé nákladní vozy, zaparkované poblíž - nikde nebylo vidět naprosto nic. Namísto toho byly všechny domy v blízkosti setkání obsazeny policisty, vojáky a Guardia Civil a všechna okna směrem do ulice skrývala ohromné množství automatických zbraní - očekávajících jeho příchod. Ve chvíli, kdy Facerias dorazil a byl identifikován, policie na něj zahájila palbu - a první salva ho zasáhla do kotníku a přerazila mu lýtkovou kost. Těžce zraněn, sáhl po pistoli Walter P38, zbrani, kterou neustále upřednostňoval a čelící tisícům protivenství, protože ani nevěděl, kde se nalézají útočníci, doplazil se k úkrytu, který mu měl poskytnout výkop u nedalekých silničních prací na rohu Paseo de Verdun. Pouhý pud sebezáchovy ho přinutil přehoupnout se přes okraj - a pak padal jako kámen více než šest metrů dolů do výkopu na silnici. Byl to hrozný šok, ale zůstal při vědomí a zrovna vytáhl z kapsy ruční granát, aby sebe i útočníky vyhodil do povětří - nevěděl ani kdo jsou - když ho rozstřílela smršť kulek od policistů, kteří mezitím výkop obklíčili. Zemřel a v ruce třímal odjištěný granát.

Přestože byl nepochybně mrtev a země prosáklá jeho krví, tělo bylo převezeno do Hospital Clinico, kde z něj bylo vyjmuto devět kulek. Mezi jeho osobními věcmi nalezli peněženku s celým jeho majetkem - l.000 franků a 500 peset a doklady na jméno Jose Lluis Soler a dále pět zásobníků pro pistoli Walter.

Policejní ředitelství vydalo oficiální komuniké pro tisk, evokující velkou válečnou operaci, které oznámilo, že do policejní akce se zapojilo množství vojáků z barcelonských kasáren, kterým sekundovala Sociální Brigáda (tajná policie), pod přímým velením Juana Estevez a komisaře Pedra Pólo Borreguero, plus oddíl Guardia Civil pod velením generála Juana Luque Arenas [28]. Podobně jako mnoho dalších policejních akcí a represí ve Španělsku, Faceriasova smrt byla počata ve Francii. Když byl Sabate dvanáctího listopadu 1957 zatčen, sotva dva měsíce po Faceriasově smrti [29], francouzský policista poté, co se ho ironicky otázal, jestli Facerias nebyl jeho přítel, mu poskytl překvapivě detailní svědectví o jeho vraždě. Řekl mu jak, kdy a s kým překročil hranici - dokonce uvedl přesné místo, kde přešli čáru - Lamanére ve Východních Pyrenejích.

Když Sabate v květnu 1958 opustil vězení, začal pracovat pro firmu Mauvais a Chevassu, obchodující s ústředním topením v Dijonu. Vězení ho těžce zasáhlo, ale svobodné ovzduší brzy oživilo starého ducha. Navzdory zlovolným pomluvám, které na něj mířily ze strany jak fašistického tisku, tak vlastní Organizace, zjistil, že se stále může spolehnout na mnoho přátel, kteří mu zůstali věrní. Pomalu se mu v Paříži, Lyonu, Clermont Ferrand a na dalších místech podařilo obnovit kontakty, ignoroval přikázaný pobyt a procestoval Francii křížem krážem, účastnil se různých setkání a neustále prosazoval své názory na aktivistický boj ve Španělsku.

Nebylo málo lidí, kteří si mysleli, že Sabate je naprosto nepřizpůsobivý nebo elitář. Tyto názory vždy vycházely od lidí, kteří o něm buď nevěděli vůbec nic nebo se za jejich útoky skrývaly vlastní nekalé úmysly. Je pravda, že Sabate byl znovu a znovu nucen jednat z vlastní iniciativy, protože byl neustále konfrontován s demagogy a pokrytci, lidmi, kteří se vyžívali ve vyumělkovaných projevech a moralizování, ale kteří chtěli především vést poklidný život. Znovu a znovu se setkával s těmi, kteří „nechtěli dělat žádné problémy“, kteří cítili, že by se měli podřídit autoritě země „která jim tak štědře poskytla azyl“ a jejichž vlastní pasivita je vedla k šíření pomluv o aktivistech jako byl Sabate, kteří nebyli schopni zůstat neaktivní tváří v tvář tyranii. Bylo to právě z tohoto důvodu, že nebyl elitář, protože poté, co zjistil, že žádné Výbory mu nejsou schopny pomoci, zoufale přejížděl od jednoho soudruha k druhému v naději, že někdo přijde s taktikou boje proti Frankovi, které by on mohl nějak prospět. Jeho věčnou otázkou bylo: „Děláš něco v souvislosti se Španělskem? Mohu ti nějak pomoci?“ Snem Sabateho života bylo přestat být franctireur a podílet se na organizované aktivitě, která by vedla k pádu generála Franka. Mítinky ho nudily až k slzám – chtěl plánovat projekty. Nemohl porozumět názorům, že ještě nenastal pravý čas, když za Pyrenejemi lidé trpěli pod diktaturou. El Quico se setkával se soudruhy, kteří měli ideje podobné jako on a stejné pocity zoufalství a osudovosti, když viděli, jak se chová Organizace v exilu. Takže nakonec došlo k tomu, že Sabate se znovu bez podpory Organizace připravil na nové kolo aktivit ve Španělsku s pomocí hubených prostředků, které měl k dispozici. Podařilo se mu vytvořit malou skupinu soudruhů. Společně vynalezli a zkonstruovali určité nové nekonvenční zbraně. Experimentovali s těmito aktivitami v krajině okolo Dijonu s uspokojivě úspěšnými výsledky a pouze nešťastná náhoda jim zabránila použít je proti tyranii ve Španělsku.

Když byl ve vězení, onemocněl závažnou chorobou žaludku a na podzim 1958 se jeho zdraví rychle zhoršilo. Byl převezen do regionální nemocnice v Dijonu, kde byl třetího listopadu operován kvůli vážnému žaludečnímu vředu. V minulosti kvůli tomu musel již třikrát navštívit nemocnici, ale vždy na poslední chvíli odešel, aniž by podstoupil operaci a marně doufal, že v nejbližší budoucnosti může být objeven účinný lék. Tentokrát ale svolil s operací, když zjistil, že nemá jinou možnost.

Důvodem, proč se Francisco obával operačního stolu, byla především anestetika - měl strach z toho, že se v bezvědomí octne v rukou lidí, které neznal a kteří mohli s jeho životem učinit cokoli by chtěli, zatímco on by se nebyl schopen bránit. Přestože to nebyla žádná posedlost, měl podezření, že jednoho dne se ho pokusí zabít Frankovi agenti. Bezmocnost během operace by jim k tomu poskytla dokonalou příležitost. El Quico před operací prosil přátele, aby mu slíbili, že pokud bude v bezvědomí, ani na okamžik ho neopustí. Protože se ale přátelé nemohli na tak dlouho uvolnit z práce, rozhodli se kontaktovat Sabateho ženu Leonoru, nacházející se stále v Toulouse, protože si mysleli, že ona bude tou nejlepší osobou, která by se o něj mohla postarat. Leonora dorazila do Lyonu těsně před zahájením operace. Tam mu u jeho lůžka vysvětlila, že poté, co jí zatelefonovali jeho přátelé, zašla na vedení organizace do Rue Belfort v Toulouse, kde jí věnovali 50.000 franků na pokrytí výdajů.

Sabate na tuto informaci reagoval velice prudce. Sebral síly, aby se přesunul do pozice vsedě a vytáhl zpod polštáře obálku obsahující 60.000 franků, částku, kterou mu onoho dne zaměstnavatel předal jako mzdu a podal je Leonoře. „Vezmi si tohle“,řekl. „Až se vrátíš do Toulouse, vrať jim jejich peníze nedotčené. S nimi nechci mít nic společného!“

Operace byla úspěšná a Leonora strávila příštích čtyřiadvacet hodin u jeho lůžka, aniž by se hnula. Přátelé s ním také trávili veškerý volný čas. Po dvou týdnech ho propustili z nemocnice a protože neměl v Dijonu trvalý pobyt, měl být na rekonvalescenci poslán do domova důchodců. Jeho přátelům se ale tento postup pranic nelíbil, pokládali jej za urážku a Sabate tak odešel do domu jednoho z místních soudruhů. Dva nebo tři dny nato začala rána hnisat, ale Sabate se absolutně odmítl vrátit do nemocnice. Namísto toho ho uzdravila manželka jeho přítele. Díky El Quicově robustní stavbě netrvalo dlouho a úplně se zotavil a během deseti dnů přibral téměř pět kilogramů - přestože ztratil mnohem více. Znovu se mu vrátil jeho duch a optimismus.

Asi v polovině prosince s vděčností poděkoval přátelům za láskyplnou péči a pozornost, kterou mu věnovali, ale nyní se cítil v dokonalé kondici a raději znovu šel svou cestou. Byl neaktivní příliš dlouho. Chtěl znovu obnovit boj proti Frankovi a potřeboval stát na vlastních nohou. Přestěhoval se do nájemního bytu na ulici Fontaine-Saint-Anne č. 2 a začal navštěvovat soudruhy v Paříži a dalších francouzských městech.

Krátce poté, co se přestěhoval do nového bytu, obdržel dopis od Angela M. U., který si odpykával třicet let ve španělském vězení a který mu způsobil tolik problémů. Represe následující po loupeži v Cubiertas y Tejados se odvíjela přímo od Angelova zatčení. Sabate se nicméně postaral o jeho obhajobu a dokud byl ve vězení, pravidelně mu posílal peníze. V dopise si Angel stěžoval, že zatímco on hnije ve španělském kriminále, Sabate si ve Francii „žije jako pán“. Sabate smutně potřásl hlavou nad tímto nespravedlivým obviněním a přátelům řekl: „Alespoň vidíte, proč vůbec nepřichází v úvahu vzdát boj“.

Nedlouho poté uskutečnil finální přípravy na návrat skupiny do Španělska. Předtím než odjel, strávil několik dní se svými dcerami v Toulouse a pak, 28. prosince 1958, zaslal prostřednictvím prefekta departmentu Cote d’Or žádost ministerstvu vnitra, k níž přiložil lékařský posudek a prohlašoval, že by chtěl strávil nějaký čas rekonvalescencí u své rodiny. Jeho naděle byly nicméně zmařeny poté, co prefekt obdržel následující ministerskou odpověď:

„Chci vás informovat, že považuji za naprosto nepřípustné, aby tomuto cizinci bylo dovoleno přebývat v departmentu Haute Garonne a mám k tomu dobré důvody, protože přístup do této oblasti mu byl zapovězen zákazem pobytu, vydaným osmého dubna 1958 v souladu s rozhodnutím montpelierského soudu (z 18. 12. 1957), který ho odsoudil k šesti měsícům vězení a pěti letem zákazu pobytu.

Byl bych vám vděčen, kdybyste zmíněnou osobu informoval o tomto rozhodnutí atd.“

Přátelé mu radili, aby nepřijímal žádná konečná rozhodnutí ohledně navrhované cesty do Španělska před X. kongresem Inter-kontinentálních skupin MLE-CNT, který se měl konat v srpnu 1959 v Toulouse. Setkání bylo zrušeno rozkazem policejní prefektury, ale později se konalo ve Vierzon v departmentu Cher ve dnech devátého až třináctého září. Sabate v naději, že z této konference by mohl vzejít nějaký užitečný výstup, se zúčastnil předběžných setkání a byl zvolen delegátem na regionální plénum. Společně s mnoha dalšími militanty sdílel iluzi, že tento kongres přinejmenším znovu nastolí jednotu konfederace (což pevně podporoval) a Španělské libertinské hnutí v exilu (MLE) se znovu bude moci stát efektivní silou [30]. Na kongresu ve Vierzon mu byl přiznán pouze status pozorovatele, ale se živým zájmem se účastnil všech diskusí. Postupně hovořil se všemi, kteří se zdáli mít víceméně stejné ideje a návrhy. Dostával ale stále stejné odpovědi: čekej… čekej… čekej. Zůstal až do konce konference, která přinesla znovu stejný výsledek. Hora znovu zplodila myš. „Další ztracený rok“, prohlásil smutně.

Všude byl konfrontován se stejnou apatií. Skutečností ovšem bylo, že tentokrát Sabate nemohl dále čekat, dokonce i kdyby chtěl. Znovu jej začal strašit přízrak loupeže v Rhone Poulenc. Poté co prokurátor dvakrát zahájil trestní stíhání a dvakrát byl přinucen jej zastavit, tentokrát chtěl Sabateho definitivně postavit před soud. Opakované žádosti jeho právníků byly obratem odmítány a nakonec pátého listopadu 1959 lyonský prokurátor předvolal Sabateho před odvolací soud. Slyšení se odehrálo sedmého prosince a jeho výsledek byl tento:

„Podle §617 trestního zákona tento dopis s doručenkou informuje Francisca Sabate Llopart obviněného z pokusu o násilnou loupež a úmyslné vraždy, bytem v Dijonu (Cote d’Or), Rue de la Fontaine 2, Ste-Anne, v domě M. Petita, že trestní tribunál 5. listopadu 1959 odmítl jeho žádost, aby proti němu nebylo zahajováno trestní řízení v souladu s prohlášením učiněným 20. února 1959 před odvolacím soudem v Lyonu. Podepsán: generální prokurátor“.

Sabate byl nyní unaven a z celé soudní frašky se mu dělalo zle. Ani v nejmenším se neměl v úmyslu vrátit do francouzského vězení a mnoho přátel mu radilo, aby emigroval do Jižní Ameriky.

„Odkdy Jižní Amerika sousedí se Španělskem?“, zeptal se.

Období vyčkávání skončilo. Začal vybavovat expedici do Španělska a shromáždil
nadšené přátele, kteří ho měli doprovázet. Za sebou zanechal mnoho dalších soudruhů, kteří byli připraveni vyrazit na znamení, jakmile ustaví první základny.

Nicméně tentokrát Sabate podcenil zvyšující se efektivitu španělské tajné služby a mezinárodní policejní kooperace, jdoucí přes hranice. Ve stejnou chvíli se navíc bývalý šéf Brigády speciálních služeb, Pedro Polo Borreguero, který se specializoval na perzekuci anarchosyndikalistů, nacházel ve Francii údajně jako atašé španělského velvyslanectví v Paříži. El Quico byl varován před hrozícím nebezpečím, ale co mohl dělat? Během svých cest a setkání přijal veškerá možná bezpečnostní opatření. Dokonce i když se vracel do Dijonu, vždy na něj někdo čekal na na stanici se vstupenkou na nástupiště, aby nemohlo být prokázáno, že opravdu opustil město. Tentokrát ale opatření, která přijal, nepostačovala, protože nepříznivých okolností bylo příliš mnoho. Frankovi agenti, kteří využívali jeho přikázaného pobytu, sledovali každý pohyb a vyzvídali na něj přímo nebo na základě informací francouzské policie.

Na cestě do Španělska Sabate prvního prosince 1959 zatelefonoval do Paříže: „Pozdravuj všechny. Děkuji za všechno a uvidíme se příště…pokud ale bude nějaké příště!“

Na konci prosince soudruh v Dijonu obdržel korespondenční lístek, odeslaný z Narbonne, napsaný neznámým rukopisem a s neznámým podpisem, uvádějící, že kvůli špatnému počasí Sabate odkládá svou cestu do Španělska až na jaro. Původ tohoto lístku zůstává zahalen tajemstvím. Již pátého ledna 1960 rádiové a televizní zpravodajské šoty oznamovaly smrt Sabateho a čtyř společníků, kteří ho doprovázeli.

El Quico překročil hranici poblíž Coustouges na konci prosince. Doprovázeli ho devětadvacetiletý Antonio Miracle Guitart, sedmadvacetiletý Rogelio Madrigas Torres, devětatřicetiletý Francisco Conesa Alvarez a dvacetiletý Martin Ruiz Montoya [31]. Španělská tajná služba věděla od francouzské policie o jeho příchodu a Guardia Civil na hranici připravila přivítaní, hodné Sabateho a jeho reputace. Umístili přepadové jednotky, hlídky a patroly po celé horské oblasti. Sledovali křižovatky a hlavní cesty, stejně jako přístupy k městům a vesnicím. Všechny chay v izolovaných oblastech byly dnem a nocí střeženy skupinkami třech četníků. Tentokrát byli připraveni na všechny eventuality a v sousedících městech Beslau, Beuda a Albana byly ubytovány posily. Byli rovněž varováni rolníci, uhlíři a dřevorubci, že musí okamžitě podat zprávu jednotkám o přítomnosti jakýchkoli cizinců ve své oblasti.

Z mnoha prohlášení, výpovědí a svědectví o finální epizodě Sabateho života jsme se snažili zrekonstruovat jak jen to bylo možné pohyby Franciska a jeho skupiny až do konečné tragédie, která se odehrála o několik dní později.

V půl páté odpoledne stanice Guardia Civil v Lladu podala zprávu, že spatřila pět mužů, oblečených v modrých overalech, horských botách, s batohy na zádech, v oblasti řeky Manol. O několik hodin později dva muži oblečeni v modrých overalech navštívili nedaleký statek, kde se představili jako pašeráci a nakoupili množství potravin. Krátce poté byli stejní muži spatřeni v doprovodu dalších tří, jak jdou směrem k řece Muga, jakoby mířili k francouzské hranici: Tyto informace byly kriticky srovnány a zaslány veliteli Guardia Civil, který nařídil okamžité posílení hlídek poblíž těchto míst. Následujícího dne, 31. prosince, horská patrola Guardia Civil poté, co se neúspěšně dotazovala malorolníků a uhlířů v údolí Maya de Moncalt, zaujala pozici na horském hřebenu, poskytujícímu výhled na celé údolí. Asi v osm hodin večer zaznamenali kouř, vycházející ze statku Casot y Falgos, o němž věděli, že je opuštěný. Jeden z četníků šel na průzkum a vstříc mu zahřměla salva ze samopalů. Padl jakoby mrtev a spatřil pět mužů, utíkajících do hor. Jednalo se nepochybně o Sabateho a jeho skupinu. Krajina byla hustě porostlá stromy a keři, takže soudruhům se podařilo bez větších obtíží setřást pronásledovatele, ale neměli ani ponětí o ohromném množství jednotek, nasazených v oblasti, majících za úkol zabránit jim dostat se živí do Barcelony.

Četníci se vrátili do nedaleké vesnice Maya a zatelefonovali na velitelství v Beslau a zakrátko byly všechny dostupné jednotky vyslány na místo přestřelky. Soudruhům se ale podařilo zakrýt stopy a zmizet. Další zpráva o spatření stejné skupiny přišla v poledne, když byl Sabate zahlédnut, jak míří směrem k vesnici Espinaves na jihovýchodě. Tentokrát bylo hlášeno, že postupují opatrně se zbraněmi připravenými k palbě. Muž, zodpovědný za operaci, byl plukovník, velící 24. praporu Guardia Civil a rozhodl se obklíčit oblast, v níž byla skupina naposledy spatřena - Borrasu, Tarabaus, Llado, Cresipa a všechny mosty a možné přechody přes řeku Fluvia.

Poslední informace o poloze skupiny z 31. prosince naznačovala, že stále míří jižním směrem a nachází se již pouze několik kilometrů od řeky Fluvia. Asi v deset hodin večer hlídky poblíž vesnice La Palma podaly zprávu, že zaslechly volání tetřevů. Později bylo objeveno, že soudruzi byli vybaveni tetřevími vábničkami, takže je pravděpodobné, že se jim navzdory silným hlídkám podařilo v noci na 31. prosince přejít řeku.

Příštího dne, l. ledna, byla oba břehy řeky pečlivě prohledány, aniž by byla zjištěna jakákoli indicie, osvětlující pobyt Sabateho a jeho skupiny, takže byly směrem na Geronu, kam zřejmě mířila, vyslány posily. Zde bychom také měli zdůraznit, že samotná Guardia Civil byla neustále místními rolníky a dělníky úmyslně vysílána na honičky za neexistujícím cílem, což ještě dodalo k obtížím, kterým beztak musela čelit.

V sobotu třetího ledna byla skupina definitivně lokalizována. Guardia držící hlídku na kopci, zvaném Castillo de la Mota poblíž Gerony, ji zahlédla dalekohledem, jak vstupuje do statku Clara mezi Baňolas a Gerona. Na to, že byla neděle ráno, to bylo neobvykle mnoho lidí ve statku, obývaným pouze starším manželským párem Juanem Salas a Balbinou Alonso. Guardia pojala podezření, že je konečně na stopě. O hodinu později byl statek, rozkládající se na úbočí zalesněného kopce, úplně obklíčen přivolanými jednotkami. Prostor před statkem byl plochý a bylo obtížné vejít nebo odejít bez povšimnutí. Jak se četníci obezřetně přibližovali, spatřili, jak před venkovní dveře vyšli tři muži a hovořili mezi sebou. Kapitán svým mužům rozkázal okamžitě na ně zahájit palbu, která na místě zabila jednoho z nich, Francka Conesa Alvarez a Sabateho zranila do nohy a hýždí. El Quicovi a dalšímu soudruhovi se podařilo v bezpečí dostat zpátky do domu. Žena z domu se poté, co zaslechla výstřely, snažila zavřít okenice, ale byla zasažena kulkou do ruky. V této finální bitvě neměl být nikdo ušetřen. Obléhání začalo.

Obležení na odvrácení útoku použili kvůli úspoře munice brokovnici, kterou našli v domě a útočníci, postaveni před takový odpor, se rozhodil počkat na noc, než zahájí zteč domu. Jeden četník, Jesus Gonzalez Otero již byl zraněn do nohy, když se pokoušel přiblížit k farmě. Jeho kolegové se rovněž rozhodli počkat na soumrak, než ho přivlečou zpět, a tak strávil v agónii zbytek dne.

V půl šesté odpoledne dorazil velící důstojník praporu, podplukovník Rodrigo Gayet Gibal, aby se ujal operace a v půl jedenácté nařídil rozdat čerstvou munici, ruční granáty, jídlo a „množství alkoholu“, jak uvádí zpráva, „aby pozvedl bojovou morálku jednotek“.

Bitva pokračovala dokud ještě bylo denní světlo. Čtyři soudruzi na statku netrpělivě čekali až měsíc zakryjí mraky, aby mohli uprchnout ve skrytu temnoty. V jednu hodinu ráno oblohu pokryly těžké mraky a noc se ponořila do tmy. Byla to šťastná náhoda, na kterou čekali – dokonalá příležitost. El Quico během dne připravoval únikovou cestu a kopal otvor v podlaze, vedoucí do stájí, přiléhajících k budově - cestu, která by se vyhýbala volnému prostoru vpředu, ovládanému zbraněmi Guardia Civil. Pod pláštíkem tmy dveřmi stáje vyhnali krávu a obléhatelé okamžitě zahájili palbu na pohybující se objekt. Poté, co odvedli stranou palbu četníků, dva soudruzi ze skupiny vyběhli opačným směrem do lesa, ale i zde na ně čekaly četnické zbraně. Neměli se kde skrýt a oba byli sraženi přívalem nenadálé smrti.

Sabate se rovněž snažil uprchnout, ale místo, aby běžel jako jeho soudruzi, vrhl se na zem a rychle se plazil k úkrytu v nedalekých křovinách - ale zjistil, že četníci dostali stejný nápad a nacházeli se pouze několik metrů od něj. Když tam ležel přitisknut k zemi a slova se odvážil dýchat, z opačného směru najednou zaslechl, jak někdo říká „Nestřílej… jsem poručík“. Byl to poručík Guardia Civil, Francisco Fuentes, kterého osud přivedl k setkání tváří v tvář s El Quicem, ačkoli si to nikdy neuvědomil. Sabate ho zblízka střelil do hlavy a okamžitě zabil. Ostatní obléhatelé nemohli říci, odkud a jak vyšel výstřel, takže Sabate okamžitě zareagoval a začal se plazit směrem, odkud dorazil poručík a opakoval jeho slova „Nestřílej… jsem poručík“. Tímto způsobem se mu podařilo proplazit postaveními Guardia Civil.

Příštího dne, čtvrtého ledna, jednotky nalezly těla svého důstojníka a Sabateho třech soudruhů, ale dvě stále chyběla. Vypálili na dům několik výstřelů, aby zjistili, jestli se v něm někdo stále nachází, ale nepřišla žádná odpověď, takže dva z nich se kryti palbou vydali dovnitř. Bez obtíží se dostali dovnitř a nalezli manželský pár, ležící vystrašený v jedné ze zadních místností a pokračovali v prohlídce. Pod hlavní budovou se nacházela pekárna a četníci, kteří měli podezření, že se uvnitř někdo ukrývá a nechtěli jíž riskovat, dovnitř hodili několik slzotvorných granátů. Přímo z pece vypadla oslepená a napůl zadušená postava, která byla rozstřílena na kusy smrtícím přívalem olova, když se pokoušela dostat ke dveřím. Byl to čtvrtý ze skupiny, Martin Ruiz, ale ať hledali, jak hledali, pátého nikde nenašli. Jen těžko tomu uvěřili, ale nakonec museli přiznat, že El Quico jim uprchl a proklouzl mezi více než stovkou dobře vycvičených a vyzbrojených mužů!

Když o svém selhání podali zprávu do Barcelony, odpovědí byl strohý rozkaz: najděte ho a neztrácejte ani vteřinu!

Nadšení z vyhlídky na dostižení štvance bylo takové, že dokonce bývalý šéfkomisař Brigada Politico Social z Barcelony, Eduardo Quintela, nyní žijící v důchodu v Galicii a dlouholetý nepřítel anarchistického hnutí, spěšně dorazil na místo, když se doslechl, že jeho starý nepřítel je obležen u Sarria de Ter, osobně se chtěl zúčastnit honu a přivezl sebou svého věrného průvodce – bloodhounda. Quintela chtěl být u toho, až bude zabit muž, který mu během jeho kariéry způsobil tolik ponížení a zesměšnění.

Pronásledovatelé a jejich psi ale brzy ztratili orientaci. Sabate se během dlouhých let v horách poučil, že je dobré nosit sebou balíček pepře, aby zakryl pachovou stopu.

Přestože měl několikahodinový náskok před pronásledovateli, jeho situace byla kritická. Od rolníka a jeho ženy věděli, že je vážně zraněn. Během bitvy byl kulkami Guardia Civil zasažen do krku, hýždí a nohy. Trpěl velkými bolestmi a stálo ho všechny síly pokračovat v útěku. Před rozbřeskem pátého ledna se El Quicovi podařilo dostat na železniční stanici Fornells de la Selva, poté, co přeplaval řeku Ter, asi sedmnáct kilometrů jižně od Gerony. Je neuvěřitelné, že ve svém stavu urazil takovou vzdálenost. V půl sedmé onoho rána z Gerony odjížděl vlak, který dorazil ze směru od Port Boul a zastavoval ve všech stanicích až k Massanetu. Sabate zůstal ukryt na konci nástupiště, dokud se vlak nerozjel a pak vyskočil na lokomotivu s pistolí v ruce. Strojvůdce Pedro Garcia Marcos a topič Joaquin Puig hleděli na něj hleděli s hrůzou v očích. Zaplašil jejich obavy a požádal o něco k jídlu, protože byl hladový. Dali mu obložené chleby, které hltavě snědl a pak jim řekl, ať pokračují v jízdě jako obyčejně.

„Nezastavujte vlak. Nezastavujte, dokud nedojedete do Barcelony!“

To je ohromilo. „Do Barcelony?“ Strojvůdce El Quicovi vysvětlil, že to není možné, protože v Massanetu museli vyměnit parní lokomotivu, kterou řídili, za elektrickou. Kromě toho museli respektovat signalizaci po cestě. Sabate dále nenaléhal. Možná již v srdci neočekával, že skutečně může splnit své přání dostat se co nejdříve do Barcelony, své Barcelony.

V Massanetu se vlak zastavil, aby vyměnil lokomotivy a když byl připraven k odjezdu do Barcelony, parní lokomotiva se vrátila na další spoj. Jak projížděla, Sabate přeskočil z jedné na druhou a jedním dechem se rozloučil s jednou posádkou a představil další. Než opustil první, požádal posádku, aby se nikomu nezmiňovala o jeho přítomnosti, ale přesto na další stanici očekával gala přivítání.

Vlak dojel do Fornells de la Selva v osm hodin ráno. Sabate, který sledoval jízdu, nařídil strojvůdci, aby snížil rychlost, když vlak objížděl stanici ve vzdálenosti pouhých několika kilometrů.

Strojvůdce uposlechl a za vteřinu již plnou rychlostí ujížděl bez svého pasažéra.

Z Fornells de la Selva se El Quicovi podařilo ujet dalších asi osmdesát kilometrů směrem na Barcelonu, ale město jeho snů bylo stále velice daleko. Nyní již téměř nemohl chodit, protože jeho noha byla těžce napadena infekcí a mysl zatemněna horečkou. Nicméně se přemohl a dovlekl se až na úbočí Sierra de Montseny, zbývalo pouhých několik málo dalších kilometrů a mohl si odpočinout v krásných lesích, mezi duby a kaštany mezi jejími křovinami a cedry, javory a borovicemi, kde se často procházel jako malý chlapec. Znal stezky a pěšinky, znal každé zákoutí zelených lesů - tam by mohl uprchnout před celou armádou a nalézal by se v bezpečí. Záchrana byla blízko, ale pro něj příliš daleko. Rychle ztrácel síly a pokud se mu brzy nedostane lékařské pomoci zemře.

Na dohled bylo San Celoni. Sípající, vyčerpaný, bojoval, aby k němu došel. U cesty rolník opravoval svůj vůz a Sabate ho pozdravil a požádal o něco k pití, aby snížil svoji vysokou horečku. Muž mu okamžitě nabídl láhev vína, kterou Sabate vypil jedním douškem. Muž rovněž jel do vesnice a nabídl, že Sabateho sveze. V San Celoni se Sabate zeptal ženy, který vypadala důvěryhodně, kde je lékař. Ukázalo se, že ve vesnici je pouze jeden, ale žena mu dala jeho adresu - v ulici Calle de Jose Antonio. Dodala, ze v tuto hodinu není jisté, že nalezne lékaře doma. V tom případě měl zajít za jeho řidičem, který bydlel přes ulici, který mu řekne, kde doktor je a kdy se asi vrátí.

Jak stará paní řekla, lékař nebyl doma. El Quico pak překlopýtal přes ulici a chtěl zaklepat na dveře protilehlého domu číslo 26, ale v horečkách si spletl číslo. V domě žil muž jménem Francisco Berrenguer Roca. Když Berrenguer otevřel dveře a spatřil cizince v tak strašném stavu, hrubě řekl, že si spletl dům.

El Quico, spíše již mrtvý, než živý, řekl: „To nevadí. Prosím, nechte mne posadit se u vás“.

Berrenguer řekl ne a hrubě vystrčil zraněného cizince z chodby. Když to udělal, ucítil, že Sabate má pod pláštěm samopal. Zpanikařil, instinktivně chytil samopal a nechtěl Sabateho nechat odejít. Dva muži, strkající se a řvoucí, zápasili a vypadli na ulici na rohu Calle Jose Antonio a Santa Tecla.

Mezitím se zpráva, že Sabate zřejmě dorazil do San Celoni, dorazila ke Guardia Civil a četníci obratem zatelefonovali místní Milici [32], aby dorazila jako posila. Na stanici zjistili, že Sabate, nebo přinejmenším muž odpovídající popisu, procházel směrem k vesnici, takže hlídky Milice byly vyslány pátrat v ulicích San Celoni.

V jedné z patrol se nacházel četař milice, který byl rovněž místním sekretářem falangistické Národní syndikalistické centrály (CNS), jménem Ábel Rocha Sanz a další milicionář Jose Sibina Morul, které doprovázel seržant Guardia Civil jménem Martinez Collado. Tato hlídka procházela nedaleko Calle Jose Antonio, když zaslechli volání o pomoc od muže, s nímž Sabate zoufale zápasil o život. Hlídka se rozdělila, Rocha běžel po jedné straně ulice a seržant a Sibi běželi okolo bloku aby se jim podařilo dostat Sabateho do křížové palby.

Ve snaze dostat se pryč od Berrenguera, Sabate sebral zbytek sil, které mu ještě zbývaly a bolestivě kousl útočníka do ruky a téměř Berrenguerovi ukousl prst. Ábel Rocha vypálil první kulku, ale ta Sabateho minula a zasáhla a těžce zranila Berrenguera. To Sabatemu umožnilo, aby se vysmekl a začal střílet z pistole Colt. Byl vyčerpaný, lapal po dechu a neměl čas uchopit samopal Thompson, který měl stále pod pláštěm. Nicméně pistolí se mu podařilo zasáhnout milicionáře do pravé nohy pod koleno. Zraněný Rocha ale ještě stihl vypálit z automatické pušky a jeho kulka zasáhla Sabateho ve stejné chvíli jako další ze zbraně seržanta Guardia Civil zezadu. Boj skončil. Sabate ležel mrtev. Milicionáři pro jistotu prostříleli jeho tělo, ležící na chodníku.

A tak v půl deváté ráno pátého ledna 1960 skončil pamětihodný život Francisca Sabate Llopart. Zemřel jak si mnoho lidí přeje zemřít a nikdo nemá pro tuto chvíli lepší slova, než Thukydides:

„Pro mužného ducha je horší ponížení, spojené se zbabělostí, než smrt, když přijde neočekávána, provázena statečnými skutky a nadějí lidu“.

Zemřít v boji byla jediná smrt hodná muže, který se odmítl přizpůsobit zkorumpované době a vzdát se dobyvatelům. Muže, který riskoval vše v pokusu vytrhnout krvavou kapitolu, napsanou Frankem, z knihy španělské historie.

Sabate byl pohřben na starém hřbitově v San Celoni v neposvěceném hrobě. Lékař, který prováděl pitvu, odhalil, že sláva, kterou se pyšnili ti, kteří Sabateho zbavili života, byla předčasná. Milicionářovy a četníkovy kulky zabily již mrtvého muže. Rána v noze byla zachvácena snětí a dokonce i kdyby Sabateho po dosažení San Celoni dopravili rovnou do nemocnice a byla mu poskytnuta veškerá péče, nabízená moderní vědou, bylo by pozdě. Již ho nemohl zachránit nikdo.

Rádio Luxemburg přineslo tragickou zprávu o jeho smrti světu v půl druhé odpoledne pátého ledna. Když zpráva dosáhla Barcelonu, lidé odmítli uvěřit, že je pravdivá. Odmítali ji jako policejní manipulaci. Pro lid jsou někteří lidé nesmrtelní. Katalánští pracující stále říkali „Uvidíte, El Quico se brzy znovu objeví!“

Francisco Sabate, El Quico, se nikdy nevrátí do Barcelony. Již nikdy nespatří nové Španělsko, které povstane, aby mu vzdalo čest jako symbolu těch, kteří bojovali v dosud neskončené bitvě za emancipaci člověka.

 Epilog

Po několik dní po jeho smrti mezinárodní tisk věnoval velký prostor Franciscovi Sabate. Zřídkakdy se smrti anarchisty dostalo takového širokého pokrytí. Proč byla tak zajímavá? Patrně kvůli spektakulárnímu útěku skrz kordon Guardia Civil. Ale jeho čtyři soudruzi – Miracle, Madrigal, Conesa a Martin Ruiz - zemřeli v anonymitě.

Světové deníky nejprve přinášely titulky fašistického původu „Smrt bandity“, ale později pochopily, že na Sabateho se zcela nevztahoval výraz „bandita“ a začaly měnit svůj přístup a uvádět nové, ale stále chybné informace. Objevila se například idiotská tvrzení, že Sabate se vrátil do Španělska pouze proto, aby pomstil smrt svých bratrů.

Španělské libertinské hnutí v exilu (MLE) mělo příležitost a prostředky, aby napravilo tyto lži a chyby tisku. Ale organizace raději strčila hlavu do písku. Nejneprominutelnější hrůznosti přicházely od těchto samozvaných anarchistů. Například týdeník CNT přinesl sedmnáctého ledna 1960 v článku svého editora Jose Peiratse tato slova:

„Nepřeji si soudit Sabateho nebo se o něm vyslovovat tak tvrdě, jako ti, kteří si
mnohokrát stěžovali na skutečnost, že jeho aktivita poškozovala CNT, proti jejímž rozhodnutím se bouřil - a dokonce - což by nikdy nemělo vycházet od někoho, kdo se na ní podílí - pokusil se ji nahradit. Nechci z něj ani dělat hrdinu, nového Empecinada, dalšího Durrutiho. Ale soudy ve Španělsku nebo kdekoli jinde by neměly vynášet rozsudky nad někým, kdo tak dalece překročil veškeré normy obyčejného života a jednání.

Nemohu v jeho posedlosti, v jeho nerozumném a nevysvětlitelném odhodlání jít do Španělska navzdory jakémukoli možnému individuálnímu nebo kolektivnímu zájmu nalézt nic jiného, než něco, čím byl v mnoha očích naprosto pohlcen - a jistě i v mých: zoufalství jeho duše, odhodlání pomstít své zavražděné bratry, ideál, který proměnil v takovou posedlost, která učinila jakékoli další úvahy druhořadé“.

Urážky kapitalistického tisku se ukazují jako nicotné. Toto prohlášení je neomluvitelné.

Smrt jeho bratrů Sabateho hluboce zasáhla, ale bolest, kterou pociťoval, nezaujímala místo motivů jeho boje. Nehledal pomstu, která nikdy nevstoupila do jeho úvah, ale sociální spravedlnost. Prohlásit něco opačného znamená nejen úmyslně pomlouvat tohoto člověka, ale rovněž úmyslně klamat, když takové prohlášení pochází od lidí, kteří ho znali. Francisco Sabate - jak jsme se snažili ukázat na těchto stránkách - se oddal boji dlouho předtím, než jeho bratři zahynuli. Pokračoval tak, jak začal - s nadějí na povstání španělského lidu a následné zničení Frankova režimu.

V jednom vydání novin organizace Solidaridad Obrera (pařížské vydání, 21. ledna 1960), jeden článek dosáhl až na vrchol pokrytectví. Vydání přineslo Sabateho fotografii, ale žádný článek ani zmínku o jeho boji. Namísto toho se omezilo na odmítnutí věty, kterou mezinárodní tisk uvedl jako Sabateho poslední slova „Viva la muerte!“ [33]

Článek končil těžkou urážkou Sabateho památky, obsaženou v mírumilovné zásadě: „Anarchisté bojují za životy všech a v extrémních případech o vlastní život přicházejí. Nikdy ale nespáchají takové faux-pax, aby vykřikli ’Ať žije smrt!’ jako nějaký totalitní generál“.

Vrchol nestoudnosti nicméně přišel v článku, přineseném anarchosyndikalistickými novinami CNT, vydanými sedmého února 1960. Článek byl podepsán přítelem Miracla, jednoho z mladých mužů, kteří zemřeli se Sabatem a psalo se v něm:

„Stále ještě existuje mnoho mladých mužů, mnoho neznámých lidí, z nichž se také mohla stát potrava pro děla - mladých mužů, kteří jsou právě kvůli svému mládí a idealismu snadno manipulovatelní ze strany zločinců“.

Objevila se pouze jedna uspokojivá a alespoň poněkud objektivní zpráva, vysílaná španělskou redakcí Radia Bělehrad čtrnáctého ledna 1960:

„Drazí posluchači: náš korespondent Rade Nikolic krátce promluví o Franciscovi Sabate, katalánském revolucionáři, zavražděném minulý týden frankistickou policií…

Francisco Sabate, známý jako El Quico, militant CNT a jeden z nejskvělejších obránců republikánské a demokratické věci španělského lidu…

Není čas na to, abychom diskutovali různé metody boje, ani oslavovali nebo odsuzovali tu nebo jinou formu revolučního boje. Co je důležité, je to, že nepřátelé lidu nesmí poskvrnit památku revolucionáře, který se podle vlastních slov cítil zahanben být naživu, když jeho bratři a většina jeho soudruhů byla zavražděna…“

Pořad končil slovy: „Právě jste slyšeli našeho reportéra Rade Nikolice krátce promluvit o životě katalánského revolucionáře Francisca Sabate“.

O několik dní později záhřebský deník Vjesnik u Sridjedu (20. ledna 1960), vydal ilustrovaný článek o Sabatem, nazvaný ,El Quico bojoval dvacet čtyři let. Smrt legendárního bojovníka proti Frankově tyranii“.

Méně bezohledné noviny z řad buržoazních médií začaly zakrátko pohlížet na Sabateho s určitým respektem. Přes clonu lží a pomluv začaly rozeznávat siluetu partyzána a projevovat sympatie skutečnému Sabatemu, muži anarchistického hnutí odporu, „veřejnému nepříteli číslo jedna“ fašistického státu.

Nejlepší epitaf ale byl sestaven již osm let před Sabateho smrtí. Toto napsal Felipe Alaiz de Pablo [34] v čísle 368 Solidaridad Obrera, vydaném v Paříži patnáctého března 1952:

„Správně nebo špatně, dychtiví po slávě a historickém uznání nebo také ne, patrně spíše sentimentálně než chladně se přiklánějící k totálnímu nihilismu, pravděpodobně pohrdaví ke stádní a pasivní mase, které se obětují, aniž by od ní očekávali pomoc, spíše oddaní anonymitě než vyvolávání zbožné úcty - protože náboženství jsou založena na spektakulární oběti jednoho - pouze jednoho - kvůli pohodlí a pasivitě zbytku - aktivisté, stojící tváří v tvář nebezpečí, věnují své životy naší věci a svými životy také platí. Ti vytrvalí končí v rukou teroristického státu, zatímco terorističtí, ale pasivní ideologové a terorem inspirované masy se drží stranou od nebezpečí, aplaudují osamoceným bojovníkům, ale tito zdvořile zpomalení lidé se nikdy přímo nezúčastní boje.“

Organizace v Paříži pomalu dospěla k rozhodnutí ospravedlnit Sabateho veřejně – přestože stále s jistou diskrétností. Jí vydaný dokument prohlašoval, že „Francisco Sabate Llopart nikdy nebyl, jak prohlašovala část tisku a rozhlasu - ’bandita’. Byl to militant Anarchosyndikalistických akčních skupin a byl zabit fašistickými silami generála Franka kvůli svému boji za svobodu Španělska“.

V Paříži kromě jiných míst byly zahájeny sbírky na pomoc rodinám El Quica a jeho čtyř soudruhů. Ale za žádných okolností nebyly přiznány stejné pocty Josemu Lluis Facerias, který padl ve stejném boji možná za méně spektakulárních okolností, nebo dokonce Goliardovi Fiaschi, který se v současnosti nachází v italském vězení v Lecce, patnáct let poté, co byl předán ze španělského vězení do italského a představuje živoucí symbol obětí jednoty mezi Frankovým Španělskem a fašistickou Itálií.

Nejupřímnější poctou Sabatemu ale byla skutečnost, že jeho nepřátelé ve Španělsku jeho porážku slavili medailemi a poctami, prokazovanými policii. Tisk přinesl úplné zprávy, které mu dodalo policejní ředitelství a direktoriát bezpečnosti. Všechny se o padlém nepříteli zmiňovaly jako „strašlivém banditovi Franciscovi Sabate Llopart“.

PDF - 2.2 Mb
Sabate – městská guerilla ve Španělsku

Anarchistická knihovna
e-vydání Praha 2006

Antonio Téllez

Poznámky

[1Celes - jak byl znám mezi přáteli, se narodil v Barceloně 25. prosince 1922.

[2El Quique se narodil v Barceloně 27. dubna 1927.

[3Tyto zbraně již nikdy nebyly nalezeny. O několik dní později se Saturnino a Busquet neúspěšně vrátili, aby je vyzvedli. Když byla v říjnu Saturninova skupina pozatýkána, byla beze zbraní.

[4Cecilio Galdos se narodil v Santanderu v prosinci 1902.

[5Viz Franco ’s Prisoner od Miguela Garcia.

[6Tři dny předtím, 14. října, Jose Sabate a další soudruh přepadli vozidlo, převážející výplaty jedné stavební společnosti - a získali 734.000 peset.

[7Narodil se v únoru 1906 a do policejních řad vstoupil v listopadu 1934.

[8Narodil se v květnu 1917, přidal se k policii v červenci 1941. Jako veteránský falangista byl republikánským
tribunálem odsouzen k smrti. Jeho rozsudek byl proměněn. Po válce se přidal k policii a během několika let prošel mnoha odlišnými odděleními - vládní policií, mobilní brigádou a Brigada Politico Social. Byl nechvalně proslulý nenávistí k politickým vězňům.

[9Jose Sabate měl ve Francii manželku Emilii a zanechal ji tam s malým dítětem.

[10Julio se narodil v Havaně (Kuba) v červenci 1918. Za občanské války byl velitelem 39. smíšené brigády XVI. armádního sboru.

[11Espallargas byl anarchistický veterán z Barcelony, který pracoval s akčními skupinami, ale nikdy ze zásady nenosil zbraň.

[12Barrao byl v době svého zatčení vážně nemocný a trpěl infekcí střev.

[13Jose Perez Pedrero byl postaven před popravčí četu 14. března 1952 v Campo de la Bota v Barceloně společně s Pedrem Adrover Font, Santiagem Amir Gruanas (El Sheriff), Ginesem Urrea Pina a Jorgem Pons Argiles.

[14Ať už je podezřelý, který „vypadne“ z okna policejní stanice, dohnán mučením k sebevraždě, nebo je
vyhozen před smrtí nebo až po ní, se liší podle toho, co se hodí policii. Je pozoruhodné, že když v Praze z okna „vypadl“ státník Masaryk, Fleet Street dštila síru a oheň na stoupence Komunistické strany a používala silně ironický termín „defenestrace“, aby popsala výmluvy, tehdy pronášené stalinisty, později opakované Richardem Herdem z Daily Mail, když z okna milánské policejní stanice „vypadl“ anarchistický železničář Pinelli („zemřel poté, co vypadl z okna v Miláně“), nebo ještě úmyslněji falešně Clive Borellem z The Times („byl nalezen mrtev poté, co vypadl z okna obytného domu v Miláně“).

[15Po dlouhé době, strávené ve vyšetřovací vazbě byli tři z obviněných propuštěni na kauci. Když konečně v
dubnu 1960 došlo k soudu, byli odsouzeni v nepřítomnosti, protože mezitím uprchli do Francie. Jedním z těchto tří byl Antonio Miracle Guitart, který, jak později uvidíme, přišel o život společně se Sabatem v jeho poslední bitvě s Guardia Civil.

[16Solidaridad Obrera se znovu objevila o tři měsíce později (40. číslo) a byla datována do prvních dvou srpnových týdnů.

[17Není až tak neuvěřitelné, jak by to mohlo připadat Španělovi, zakotvenému v tradici, kde anarchismus byl integrální součástí dělnického hnutí. V demokratických zemích a zvláště těch, kde existence anarchistického hnutí nebyla vždy synonymem pro hnutí pracující třídy, nikdy nebylo možné vytvořit anarchistické organizace, které vždy zůstaly anarchistickými (anarchistickými skupinami v rámci revolučního boje). Vytvořit něco, co existuje jen podle jména, něco jako politickou stranu, znamená že není možné vyjadřovat ze strachu z represí revoluční myšlenky a organizace musí nezbytně přijmout reformistický program a distancovat se od jakékoli aktivity, což se zdá jako rozumná cena za „legálnost“. Jak ale takové hnutí stárne, postupně se vyprazdňuje a stává naprosto zbytečným, platformou pro „liberály“ nebo „domovem důchodců“ pro staré aktivisty. To se stalo CNT v exilu, ale rovněž ukázalo i na kongresu v Carraře v roce 1968 (kdy překladatelem byl britský delegát) a rovněž v případě dalších stárnoucích hnutí, které se propadly do sociální demokracie a staly se zbytečné, protože na světe panuje dostatek mnohem silnějších sociálně demokratických hnutí – nebo v případě hnutí „Nové levice“, které upadly do liberalismu nebo pacifismu a tedy do pozice, nerozlišitelné od levicových nebo zelených politických stran.

[18Organization Pensée Bataille byla odštěpenecká organizace, vytvořená v rámci Francouzské anarchistické federace, aby ji získala pro politickou aktivitu. Pod vedením Georgese Fontenise se jí podařilo odtrhnout od FAF a vytvořit Libertinskou komunistickou federaci a získat kontrolu nad anarchistickými novinami Le Libertaire. Spolupracovala úzce s další organizací v Itáliii - GAAP - Gruppi Anarchici di Azione Proletaria, vedenou Pier Carlo Masinim. Obě organizace se pokládaly za představitelky anarchistického hnutí ve svých zemích, ale přetrvaly jen krátkou dobu.

[19Carlos Marighela se narodil v Salvador de Bahia (Brazílie) v roce 1912. Syn řeckého otce a italské matky, byl komunistou, dokud se nevzbouřil proti tomu, co nazval „zburžoazněním komunistických stran v Latinské Americe“. V roce 1968 založil Národní osvobozeneckou alianci (ALN), která se v první fázi své činnosti věnovala vykrádání bank a shromažďování zbraní pro vybudování infrastruktury, nezbytné pro první guerillové skupiny, operující v Brazílii. Marighela byl zabit v léčce, do které ho v listopadu 1969 vlákali dva kněží.

[20Narozen 28. června 1909, Gomez bojoval v občanské válce na Frankově straně a brzy poté (1941) vstoupil do řad barcelonské policie.

[21Čtyřicet tři lidí, které byli tehdy zatčeni, bylo souzeno 14. července 1958 válečnou radou. V době soudu jich bylo dvacet sedm propuštěno na kauci poté, co byli šest měsíců zadržováni, ale další byli stále ve vazbě. Angel byl odsouzen k třiceti letům vězení.

[22Amadee Ramon Vallador, zvaný El Asturiano, narozen ve Fabero (Leon) 24. května 1920, spáchal sebevraždu v roce 1963 v Perpignanu poté, co byl lékařem informován, že má rakovinu.

[23Narozen dvanáctého dubna 1916, k policii se dal v červenci 1941 jako „policista druhé třídy“, ale díky své ctižádosti rychle služebně postupoval a nyní slouží jako šéfkomisař barcelonské Brigada Politice Social.

[24Narozen 27. března 1916, k policii se dal v červenci 1934. Během výslechů byl zapisovatelem.

[25VII. řádná mezinárodní konference FAI se konala v červenci 1956, aby se časově shodovala se VII. Inter-kontinentálním kongresem MLE-CNT v Toulouse. Maria navštívila setkání FAI, kde byly diskutovány aktivity Grupos Anarco-Sindicalistas, ale jen stěží ji bylo dovoleno otevřít ústa, aby protestovala. Setkání schválilo rezoluci tohoto znění: „Tímto odsuzujeme pozice Grupos Anarco-Sindicalistas v exilu“.

[26Sabate zaslal Organizaci tři dopisy, datované patnáctého srpna, prvního září a osmého září 1957. Přinášíme pouze znění třetího, který shrnoval jeho aktivity a ideje.

[27Jedním z právníků, který pracoval podle Sabateho instrukcí, byl Jean-Baptiste Biaggi, velmi proslulý francouzský advokát.

[28Byl považován za experta na sociální represe a v září 1951 byl jmenován do funkce generálního sekretáře bezpečnosti, kde nahradil podplukovníka Alfonsa Romero de Arcos, který tento post zastával od září 1949.

[29Facerias se narodil v Barceloně 6. ledna 1920. V občanské válce bojoval v koloně Ascaso a během posledních bitev v Katalánsku padl do zajetí. Byl propuštěn v roce 1945, začal se věnoval tajné revoluční aktivitě a mezi jiným zastával post Sekretáře obrany katalánské federace mladých anarchistů.

[30Jednoty Movimiento Libertario Espaňol (MLE) bylo konečně dosaženo na prvním Internacionálním kongresu CNT v exilu v Limoges v srpnu 1960. O tři měsíce později, v listopadu 1960, bylo pod vedením veteránského aktivisty Cipriana Mery znovusjednocení anarchosyndikalistického odborového hnutí veřejně oznámeno na setkání v divadle Alhambra v Paříži.

[31Miracle se narodil dvacátého listopadu 1930 v Brafinu (Tarragona) a žil v Clermont Ferrand, kde pracoval
jako stavební dělník.
Torres se narodil pátého listopadu 1930 v Hospitalitet de Lobregat (Barcelona) a žil v Dijonu, kde pracoval v jako zedník. Dezertoval ze španělské armády a do Francie odešel v roce 1956.
Alvarez se narodil v Barceloně 21. prosince 1921 a odešel do Francie v roce 1950, kde pracoval jako řidič.
Montoya se narodil v Provins (Seine & Marne) 13. dubna 1939. Byl to Francouz, narozený španělským rodičům a žil v Lyonu.

[32Tato Milice (Somaten) byla ozbrojenou občanskou milicí, specifickou pro Katalánsko. Byla
reorganizována během diktatury Prima de Rivery (1923-1930) generálem Severianem Martinez Anidem jako rezervní síla pro případ nepokojů.

[33„Ať žije smrt!“ byl ve skutečnosti oblíbený slogan generála Millana de Astray, zjizveného, zmrzačeného, jednookého, jednorukého veterána španělské armády, jednoho z nejkrvežíznivějších generálů Frankova režimu. Je vysoce nepravděpodobné, že by Sabate použil heslo, asociované s tak reakcionářskou postavou a prohlášení, že tak učinil, představuje hlubokou urážku. Někteří zahraniční novináři, kteří o heslu věděli, že je „španělské“, ale buď na generála Millana de Astray zapomněli, nebo o něm vůbec nevěděli, ho připsali Sabatemu, aby přibarvili svůj příběh. Sabate možná vykřikl, stejně jako mnozí další „Viva la Anarquia!“

[34Felipe Alaiz, anarchistický spisovatel a novinář, se narodil v Alarbate de Linca (Huesca). Zemřel v Paříži ve věku 72 let osmého dubna 1959.